Angel (Teen Wolf FF)

9. Hi, I'm Kira!

Ahoj! Jelikož byl nový rok, Vánoce a já dlouho nenapsala kapitolu, napsala jsem dlouhou kapitolku, která se vám snad bude líbit! Moc vás všem děkuju, že jste tu se mnou a že můj příběh čtete ♥ Doufám, že i na rok 2017 se mnou budete ♥ P.S. sice je kapitola pozdě, ale víte co se říká ne? Jak na nový rok tak po celý rok takže po celý rok boudou nové kapitoly!!! Láf jů ♥

 Konečně se mi ulevilo. Fyzická bolest vždy přebila tu psychickou. Stojím pod horkou sprchou. Voda mi smývá krev z rukou a stehen. Mám zavřené oči a Linkin Park mi tu řve přes celou koupelnu. A já se cítím skvěle. Je to zvláštní, ale najednou se uvnitř mě zrodí kulička naděje a pokoje. Proč se trápit? Proč na ně pořád myslet, když už nemusí být nadále mými kamarády? Proč se tím do nekonečna užírat, když nemusím?

Omyji se a sykám při každém doteku zraněné kůže. Když se na ty zjizvené ruce a stehna dívám, stydím se, ale uvědomuji si, jak moc mi ta bolest chyběla, když jsem byla Guardien. Jsem na té bolesti závislá, vždy jsem byla. Jen jako Guardien jsem vždy zažívala něco, co bylo bolestivé, a nemusela jsem nad řezáním přemýšlet. Kdežto teď?

Nohy i ruce si obvážu obinadlem, abych si mohla vzít tepláky.

V břiše mi kručí hlady, jdu do kuchyně a uvědomím si, že musím jít nakoupit. Udělám si tousty a zítra půjdu na nákup. Vezmu si to k televizi.

•••••

Konečně oběd! Rychle si hodím na záda batoh a jdu ke stromu, u kterého obědváme s Roxi. Jen si sednu, Roxi už cupitá ke mně. Rychle se svalí vedle mě a schová se za strom. Zmateně se na ni dívám.

„Co to...?" Zacpe mi pusu rukou.

„Pšš." Dá si prst před svoje rty a ukáže směrem za strom. „Sedí tam všichni."

Odstrčím její ruku. „Kdo všichni?" Nakloním se za strom, abych tam viděla. Hned sebou cuknu zpět. „Aha."

Musíme vypadat komicky. Obě sedíme jako bychom spolky pravítka a jsme těsně natlačeny na strom.

Po chvíli se vzpamatuju. Zatřesu hlavou a vyndám si oběd. „Mě to nezajímá. Jdu si svou vlastní cestou, takže tak," řeknu rozhodně.

Roxi pokrčí rameny. „Já něco zaslechla a znělo to jen zajímavě, tak jsem si myslela, že je budeme trošku odposlouchávat. Čistě z neosobní a nesobeckého důvodu," dá důraz na poslední větu.

„A to?" Ukousnu si ze sendviče a pobaveně se na ní podívám.

„Hele jestli sis nevšimla, tak tady jde furt o život. Pokud tady zase pobíhají nějaké nebezpečné alfy, chci na to být připravená."

Hodím na ní pohled to-myslíš-vážně? „Já o tom vědět radši nechci."

„Kecy v kleci! Vidím ti na očích, že to chceš taky vědět!" hodí na mě všeříkající pohled.

Měla tak trochu pravdu. Zajímalo mě, co se řeší. Pořád jsem nezapomněla, že se kvůli mně obětovali a mají z toho problémy. Něco ve mně mi říkalo, že by to mohlo být ono.

„Ha!" vyjekne nadšeně Roxi. „Měla jsem pravdu!"

„Ne, to teda nemě... Kdo to k nim jde?" zaregistruji asijskou dívku, která k nim jde.

Roxi se na mě vítězně zadívá. „No, sama jsi řekla, že tě to nezajímá, takže..." Zacpu jí pusu rukou. Výhružně na ni ukážu prstem.

Dívám se, jak oni něco řeší a ona nervózně stojí opodál, po chvíli přejde k nim a něco jim říká. Vůbec nic neslyším, úplně jsem zapomněla, že nemám nejlepší sluch, zvykla jsem si na vlkodlačí dokonalý sluch. Uvědomuji si, jak mi teď chybí. Pak se zvedne a rozejde se zpět ke škole. Naštvaně si založím ruce na hrudi a opřu se o kmen stromu. Roxi se na mě podívá.