Jedno místo, jeden vzkaz

#2

Většinou si každou sobotu přispím jako každý normální člověk. Ale jelikož já nejsem normální člověk, tak jsem prostě musela vstát v 7 hodin ráno, jelikož jsem si zapomněla vypnout budíka. Ty si taková blbka Lisso! Ani budíka si vypnout neumíš!

Shodím ze sebe peřinu a sednu si. Protřu si unavené oči a protáhnu ztuhlé svaly. Když chci vstát, tak postel zavrže a není to zrovna příjemný zvuk.

Ve skříni si začnu vybírat oblečení, ve kterém bych vypadala aspoň trochu normálně. Pokud to teda de. Nakonec si vyberu jednoduché bílé tílko a k tomu černé roztrhané džíny. Samozřejmě i spodní prádlo.

Všechny věci vezmu do ruky a zamířím do společné koupelny, kterou sdílím s mámou. Nevadí mi, že nemám svoji vlastní. Ono by ani nešlo, abych měla vlastní, protože s mámou bydlíme v malém bytě, kde se vejde jen jedna koupelna, malá kuchyň a k tomu dvě ložnice. Nám dvěma to bohatě stačí. Nebo aspoň mně. Máma by se ráda přestěhovala do nějakého menšího domečku, ale bohužel na něj nemáme peníze. Máma sotva stačí splatit tenhle byt a já se ji snažím aspoň trochu pomoct. Chodím na brigádu do nedaleké kavárny a vydělám si tam jako servírka. Někdy dostanu i nějaké spropitné, za což jsem ráda, ale i tak je to málo. Ale snažím se jak jen to jde. A máma taky.

Potichu otevřu dveře, abych náhodou nevzbudila mámu a vyjdu na chodbu. Nemusím chodit nikam daleko, protože dveře od koupelny jsou hned naproti.

V koupelně si odložím nachystané věci na poličku vedle umyvadla a začnu si sundávat pyžamo.

Vlezu si pod sprchu a pustím na sebe vodu. Trochu vyjeknu, když zjistím, že je studená. Otočím kohoutkem, abych ji měla teplejší. Za chvíli na mě dopadají vlažné kapky vody a já musím zavřít oči, protože je to hrozně příjemné.

Byl tam včera? Nebo tam bude snad dneska? Našel můj vzkaz, který jsem mu tam schválně nechala? Co když tam vůbec nebyl?

Nemohla jsem zastavit ten roj myšlenek, který mi probíhal v hlavě. Samé otázky, na které jsem bohužel neznala odpověď. Docela mě štvalo, že mi na tom tak záleží.

Nevím, jak dlouho jsem ve sprše byla, ale nějakou dobu určitě. Vylezu ze sprchy a popadnu do ruky ručník. Začnu si sušit vlasy, a pak i celé tělo. Když na sobě nemám ani jedinou kapičku vody, tak dám mokrý ručník na topení a začnu si oblékat nachystané oblečení. Když už jsem oblečená, tak si přehodím mokré vlasy dozadu, aby mi nepřekážely. Chci vyjít z koupelny, ale zarazím se.

Taky znáte ten pocit, když si přiložíte ruku k puse a dýchnete do ní? A zjistíte, že vám z ní ale totálně smrdí? Jo, tak tenhle pocit jsem teď zažila. A řeknu vám jen jedno slovo. FŮJ!

Rychle chňapnu do ruky kartáček, na který vymáčknu pastu a začnu si pečlivě čistit zuby. Když už si myslím, že můj dech nemusí zabít živého tvora, tak si vypláchnu vodou pusu od pasty. Kartáček i s pastou vrátím zpátky na místo a sehnu se k zemi, abych zvedla své pyžamo.

Potichu se vrátím zpátky do pokoje a svoje pyžemo položím na postel. Sice ji nemám ustlanou, ale to nevadí. Stejně do ni večer zase vlezu, tak proč ji ustýlat? Zbytečná námaha. Ano přiznám se. Jsem moc líná.

Asi by jste chtěli vědět, jak vypadá můj pokoj. No, není zrovna moc velký, ale to mi nevadí. V klidu se mi sem vejde jedna postel se skříní a psacím stolem. Nad stolem mi ještě visí nástěnka, na která mám různé fotografie z výletů, kde jsem byla anebo i fotky s mámou. Zdi mám světle zelené a bílé. Mám totiž ráda zelenou barvu.

