Angel (Teen Wolf FF)

4. I can't tell you that secret.

Domů jsem šla sama. Isaaca jsme poslala zpět do školy, protože jsem urgentně musela něco vyřídit.

Napsala jsem sms Natalii, že jsem doma, ať přijede na tuto adresu. Odpověděla po pěti minutách, kdy jsem nervózně žmoulala mobil v ruce, že přijede za hodinu. Převlékla jsem se ze zakrvácených šatů. Vzala jsem si tričko, které zakrývalo obvazy.

Už na ní čekám, abych si zkrátila čas, vzala jsem si knihu. Najednou se domem rozezní zvonek, odložím knihu, zhluboka se nadechnu a jdu ke dveřím, jdu pomalu, jelikož mě škrábance pořád bolí a jsem tolik nervózní!

Otevřu dveře a vykoukne na mě její ustaraná hlava. Malinko se pousměju. „Ahoj Natalie," ozdravím ji jemně.

„Emily," vydechne jako by nevěřila, že tam opravdu stojím. Uhnu ode dveří a pouštím jí dovnitř. Váhavě vejde. Asi bych ji měla obejmout, napadne mě, ale jelikož mi Lydia řekla, co jí museli všechno o mě říct, raději to neudělám. Připadám si jako herec, který teď musí perfektně zahrát roli na divadelním představení. Chyba znamená konec.

Dovedu ji do kuchyně, kde se usadí. „Dáš si něco? Kafe, čaj, vodu, džus?" zeptám se zdvořile.

„Prosím kafe, rozpustné...."

„... s jednou lžičkou cukru a mlékem," dořeknu za ní, jelikož vím, co má ráda, pořád si to pamatuji.

Smutně se na mě pousměje.

Uvařím dvě kafe a posadím se naproti ní s hrnkem kafe. Vím, že ke kafi nesnáší jídlo.

Nervózně si mne ruce a asi neví, co říct. Začnu formálně, až mi to trhá srdce, že něco takového po ní vůbec chci.

„Potřebovala bych od tebe maličkost," špitnu zahanbeně.

„Povídej," vyzve mě klidně.

„Je mi to hrozně trapné, ale potřebuju, abys napsala dopis řediteli, že víš o tom, že jsem byla pryč, hlesnu a celou dobu se dívám na ruce, které mám složené v klíně. Hrozně se za sebe stydím.

„Samozřejmě, že mu to napíšu. Emily no tak, nic se přeci neděje!" povzbudivě řekne, až mě tím zaskočí. Jakoby chtěla navázat na něco, co bude vážnější, ale snaží se to zlehčit.

„Děkuji," zašeptám a konečně se jí podívám do očí.

„Je to jediný důvod, proč jsi mě volala?" Naděje v jejím hase je přímo hmatatelná. Povzdechnu si.

„Ne, jistě že ne," promrvím se na místě a odkašlu si. „Já jsem se ti chtěla omluvit."

Chvíli neodpovídá, ale vidím na ní, že se chce na něco zeptat. Kývnu na ní, aby se zeptala.

„Udělala jsem něco špatně? Nebo se něco stalo? Proč jsi odjela. Pochop, nejdřív jsi se mnou nemluvila, nesvěřovala se mně a já si myslela, že je něco se mnou špatně. Potom ses mi otevřela, tak jsem si myslela, že to bude v pořádku, ale pak jsi odjela a já... já prostě nevím!" řekne pouze na jeden dech.

Překvapeně zamrkám. „Natalie...," povzdechnu si.

„Já vím, že přede mnou máte nějaké tajemství," skočí mi do řeči.

Překvapeně otevřu pusu, rychle se to snažím zamaskovat. Zakroutím hlavou ze strany na stranu, ale ona mě zarazí. „Já vím, že máte a nevadí mi to. I já měla tajemství, před svojí matkou."

„Dobrá," vydechnu nahromaděný vzduch. „Mám před tebou tajemství." Pevně se jí podívám do očí.

„A to tajemství tě donutilo jen pryč, za tou ženou?" zeptá se a já se na ní nechápavě zamračím. „Lydia mi to řekla."

Přikývnu, že rozumím. „Ano, tohle tajemství mě donutilo odejít a hrozně mě mrzí, že jsem ti ani nenapsala sms, prostě nic. Ani jsem ti neřekla, proč jsme sem odešla." Rozmáchnu ruce po kuchyni.

Natalie mě překvapí, když se začne smát. „Já odešla z domu v sedmnácti. Nemohla jsem vydržet to kibicování mojí matky," usměje se na mě. „Naprosto tě chápu."

„Prostě za to všechno může to tajemství, měla jsem strach ti to říct a tak jsem utekla. A potom jsem to tady nemohla vydržet, tak jsem se sbalila a odjela."

„Ty mi to tajemství neřekneš, že ne?" zeptá se mě Natalie.

Zakroutím hlavou. Už totiž žádné neexistuje, pomyslím si.

Takže, teď se stydím, chci se jít zahrabat a nevím co ještě. TOHLE JE DEFINITIVNĚ NEJKRATŠÍ KAPITOLA, KTEROU JSEM KDY NAPSALA! Hrozně mě to mrzí. Tuhle kapitolu mám, rozepsanou dva týdny (Jo čtete dobře), ale bylo pro mě hrozně těžké ji dopsat, protože teď je to fakt frmol, mám sotva trochu času na sebe, je toho moc. Navíc jsem začala celý svůj blog předělávat na jinou stránku, která je v angličtině a doufám, že nemusím říkat jak mě to deptá. Taky jsem začala znovu něco dělat se svým životem, jelikož jsem tlustá a vypadám hrozně, takže jsme nastolila přísný režim a do února se chystám zhubnout 10 kilo... Takže SLIBUJU, ŽE PŘÍŠTÍ KAPITOLA BUDE DELŠÍ A LEPŠÍ NEŽ TOHLETO. NEPLECHA UKONČENA. Mám vás hrozně ráda, doufám, že se někdo dostal až sem a že nepřestanete číst můj příběh i když se musím přiznat, že už mě to tolik nebaví, jelikož mám milion nových nápadů na jiné příběhy, ALE určitě tento dopíšu.

Láf jů ól, Adél :)