Ledová smrt (HG Ff)

17.- pocit

,,Jsi připravená?" zeptal se Thomas a já přikývla. Oční víčka jsem sevřela pevně k sobě.

,,Neboj. Nebude to bolet." dodá Jack, a já se odvažuji jen kývnout. Pak už necítím nic.

,,Hotovo." řekne nenuceně Thomas a já otevřu oči. Můj zrak se stočil na podivný ledový pahýl, který leží přede mnou.

,,To - je má ruka?" zeptám se podrážděně.

,,Ano, a měli bychom už vyjít. K pobřeží vede docela dlouhá cesta." navrhl Thomas a já s Jackem jsme přikývli.

<----««

,,Kdo je ještě naživu?" zeptala jsem se a podívala se na mé dva spojence. Oni na rozdíl ode mě vypadají normálně - nejsou celí od krve a nechybí jim končetina.

,,Rebbecca a King." odpoví Thomas a na mé tváři se objeví zachmuřený výraz. Proč zrovna oni dva? Nikdo horší to být nemohl.

Zbytek cesty jsme se bavili o různých věcech, jako třeba jak unikli Kigovi, jak ukradli Rebbecce batoh se spacáky, a tak nějak jsme se dostali k tomu, jak slavíme vánoce.

,,Moje nejlepší vánoce byly, když byla ještě Natalie naživu," začala jsem ,,bylo mi pět, ale pořád si to živě pamatuji. Máma upekla kuře, které bylo ochuceno drahým kořením a já celý dům jsem vyzdobila papírovými vločkami. Táta sehnal od jeho kamaráda ze Sedmého kraje vánoční stromek a ten jsem ozdobila taky. Večer, když jsem šla spát jsem se nemohla dočkat rána. Nemohla jsem usnout, a tak jsme si s Natalií povídali o tom, jak vyhraje hry. Měla dobré šance. A potom jsem usnula. Ráno, když jsem se probudila, hned jsem upalovala ke stromečku - pro mě tam bylo celkem pět dárků - hadrová panenka, malá sklenice čokoládových pralinek, ručně malovaný hrnek s rudou růží, šaty a v poslední řadě nůž. Byl od Natalie, dala mi ho tajně, aby o tom rodiče nevěděli. Pořád ho mám. A víte co? Tady ty zasněžené hory vypadají jako zasněžený Ořech!" dopovídala jsem a ukázala na bílé kopce kolem dokola. Thomas přikývne, a začne vyprávět on. Vůbec jsem nevěděla, že má dva dospělé sourozence a vlastně jednoho synovce. Jack nám povídal, jak si na minulé vánoce jeho mladší sestra rozbila hlavu a museli do nemocnice, takže z vánoc neměl vůbec nic.

<----««

Slunce, nebo spíš těch pár paprsků, se odráželo od mořské hladiny. Konečně jsme dorazili na místo.

,,A co teď?" zeptala jsem se mých spojenců.

,,Co kdybychom šli lov? Třeba tu budou nějací tuleni. Liv, ty tu zůstaň. S tvojí rukou by si nám nebyla moc platná." řekl Thomas a já kývnu. Mají pravdu. Sedla jsem si do sněhu a sledovala je, jak odchází. Opět začalo sněžit. Zimu už jsem ani necítila, má kůže už téměř cit ztratila. Vím, že nevyhraju. Nemám šanci.

Když se ozvou dva výstřely z děla, marně jsem se pomodlila, aby to byli Rebbecca s Kingem. Polekaně jsem se postavila na nohy, což díky mé ruce chvíli trvalo. Byli to Thomas s Jackem? V tom mé uši naplnil pronikavý výkřik.

,,Olivie Harrisonová! Já vím že tu jsi!"

Rebbecca. Dala jsem se na útěk - mé nohy se bořily do sněhu a i přes kvílení větru jsem slyšela, že mě někdo honí. Běžela jsem a neměla v úmyslu přestat... ale osud mi nepřál, protože jsem se dostala na útes. Zastavila jsem se přímo na okraji, který byl teď něco jako hranice mezi životem a smrtí - pohlédla jsem dolů a uviděla rozbouřený, ledový oceán.

,,Ahoj, Olivie! Jak se máš, já skvěle!" usmála se Rebbecca a mě proběhl mráz po zádech.

A v tom jsem dostala geniální plán.

,,Nech mě na pokoji, Rebbecco. Stejně mě nezabiješ." oplatila jsem jí líbezný úsměv.

,,Vážně si to myslíš? Možná tě nezabiju přímo já. Možná... tě donutím skočit z toho útesu." řekla trochu nervózně Rebbecca.

,,Já klidně skočím sama. Jen mě nech něco říct..." začala jsem a pohlédla na nebe.

,,Jak všichni víte, jmenuji se Olivie Harrisonová a jsem z Druhého kraje. V sedmnáctém ročníku jsem tu měla sestru - Natalii, která zemřela. Proto jsem sem šla... abych ji pomstila. Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdybych nevyhrála. Přemýšlela jsem nad tím od pěti let. Smířila jsem se se smrtí. A proto jsem teď připravena zemřít. Ale než se tak stane... mám tu něco, co jsem chtěla říct už dávno. Kapitol se nás snaží zlomit - zlomit tím, že proti nám poštve dvacet tři dětí, pošle na nás krvelačné muty, nebo vaše mrtvé sourozence. Ale já věřím, že se jednou najde někdo, kdo tyto hry zastaví a zabije prezidenta Snowa. Nic - opakuji nic nevydrží navěky, ani Hladové hry ne. Jednou někdo tyhle hry zruší. Vím to. Možná za deset, možná za sto let. Ale jsem si jistá, že se někdo najde."

Podívala jsem se na Rebbeccu. V jejích očích jsem uviděla něco, co jsem čekala ze všeho nejméně - soucit.

,,Tohle dělám pro to, abych ukázala, že mě Kapitol nezlomil. Nezabije mě totiž ani splátce, ani mut. Rozhodla jsem se zemřít sama." dokončila jsem proslov.

Rebbecca pořád stála a vypadala, že přemýšlí. Já zatím přistoupila k okraji útesu.

A s těžkým srdcem skočila.

Ve vzduchu jsem natáhla moji ruku a zhluboka jsem se nadechla - letím.

Když se mé tělo začalo nořit do ledové vody, nic jsem necítila. Snad jen ten pocit, když se vám vyprázdní hlava. Žádné myšlenky ani problémy.

A pak jsem uslyšela výstřel z děla, který patřil mně.

---

Já... ji zabila! :(

Tohle jsem měla v plánu už od okamžiku, kdy jsem to začala psát. Bylo to opravdu těžké. Možná se to nezdá, ale ano.

Další kapitola, epilog, vás čeká... budu se snažit co nejdřív ;)

Také bude poděkování a co bude dál.

Clare3636