Najednou mi zakručí v břiše. No dobře. Jdu se najíst.

Zamířím do kuchyně a rovnou se vydám k ledničce. Prohlídnu její obsah a trochu se zamračím. Někdo bude muset jít nakupovat. A ten někdo budu já.

Vyndám si z ledničky jogurt, který tam ještě zbyl a z poličky si vezmu cereálie. Obojí nasypu do misky a ze šuplíku si ještě vezmu lžičku. Všechno pořádné zamíchám a začnu pomale jíst.

Když už mám skoro snídani snězenou, tak uslyším kroky. Za chvíli se přede mnou objeví ženská postava se stejně kaštanově hnědými vlasy, jako mám já a usměje se na mě.

,,Dobré ráno zlato" přijde ke mně a dá mi pusu na čelo.

,,Dobré mami" úsměji se na ni

,,Jakto, že jsi tak brzo vzhůru?" vezme do ruky konvici a nalije do ní vodu ,,Chceš taky čaj?" podívá se na mě a já přikývnu.

,,Ano prosím. A no...zapomněla jsem si vypnout budíka, takže jsem se vzbudila už v sedm" vysvětlím a uchechtnu se. Máma je ke mně otočená zády, ale i tak vidím, jak se ji ramena zvedají od smíchu.

,,Hej! Nesměj se mi" řeknu ublíženě a falešně popotáhnu

,,Promiň" otočí se na mě s omluvným úsměvem.

,,Jdeš dneska do práce?" změním téma a podám z police dva hrnky i krabičku s čajem.

,,Jo ale až odpoledne" otočí se zpátky k pultu. Když konvice klapne, zvedne ji do vzduchu a do připravených hrnků nalije vodu, pak konvici vrátí zpátky.

,,A ty jdeš dneska na brigádu?" zeptá se a já zavrtím hlavou.

,,Celý víkend mám volno. Jdu tam až v pondělí" obě se i s hrnkama, posadíme. Nastane mezi námi na chvíli ticho.

,,Nemáš hlad? Něco ti připravím" zeptám se najednou a chci se zvednout, ale mámina ruka mě zastaví.

,,Díky, ale nemám hlad" usměje se a já se teda posadím zpátky.

,,Co budeme mít na oběd? A dívala jsem se do lednice. Měli by jsme zajít nakoupit" řeknu a fouknu do čaje, aby mi rychleji vychladl

,,Nevím. Asi špagety, jestli ti to nevadí" napije se čaje ,,a až se budu vracet z práce, tak klidně zajdu nakoupit" začnu kroutit hlavou

,,Ne nakoupit půjdu já. Mám stejně dneska volno pamatuješ? Takže tam zajdu já" Mamka chce zažít protestovat, ale zastavím ji zvednutím ruky.

,,A žádné protesty" doplním a máma si povzdechne, ale nakonec souhlasí.

Když dopijeme čaj, tak dám hrnky do myčky a začnu připravovat věci na přípravu špaget. Máma mi samozřejmě pomáhá.

Během vaření si povídáme, a tak nám to aspoň uběhne rychleji. Když už máme vše hotové, nachystáme příbory a talíře na stůl. Pak začneme jíst.

Po obědě jde máma do práce a ještě než odejde, tak ji oznámím, že půjdu ven. Povolila mi to, takže jsem si sbalila jen ty nejnutnější věci do batohu a vyrazila. Kam asi že?

Když jsem se čím dál tím víc přibližovala určenému místu, tím víc jsem byla nervóznější. Nechápala jsem z čeho. Ale ani jsem si to neuvědomila a už jsem byla na místě. Rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo. Jen ticho.

Pomalými kroky jsem došla ke stromu a opatrně se podívala dolů. Ležel tam kámen a pod ním vyčuhoval bílý kousek papíru. Takže tady byl. Usměju se.

S nedočkavostí jsem odhodila batoh stranou a klekla si. Třesoucími se prsty posunula kámen stranou a do ruky vzala malý papír. Na něm bylo napsáno: Pro toho, co toho hodně ví

Musela jsem se nad tím nápisem pousmát. Nakonec jsem rozložila "vzkaz" a začala číst.