Krvavé Prokletí (Diabolik Lovers FF)

XIX.

Christa

Probudila jsem se na zemi. Ihned jsem se chytla za břicho. Ve spáncích mi pulzovala bolest. Pak jsem vykašlala jsem krev. Ta se rozpila na bílém koberci, na kterém bylo plno i jiných skvrn. Zvedla jsem se a dobelhala k posteli. Tam jsem si lehla a dívala se na strop.

*Co jsem komu udělala?* Znovu jsem si položila stejnou otázku a snažila se přijít na odpověď.

„Nic. Jsi přece nevinná. Nebo ty snad víš o něčem?"

*Ne, nevím... Kdo za to tedy může?*

„Znáš tu osobu moc dobře."

*Kdo to je?*

„Tvá matka."

*To není pravda!*

„Ale je. To ona na tebe přenesla prokletí."

Prudce jsem se posadila na posteli. Ihned jsem toho litovala, protože to jen zhoršilo bolest hlavy.

„Kdo tu je?" zeptala jsem se tiše. Přece jsem nemohla jen tak bavit se vzduchem... „Yasu?"

Nikdo neodpověděl. Hlavou mi ještě vířil rozhovor.

*Proč mi ale matka nic neřekla? To nejsem hodna to vědět?!*

Najednou se v pokoji začala vznášet červená mlha. Z ní zněl tichý zpěv. Pak se objevila ruka. Natahovala se mým směrem. A po ní se před postelí objevil kluk.

„Patříme k sobě." špitl a došel ke mně, „Proto mě nech ti pomoci. Vše bude v pořádku."

Vzal mě jemně za ruku a pomohl mi vstát.

„Jediné co musíš udělat, je dát mi svou duši. A všechny tvé obavy se rozplynou."

Díval se mi zpříma do očí.

*Mám mu věřit?*

„Věř mi." řekl, jakoby mi četl myšlenky.

Potom se rozplynul a před mnou se objevila brána. Celá byla stvořena z červené mlhy. A z ní se linula tichá píseň.

„Jsem já, jsi ty

a pak jsme my.

Však vše, co nás obklopuje,

příběhy naše pospojuje.

Smyčec nás oba, jak to bývá,

jak dvě struny rozechvívá.

V jaký nástroj nás to napnuli?

V čích rukou jsme spočinuli?

Ach písni sladká přesladká...

Zníš krásně jako pohádka..."

Jako ve snu jsem následovala onen hlas. Jednu ruku jsem prostrčila bránou. Někdo mě za ní chytl a já se pomalu zabořovala hlouběji dovnitř.

*Tak jemná dlaň... Stejná jako má Kou...*

Vytřeštila jsem oči.

„NE! To neudělám!!" křikla jsem a snažila se dostat ven.

„Ale uděláš. Tvoje matka to neudělala. Teď musíš zaplatit její dluh. To je krvavé prokletí 'Posvátných'"

Polovinu těla jsem měla v mlze. Nešlo utéct. Vytřeštila jsem oči, když mi tělem projela tlaková vlna.

*Zřejmě jsem skončila s tímto životem...*

Po tváři mi stekla slza.

„Ani jsem se nestihla rozloučit."

Zavřela jsem oči a v duchu se omlouvala všem. A loučila se s nimi.

Najednou mě někdo chytl za ruku.