Angel (Teen Wolf FF)

7. I feel something...

Ahoj všichni, takhle poznámka autora bude dlouhá a naléhavá, pokud chcete můžete to přeskočit, ale budu zde mluvit o pokračování. Takže, už skoro měsíc nebyla kapitola což mě rve na kusy, ale vůbec jsem nestíhala a něco se stalo. Něco strašného v mém životě a vy byste to měli vědět, jelikož mě to hrozně ovlivňuje. Pokud se strachujete jestli to je rakovina, tak není, buďte v klidu. Nebo aspoň doufám, v pondělí jdu na krevní testy. Asi vám nebudu psát co se stalo, jelikož by to bylo divný a asi se to tady nikomu ani nechce číst. Jen chci abyste věděli, že jsem přesně jako Emily rozervaná na kousíčky a s psaním to bude lepší, doufám, že ano. Miluju vás za všechno. Děkuji vám ♥

Vlastně ani nevím, proč moje srdce bije tak zběsile a proč se mi chce se zhroutit. Prostě si lehnout tady na chodbu a zůstat. Smotat se do klubíčka a nikdy se nemuset zvednout a čelit skutečnosti.

Na jednu stranu jsem si přála, aby mě Isaac neuposlechl a šel za mnou, na druhou jsem ho nechtěla vidět. Srdce se mi hroutilo, když jsme byli před autem a on za mnou nešel.

Nasedneme do auta a je zhluboka nadechnu. „Nemáš kapesník?" zeptám se Roxi klidně.

Přikývne a podá mi jeden. „Jak se cítíš?"

Pořádně se vysmrkám. „Jako bych potřebovala sezení s tvojí mamkou," přiznám.

„Můžu jí zavolat, jestli chceš," řekne jemně. Roxiina maminka je psycholog a já k ní chodila na tajno jednu dobu po nemoci.

„Nechci ji otravovat, určitě má hodně práce." Jenže Roxi už jí volá.

„Dnes nikoho nemá. Takže sklapni a jedem," rozhodne Roxi a já se pousměju. Je úžasná. Přikývnu a opřu si hlavu o okénko. Zavřu oči a snažím se vypustit všechny myšlenky z hlavy.

Dojedeme k Roxi a vejdeme dovnitř. Její maminka už čeká na nás v kuchyni. Jen co nás zahlédne, rozevře náruč a jde ke mně. Pevně mě obejme a dá mi pusu na vršek hlavy.

„Zlatíčko, už mám vše připravené, můžeš jít," usměje se na mě. Je hrozně super, že pracuje doma, má zde útulný pokojík, kde se vždy tohle koná. Přikývnu, pousměju se na Roxi a odejdu.

Ještě tam chvíli je s Roxi. Chci se podívat na mobil, jestli psala Natalie, ale uvědomím si, že jsem ho zapomněla doma. Aspoň že mám klíče od domu.

Posadím se na pohovku a dívám se kolem sebe. Roxiina maminka mi už tolikrát pomohla, že ani nevím jak se jí odvděčit. Když jsme měla problémy s otcem, vždy tu pro mě byla a vždy mi pomohla už jen tím, že tu pro mě byla a poslouchala mě, ale hlavně, nikdy za to nechtěla peníze ani to neříkala otci. Paní Stanfordová mi tu vždy byla oporou.

Po chvíli přichází se dvěma hrnečky, jeden položí přede mne a druhý naproti k šedému křeslu, ve kterém vždy sedí ona. Poděkuji a nervózně si promnu ruce. Jistě, že o tom ví.

„Emily, dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?" zeptá se mile.

„Je to teďka pro mě hodně těžké. Děje se hrozně moc věcí a mě přijde, že to už nezvládám."

Přikývne. „Rosteš, nemáš rodiče, kteří by tě podpořili a stáli při tobě v těchto těžkých chvílích. Není překvapivé, že se takhle cítíš. Co se děje dál, řekni vše, co tě trápí."

„Tak nějak... Ehm, nevím jak to říct...," hledám správná slova. „Moji kamarádí Scott, Stiles a všichni. My... Byli jsme si blízcí, hodně blízcí, něco nás spojovalo. Jenže já jsem, to co nás spojovalo, ztratila a oni se ke mně vůbec nehlásí. Dnes jsme se potkali a všechny pocity, které ve mně byly. Všechno co se ve mně nashromáždilo... prostě vybouchlo. Řekla jsem jim, že už je nikdy nechci vidět. Hrozně mi to ublížilo," vysvětlím zlomeně a zůstanu se dívat na světle fialovou stěnu za paní Stanfordovou.