Remus John Lupin

8. kapitola

„Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí, milý Reme, hodně štěstí zdraví! “

„Děkuju!“

„Tak sfoukni všechny svíčky na jeden nádech a něco si přej!“

„Dobrý!“

„Tak a kromě těch knížek tady máš ještě něco.“ řekl Lyall a předal mu dopis z Bradavic. Rem roztrhl obálku a rychle přečetl první zvací dopis.

„Ale ale ale, já myslel teda jako, vždyť, no totiž já myslel hmm ono to asi nepude, co?“

„Né Reme, profesor Brumbál, který je ředitel, v tom nevidí problém! Pak ti vše vysvětlí, druhého zaří odpoledne se máš dostavit do jeho kanceláře.“

„Tyjo, supr, já jedu do Bradavic, chápete to!“

Všichni se šťastně rozesmáli.

Lyall rozhodl, že už se Rem nemusí učit „aby se v té škole nenudil“ a tak Rem užíval prázdnin.

Tři a půl měsíce se přehouply jako vlna a začínal srpen. Lyall s Hope se rozhodli, že je potřeba syna vybavit pro první rok v Bradavicích.

„Reme, v tom dopise z Bradavic byl kromě zvacího dopisu i list s potřebným vybavením. Ten si vezmi, obleč se a pojď dolů.“

Rem si vyměnil mudlovské triko a kraťasy za obyčejný letní hábit a se seznamem v ruce doběhl do obývacího pokoje. Letaxem se celá rodina přesunula na Příčnou ulici.

„Tak to vezmem popořadě. Peníze už máme vybrané, tak co máš první?“ optala se Hope.

„Tři jednobarevné pracovní hábity černé“ přečetl Remus.

„Tak to musíte támhle, Hábity Clara a Sarah. Zařiďte tam všechno, co se dá. Já si potřebuju něco zařídit. Vyzvednu vás tam za půl hodiny. Tak dobře pořiďte!“ odešel Lyall.

V „Hábitech Clara a Sarah“ pořídili kromě tří jednobarevných pracovních hábitů černých také jednu špičatou jednobarevnou čapku černou na každodenní nošení, jeden pár ochraných rukavic z dračí kůže a jeden zimní plášť černý se stříbrnými sponami. Sice to nebylo v seznamů, ale Hope Removi vzala ještě sadu tří švestkově modrých hábitů a šedivý plášť. Lyall je vyzvedl a slovy: „Co dál?“ vyzval Remuse k přečtení další položky.

„Předepsané knihy-“

„Ty nečti, ještě něco, kromě knih?“

„Hůlka- tu mám, kotlík- cínový standartní velikosti 2, jedna sada skleněných nebo křišťálových lahviček, jeden dalekohled, jedny mosazné váhy. Žáci si mohou přivést kočku nebo sovu nebo žábu.“

„Tak, knihy obstarám, hůlku máš, kotlík, lahvičky a váhy mají tady. Sovu máš a dalekohled mám doma taky. Tak se sejdeme támhle před cukrárnou za dvacet minut. Ahoj“

Za dvacet minut se setkali a po čokoládovém poháru se odebrali zpět domů.

Srpen Removi plynul pomalu. Nemohl se dočkat, až odjede s ostatními studenty do Bradavic a zároveň měl strach. Byl nervózní. Bál se, že se ztrapní nebo se mu něco třeba v lektvarech nebo jinde něco nepodaří. Co když si nenajde kamarády? A nepošle ho moudrý klobouk do špatné koleje? Tyto a mnoho dalších otázek ho trápily, ale stejně si prvního září přivstal. Poté, co posnídal, si do kufru s jmenovkou zabalil poslední potřebné věci a zavřel víko kufru. Od maminky dostal vydatnou svačinu a od tatínka výbornou čokoládu a pět galeonů.

„Alespoň jeden dílek si nech až na zařazování, pomůže ti, uklidníš se.“

Když dorazili na nádraží King's cross. Lyall s Hope mezi sebe vzali Rema, společně roztlačili vozík a proběhli přepážkou mezi nástupišti devět a deset na nástupiště Devět a tři čtvrtě. Tam už vyfukovala oblaky páry majestátní nablískaná červená lokomotiva. Přišli o půl hodiny dříve a tak nástupiště nebylo ani zpola zaplněné, tudíž si Rem mohl s pomocí otce odložit kufr do kupé a ještě si popovídat s rodiči. Když se rozloučili, bylo za deset minut jedenáct a na nástupišti již bylo přelidněno.