Angel (Teen Wolf FF)

Guardien (Teen Wolf FF)

Zde máme pokračování! Už se moc těším na ohlasy. Začnu psát v srpnu, nebojte nezapomenu na vás. Zde máte kousek poslední kapitoly, pokud jste ji už vymazali z knihoven! :)

.........

Dívám se před sebe ne na ní, jen vnímám ten zpěv, když náhle přestanou téměř u konce. Zamrkám a pohlédnu na kapelu. Stojí u nich pan Argent a prosí je, aby odešli, jelikož je to pro nás až moc smutné. Kapela přikývne se smutným výrazem a pak odchází pryč.

Otočím se na Scotta, který stál za mnou. „Co se děje?" zeptám se.

Nedívá se na mě, nevím, jestli mě vůbec vnímá, dívá se na Emily. „Podívej," vyzve mě. Úmyslně se tomu směru vyhýbám, nedokážu se tam znovu podívat. Možná to zní sobecky, ale už to chci mít za sebou...

„Isaacu podívej se," naléhá na mě a já se opatrně podívám.

Nad jejím tělem se vznáší dvě bílé kuličky, nejsou z hmoty, ale ani nejsou průhledné, vypadají jako by byly vytvořené z mlhy, neustále se pohybují. Uprostřed je perlička bělejší než okolní mlha a také zářivější.

„Co je to?" zeptám se překvapeně.

„Já nevím," hlesne Scott.

Jakoby nás ta hmota slyšela, začne se rozpínat. Nejprve jí dole narostou dva dlouhé šlahouny směrem dolů a z prostředku čtyři další směřující do stran. Obě jsou úplně stejné, rostou stejně, vypadají stejně.

Ucítím, že Scott se promění zrovna ve chvíli, kdy hmota začne vypadat jako postava se šlahouny, které jdou ze zad. Rýsují se jim obličeje, vím, že jsou otočeny čelem k nám, ale tváře nemají. Pouze obrysy. I přesto, že to zní děsivě, nejsou vůbec děsivé. Ba naopak, vypadají mírumilovně, probouzejí v nás klid, přesto se Scottem stojíme proměněni na vlkodlaky, kdyby se něco zvrtlo.

Šlahouny ze zad se začnou napínat a růst. Všichni přítomní na to koukáme s otevřenou pusou. Vyměním si pohled se Stilesem, kterému v očích probleskne porozumění, ale mě to nedochází. Něco šeptne k Allison, která také pochopí.

Stačí další tři sekundy, abychom pochopili všichni. Ta mlha se proměnila na pár křídel u každého jedince stejně rychle. Jsou to obrovská křídla až na zem, přesto že je mají složená, sahají až na zem a pár centimetrů jich na zemi leží. Nedokážu říct, jaké je jejich pohlaví, ale jsou nádherní. Se Scottem se proměníme zpět.

„Kdo jste?" zeptá se jemně Scott.

Hlas se ozve pouze v našich hlavách, sametový jako nebe samo. „My jsme boží poslové, pravý andělé. Dozvěděli jsme se, že jeden náš padlý, upadl do nekonečného spánku."

„Proč jste přišli?" zeptám se trochu kousavě.

„Abychom pomohli."

„Tak to jdete pozdě," zasyčím opovrženě. „Copak to nevidíte? Je mrtvá! MRTVÁ!" vzlyknu. Scott mě uchopí za paži.

Jeden z nich se ke mně malinko přiblíží a křídlem mě pohladí po paži. „Cítíme v tobě tu zlost a bolest, ale my ji opravdu můžeme pomoc."

Srdce se mi zběsile rozbuší nadějí. Povídám se na ně a téměř s oddaností se zeptám, „Jak?"

Zašustí jim křídla, nádherný zvuk, který se nepodobá žádnému nástroji... „Je anděl, tak jako my. Na nás platí jiná pravidla, než na lidi. Dokážeme ji z nekonečného spánku probudit."

Srdce mi plesá radostí, měl jsem pravdu! Měl jsem ji! Ona bude žít!

„Za podmínky, že...?" zeptá se obezřetně Stiles. Copak by tito andělé něco chtěli? Co bychom jim mohli dát?

Otočí se na mně. „Nic od vás nechceme. Ale její čas pomalu vyprchává, musíme ji přenést na tajné místo zde na zemi. Nemůžeme vám říct kam."

Nastane ticho, které přeruší až Lydia. „Bude stejná, jako si ji pamatujeme? Bude si nás pamatovat?"

Bodne mě u srdce z myšlenky, že by na mě zapomněla. „Bude stejná a přesto jiná," jsou poslední slova, která od nich slyšíme. Nato se dotknout špičkami křídel jejího těla. Na setinu sekundy uvidím bílou kuličku, která u křídel vznikla a okamžitě v ní zmizela.

Každý z nich vsune jedno své křídlo pod její tělo a povynesou ho nad rakev.

Už se chystají odletět, když Emily otevře oči, které bíle září. Ale její srdce je stále chladné a bez pohybu.

Andělé se vznesou a v souladu odletí pryč. Když jsou dostatečně daleko, vypadají jako jeden anděl s černou tečkou uprostřed.