Remus John Lupin

11. kapitola

Další den se v nebelvírské věži spalo dlouho. Obzvlášť v chlapeckých ložnicích prvního ročníku. Z části to bylo kvůli předchozímu náročnému dni a z části také kvůli tomu, že bradavické postele byly tak měkké, že se na nich člověk jen tak neprobudil. Potřebovali jste pořádný budík. A naše čtveřice neměla žádný. Teprve v půl dvanácté se jako první probudil Remus. Podíval se na nástěnné hodiny a lekl se. Chtěl vyskočit z postele, ale jak byl zamotaný do deky, tak se mu to nepovedlo a s hlasitou ránou skončil na zemi. To probudilo Jamese, který se prudce posadil a když zjistil, o co šlo, zase si prudce lehl. Nato Rem vyskočil a začal burcovat spolubydlící:„Vstávejte! Dělejte! Je půl dvanáctý! V sedm jsme tam meli bejt! Rychle, vstávejte!“

Petr se začal vymotávat z peřiny a přidal se k Removi, který hledal své oblečení.

„V sedm ráno nebo večer?“ ozval se Sirius, o kterém nikdo nevěděl, že se také vzbudil.

„Nebilo řečeno!“ zavýskl James „Do půl jedný, do půl druhý, do půl třetí, do půl čtvrtý, do půl pátý, do půl šestý, do půl sedmý.“ počítal pro sebe, až došel k výsledku „Pánové, ještě sedum hodin vyspávání, pak rychlá úprava a přesně v sedm večer se otevřou dveře velké síně a vejdeme my!“

Petr, James a Sirius za chvilku spokojeně oddechovali. Rem si pořád nebyl jistý, jestli jedná správně. Ale poprvé v životě cítil, že ho vrstevníci brali jako jednoho ze svého středu, jako kamaráda. Uvědomoval si, že jakmile by se provalilo něco o jeho vlkodlačství, nic by nebylo tak, jako nyní. Přátelství pro něj byl sen, který teď měl na dosah ruky. Myslel si, že by se od něj všichni odvrátili, kdyby měli jen tušení, co je doopravdy zač. Nakonec se rozhodl, že s klukama bude držet basu. I kdyby to znamenalo porušení školního řádu. Což toto ani nebylo, byla to důvtipná hra se slovíčky, kterou mohli skvěle obhájit. Ovšem zase se zavrtávat do peřiny se mu nechtělo. Převlékl si tedy ponožky, aby měl obě stejné a lícem ven a upravil si hábit. Z kufru si vytáhl knihu a začtený se spokojeně posadil na postel.

V sedm večer scházela čtveřice nebelvírských prváků do velké síně na večeři. Jakoby nic se za hovoru posadili ke stolu. Začali si na talíř bohatě nandávat večeři, aby taky ne, vždyť celý den nejedli. A to bylo nepříjemné, ikdyž se jen váleli v postelích. Hovor rychle utichl a kluci, ze jména Petr, se cpali. To už si to k nim ale kráčela profesorka McGonagallová. Petr si jí ani nepovšiml a dál se cpal. Sirius s Jamesem se na sebe podívali a rychle začali polykat sousta. Rem odložil příbor a o něco kultivovaněji dojídal.

„Vysvětlujte! Jak si to dovolujete?! Taková ostuda pro celou nebelvírskou kolej! Měli jste tu být v sedm hodin, aby jste dostali rozvrhy, nasnídali se a šli na vyučování! Chybět celý den na vyučování hned první den!“ celá velká síň ztichla a sledovala představení. I Petr se přestal cpát.

„Ale vždyť jsme tu v sedm byli!“ jal se obhajoby Sirius.

„Je sedm nula tři, a tři minuty už večeříme.“ doplnil ho James poukázaje na hodiny.

„Měli jste tu být v sedm ráno!“ vyštěkla profesorka.

„Ale to nikdo neřekl!“ namítl ihned James. Profesorka se v obličeji brunátněla, zatímco kluci se tvářili jako andílci.

„Ehm“ odkašlal si profesor Brumbál „To opravdu nikdo neřekl. A je to od kluků dobrý postřeh, příští rok to lépe vyhlásíme. Vzhledem k tomu že jde jen o úsměvnou hříčku se slovy a kluci jsou tu teprve od včerejšího večera, vše bych jim prominul. Ale zastaví se po večeři u mě v pracovně. Více to nerozebírejme, přeji všem dobrou chuť!“

Po večeři se kluci vydali k ředitelově pracovně, ale neměli ani potuchy, kudy by se měli vydat. Naštěstí na ně brzy narazil nebelvírský prefekt a usmál se na ně.
„Asi hledáte Brumbálovu pracovnu, co? No musim říct, že to byl dobrej vtípek, to se vam povedlo, no, to jo...“

„Dík“

„No, tak touhle chodou až k tomu chrliči, heslo je nevyžvýkatelná žvýkačka.“

Poté, co chlapci došli k chrliči a vyslovili heslo, se chrlič otevřel a ukázal chlapcům kamenné schodiště. Sotva však James stoupl na první schod, celé schodiště se dalo do pohybu, jak to dělávala některá mudlovská schodiště.  Zvláštností však bylo, že schodiště bylo točité, což mudlovské eskalátory nebývají, stejně tak jako nejsou kamenné. I ostatní kluci si naskočili a schody je vyvezly až ke dveřím. James zaklepal.

Ozvalo se neutrální „Dále!“ a dveře se otevřely. Kluci vešli do kruhové místnosti, které vévodil stůl s pohodlným křeslem. Stěny byly od země až do výšky asi tak jednoho metru obloženy tmavým dřevem. Po zemi byl rozprostřen rudý koberec a závěsy, které teď zakrývaly okna byly téže barvy. Po stěnách byly rozvěšeny portréty kouzelníků, kteří si mezi sebou špitali.

„Dobrý večer, chlapci, jsem rád, že jste trefili. Tady máte rozvrhy. Jak už jsem řekl, dnes se tím minimálním prohřeškem nebudeme zabývat, ale příště to tak nebude. Tak jděte na kolej a dobře se vyspěte!“ popřál klukům. „Pane Lupine“ zvolal náhle, jakoby si vzpoměl „vy tu ještě na chvíli zůstaňte.“ Rem se otočil a v kostech mu zamrazilo. Co by po něm ředitel mohl chtít?