Krvavé Prokletí (Diabolik Lovers FF)

XXIII.

Christa

Takové to je? Smrt? Umírám? Žiju? Necítím nic. Jen samotu a smutek.

Otevři oči má milá.

Ležela jsem na louce. Stébla mě lehce šimrala na tváři. Zvedla jsem se a rozhlédla se. Můj zrak upoutala postava jen pár kroků ode mě. Bílé vlasy s fialovým nádechem jí vlály ve větru.

„Matko?" zašeptala jsem a ona se ke mně otočila čelem.

Červené oči vyhledaly ty mé. Na sobě měla bílé dlouhé šaty s černými ramínky tvaru kosočtverců a přes ramena lehký, bledě modrý šál. Na rukou měla dlouhé bílé rukavice.
(viz. Obrázek nahoře)

„Jmenuji se Christa Sakamaki." odpověděla s úsměvem, „Kami je moje dcera."

„Proč jsem tady? Vždyť jsem umřela! A jak to, že jste tu?! Podle matky jste už zemřela?! To podle vás mám jméno?"

Chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou. Christa jen stála a potom pokynula rukou a ukázala na místo vedle sebe. Přišla jsem tedy k ní a sedla si do trávy.

„Jak už víš, máme zvláštní krev. Ti, kteří tě unesli, tomu říkali: 'Prokletí Krve Posvátných'."

„Jak víte, že mě unesli?!" zeptala jsem se a tím ji přerušila.

„Já vím vše." odpověděla a potom pokračovala, „Každá z nás je potomkem mýtické Eve. Údělem každé Eve je probuzení Adama. To je možné jen tehdy, když najde toho pravého. Osudy těchto Ev nejsou vždy lehké a šťastné. Proto prokletí. Další roli hrají proroctví. Ta se někdy vyplní přesně tak jak zní, jako v případě tvé matky a tety, kdy se proroctví vyplnilo úplně. U tebe se vyplnilo jen částečně. Ty jsi svého Adama ještě neprobudila, ale je to jen otázka času."

„Ale jak? Vždyť jsem umřela! Ale ani nevím, kde mám toho svého hledat!"

Christa se zasmála.

„Znáš ho moc dobře. Držel se u tebe už od dětství."

„Kou?"

„Ano. Jistě máš další otázku, a to proč se to vše děje, že?"

Přikývla jsem.

„Tohle vše se děje kvůli tomu, že když Eve a Adam okusili zakázaná jablka, navedl je k tomu had. To byl démon a ten se na Eve přisál. To on vše způsoboval. Ale teď je s tím konec."

„Konec?"

„Ano. Démon byl ten mladík, který tě táhl do mlhy. Když ho Yasu Sakamaki zabil, nevědomky tím zrušil ono prokletí."

Polkla jsem a znovu si vše opakovala v hlavě.

„Ale to nevysvětluje, proč jsem tady? Jsem tedy mrtvá?!" zeptala jsem se.

„Jsi i nejsi. Yasu tě zabil prokletým nožem, proto jsi zemřela. Stejně jako tvou kamarádku. Ale posvátné Eve, nemůžeš jen tak zabít. Nás nelze zabít. Ale můžeš se rozhodnout a odejít na věčnost. Tak jako já." usmála se a pohladila mě po tváři, „Ty se ale teď musíš vrátit zpět. Nemůžeš Kami, už déle trápit. Už si toho zažila hodně a ztratila dost blízkých. Také jí vyřiď, že ji pozdravuji."

Najednou se začínala rozplývat.

Zavřela jsem oči kvůli jasnému světlu. Když jsem je znovu otevřela, už jsem tam nebyla.

Byla jsem v lese. Jehličí mě píchalo do zad, a tak jsem vstala. Vedle mě ležela Miyu. Oči měla přivřené a skelným pohledem koukala nahoru.

„Miyu!" křikla jsem a zatřásla s ní.

Trochu sebou škubla a oči se jí rozjasnily.

„Chris!! Co se to děje?! Viděla jsem tvoji mrtvolu! A já jsem taky umřela!! Nebo ne?! Jaktože teď žiju?!" řekla zděšeně a vzala mě za rameno.

Stručně jsem jí vylíčila, co mi Christa vyprávěla.

„Aha... Moc to nechápu, ale to je jedno. Teď se musíme dostat zpět do sídla. Shi i Kou si myslí, že jsme mrtvé. Určitě si vyčítají, že nás neochránili..."

Přikývla jsem a podala jí ruku. Pak jsme se přemístili před sídlo.

„Určitě nás pohřbili v hrobce za domem."

Rychle jsme se na sebe podívaly a rozeběhly se tam.

--------

Doufám, že tento díl vysvětlil všechny vaše otázky a taky Vás překvapil :D
Hezký den Goldies~

Ruunacchi