Jedno místo, jeden vzkaz

#6

Zdál se mi tak krásný sen, ale jen do té doby než mi začal zvonit budík. Naštvaně zabručím do polštáře a natáhnu ruku, abych ten otravný zvuk mohla vypnout.

Sednu si do sedu a otevřu oči, které hned na to zavřu, protože mě oslepí ranní slunce, které prochází žaluziemi. Promnu si je a pak se znovu odhodlám a pomale je začnu otvírat. Nakonec si mé oči zvyknou na sluneční paprsky, a tak vstanu.

Mé kroky zamíří rovnou ke skříni, ze které si vytáhnu černé džíny, které jsem měla i včera a k tomu tmavě červevé tričko. Popadnu vše do ruky a hlemýždím tempem se vydám do koupelny. Udělám ranní hygienu, obleču se, a pak se vydám do kuchyně.
Když tam vejdu, najdu na pultu vzkaz. Za chvíli se z těch vzkazů zblázním. Popadnu ho do ruky a začnu číst.

Šla jsem nakoupit. Nevím jestli se ještě dneska uvidíme, ale když tak ti přeju ať se ti dneska daří.

Mám tě ráda.

Máma <3

Ach jo. Teď neuvidím mámu celý den. Až zítra ráno. A to možná taky ne, protože bude unavená ze směny, takže bude ráno spát.

No nic. Z ledničky si vytáhnu jogurt a ze šuplíku lžičku. Sednu si na židli a začnu pojídat můj oblíbený jahodový jogurt. Když mám dojedeno, vyhodím prázdný kelímek do koše a lžičku do dřezu.

Podívám se na hodinky a Zjistím, že je nejvyšší čas vyrazit. Vrátím se zpátky do pokoje, kde popadnu svou tašku a mobil. V chodbě si nazuji boty a vyjdu z bytu, který zamču.

Venku se nadechnu čerstvého vzduchu a začnu si to vykračovat směrem ke škole, do které jdu velmi neochotně.

Za asi deset minut stojím před tou skoro chátrající se budovou, která už zažila lepší časy. Před ní dokonce stojí pár studentů, kteří využívají každou vteřinu na to, aby mohli stát venku místo uvnitř. Ani se jim nedivím. Taky bych radši stála celý den venku a malovala si nesmysluplné obrázky, které bych chápala jen já. Ale bohužel tohle přání se mi nesplní.

Pomalými kroky se blížím k hlavním dveřím, které pak následně otevřu. Ani mě nepřekvapí jaký chaos tady panuje. Ostatně jako vždycky.

Se sklopenou hlavou se snažím protlačit mezi lidmi, kteří mi stojí v cestě. Někteří po mně hodí i naštvané pohledy za to, že jsem do nich omylem narazila, ale já je statečně ignoruji a rázuji si to dál.

Když se konečně dostanu ke své skříňce, vydechu úlevou. UF, tohle mám za sebou. Teď ještě přežít těch sedm hodin.

Zadám kód, abych mohla otevřít skříňku. Vyndám si z ní učebnice na první hodinu, což je chemie. Nevím, kdo ten hloupý rozvrh vymyslel, ale začínat týden tím, že hned první hodinu mám chemii, není vůbec úžasný.

Zabouchnu skříňku a chci se vydat do učebny, která je až na druhé straně školy, ale zabrání mi v tom něčí tělo. Mužské tělo. Váhavě svůj zrak posunu víš, abych zjistila, kdo požaduje mou pozornost. Najednou se dívám do dost známé tváře. Spencerovi tváře.