Remus John Lupin

5. kapitola

Hope už za ten čas plně dorostlo bříško a Remus už přeslabikoval celý slabilář.

„Remusku, sbal se; pojedeš k babičce!"

„A próč?"

„Vždyť už jsem ti to říkala! Až se vrátíš, budeš mít sestřičku nebo bratříčka."

„Sestřičku nebo bratříčka?"

„Nevím, Remusku, dočkej času jako husa klasu."

„Dočkej času jako husa klasu?" vyprskl smíchy Lyall „Co to znamená?"

„To se tak říká, prostě abys nebyl nedočkavý." osvětlila mu Hope.

„Teda moje mamka vždycky říkala ‚Vydrž chvilku než připravíš tekutého štěstí sklenku!' a je to logičtější!"

„Tekuté štěstí!?"

„Felix felicis, zvaný tekuté štěstí, složitý lektvar... "

„Aha" ukončila Hope debatu.

Rem byl dva dny u babičky, když u svačiny otevřeným oknem prolétla sova a naléhavě klovala Rema do ruky. Ten sově rychle odvázal spěšně psaný vzkaz Lyallovou rukou.

Reme,
máš sestřičku, maminka i ona jsou v pořádku. Zítra se u vás stavím!
Táta

„Tyjo, ten škrábe!"

„Ukaž!
Reme,
máš sestřičku, maminka i ona jsou v pořádku. Zítra se u vás stavím!
Táta
No vidíš, to je skvělá novina! Jdu upéct dort. Jak bys chtěl, aby se sestřička jmenovala?" otočila se na Rema, když jí neodpovídal a vzápětí zjistila proč; Remus na druhou stranu vzkazu tiskacími písmeny psal odpověď. Usmála se.

Hope byla již podruhé matkou. Svou malinkou dcerku chovala v náručí. To jí patřil Hopin láskou přetékající pohled. Jí, zatím bezejmené. Uvědomila si, že opět dostali nejvzácnější dar. Život. Dostali jej, aby ho ochraňovali, vychovávali, učili a především milovali. To poslání hodlala splnit.

„Lyalle, máš nějaké jméno?"

„No, tak mě napadlo Ester... Líbilo by se ti to?"

„Ano, to je krásné... Ester Hope Lupinová, šlo by to?"

„Jasně zlato! Tak, naše Esterko, vítáme tě tady!"

V tom prolétla sova a shodila Lyallovi do klína jeho vzkaz. Otočil jej a Removým písmem tam byla napsána odpověď:

AHOJ TATY!
JAK SE BUDE SESTRICKA MENOVAT? POZDRAVUJ MAMNKU. REMUS L." přečetl Lyall nahlas.

„Je to šikula!" zívla Hope. Byla unavená, ale v upoceném a unaveném obličeji bylo vidět štěstí.

Další den v deset hodin vyskočil z krbu v domě své matky Lyall a pokřikoval na celý dům.

„Je to Ester! Ester Hope Lupinová! Krásná holčička!"

Po vzájemném přívítání se celá rodinka dostavila za Hope a Ester ke svatému Mungovi.

Malý vesnický domek Lupinových naplnil Esteřin křik. Rem si Esterku oblíbil a když jí byly tři měsíce, tak je Hope klidně mohla nechat samotné, protože Rem sestřičku hlídal a když na něco nestačil, využíval své kouzelnické schopnosti.

O následujícím úplňku nastal problém. Rem proměněn v krvelačnou obludu překročil ochranná kouzla a celá vesnice si následujícího rána povídala o vlku, který se potuluje v okolí a začali si šuškat zvěsti o Lupinových a hlavně o jejich synovi, který celý den po úplňku prospal. Lyall pochopil, že takto už to dál nejde a rozhodl se přestěhovat do města.

„Hope, chápej, na vesnici už pro nás není místo..."

„Ale proč, vždyť vesničané jsou vstřícní a nemají mezi sebou žádná tajemství!"

„No právě! My tajemství máme. A ne malé. Hope, musíš to pochopit, na vesnici pro nás není místo, zvlášť né po včerejší noci..."

„Možná máš pravdu, ale pro děti by bylo přátelské prostředí vesnice lepší, to musíš uznat!"

„To sice ano, ale kdyby se někdo doslech, co Rem doopravdy je, někteří blázni prahnoucí po vyhubení vlkodlaků by ho mohli téměř beztrestně zabít. To víš moc dobře; já bych se nejradši také nestěhoval, ale musíme to udělat pro dobro našeho Rema, Hope."

„Nezapomínej, že ty jsi se jednu dobu taky snažil vyhubit vlkodlaky."

„Ano, jsem si toho vědom, ale teď jsem pochopil, že jsou to pořád lidi a jen někteří svého prokletí zneužívají k zabíjení nebo předávání prokletí." povzdychl si Hopin manžel a ukončil diskuzi slovy: „Do příštího úplňku musíme být pryč."

O dva týdny později koupili Hope s Lyallem malý řadový domek v poklidnější čtvrti města.

„Jak to chceš vysvětlit Removi?" strachovala se Hope.

„Ještě nevím, ale nesmí se dozvědět, že je to kvůli němu."

„Reme, pojď sem k nám, chceme ti s tatínkem něco říct!"

„Víš, budeme se stěhovat..." začal opatrně tatínek.

„Nebude ti to vadit? Co na to říkáš?" vyptávala se hned nervózní Hope.

„Noo, já nevím... Proč?"

„Kvůli tatínkově práci, nevadí to, že?"

„Určitě si brzy zvykneš..."

Přestěhovali se a Rem si opravdu brzy zvykl. Kamarády nikdy neměl, protože týden před úplňkem a týden po byl vždycky bledý, měl hluboké kruhy pod očima a celý působil nemocným dojmem. V důsledku toho ho ostatní maminky neměly rády. Když nebyl v ranném dětství v kontaktu s dětmi svého věku, celkem se styděl a tak ani v novém bydlišti si nenašel přátele. Zato o to pevnější se vytvořilo pouto mezi ním a Esterkou. Když byl na víkend u babičky a pak se vracel, objímala ho a nikdy už ho nenechala odejít bez plačtivé scény.

Když Lyall na ministerstvu kouzel nechával přepisovat adresu, rozvyprávěl se o svých dětech a o jejich poutu. Zaslechl to však někdo, kdo to neměl slyšet.

Chyby v Remusově dopisu jsou naschvál, doufám, že jste to pochopili. Těšíte se na Ester? Neupřední ji rodiče před Remem? Děkuji za všechny komentáře, votes a recenze. (Na začátku prázdnin jsem se rozhodla nechat si zrecenzovat tento a ještě jeden příběh a každý hned několikrát)
Napsala jsem dopis J. K. Rowling, koho by to více zajímalo, odkazuji vás na poslední část mé knihy názory