Krvavé Prokletí (Diabolik Lovers FF)

XXII.

Miyu

„Musíme odsud!" křikla matka, která seběhla ze schodů a rychle jsme vyběhli ze sídla pryč. Před ním jsme se konečně sešli všichni.

Všimla jsem si, že Kou vzlyká a tiskne si Chris k tělu. Na krku měla stopu po noži a z rány tekly ještě zbytky krve.

Zhroutila jsem se na zem a slzy si hledaly cestu z mých očí. Shi mě lehce objal, zatímco jsem vzlykala.

*Chris je mrtvá...* Najednou jeho dotek zmizel. Rozhlédla jsem se a viděla Yumu, jak tiskne Shia ke stromu.

„CO STE JÍ TO UDĚLALI!! MOJE DCERA!! CO TEĎ ASI TAK MÁM ŘÍCT KAMI!" křičel.

„Já nic. To udělal Yasu! Já jsem se dotkl jen Miyu! A to až poté, co se stala ta divná věc se nějakým poutem!" křikl na něj v odpověď a odstrčil jeho ruku stranou. Matka chytla Yumu za rameno. Použila trochu síly a oči se jí zbarvily do červena.

„Počkej! Jestli říkáš pouto..." řekla mu a pak se mi podívala do očí, „Nemůžeš to bez něj přežít, že? Bojíš se o něj. Budeš ho chránit za každou cenu."

„Ano."

Yuma to zřejmě pochopil a trochu se uklidnil.

„Teď musíme najít protijed." řekla matka.

„Protijed?" Nechápavě jsem se na ní podívala.

„Kami a Ruki jsou otráveni. Na mě to působilo jen dva dny." odpověděla mi.

„Tady." řekl Shi a podal jí malou lahvičku, „To je vyléčí. Ale musíme si pospíšit."

„Jdeme." řekl Yuma a věnoval zdrcený pohled k Christinu tělu, „Jak jí to mám říct?"

Najednou mě rozbolela hlava a začala jsem padat. Shi mě chytl.

„Miyu?!"

Ucítila jsem horko a vykašlala jsem trochu krve. Pak jsem si uvědomila, že mě ten bělovlasý trefil do boku nožem, který prošel dost hluboko. Úplně jsem na to zapomněla.

„Ty krvácíš..." špitl Shi.

Zlehka jsem se usmála.

„P-Promiň, z-zapomněla jsem na to... B-Bylo to prokletým nožem..." zamumlala jsem a přitiskla své rty na jeho. Potom jsem jen nechala hlavu spadnout a pohlédla jsem do jeho vyděšených očí.

„Miyu!! No tak!! Neumírej!"

Jeho vyděšený hlas byl poslední, co jsem slyšela.

Kou

Všiml jsem si, že Christa začala mizet. Její tělo se rozkládalo na červenou mlhu.

„Ona se rozpadá?" zašeptal jsem a zvedl ruku. Snažil jsem se tu mlhu chytit. Nemohl jsem dovolit, aby zmizelo i to, co mi z ní zbylo. Ale prsty mi skrz jen prošly a mlha se rozplynula.

Jako smyslů zbavený jsem rozhazoval rukama. Z očí mi stekl další proud slz. Zbyly mi jen její šaty a vzpomínka. Která jistě jednou také zmizí.