Jedno místo, jeden vzkaz

#3

Poprosím tě, aby ses nemotala do věcí, do kterých ti nic není. A vůbec, kdo jsi, že se chováš, jak moje máma?

Zamračila jsem se na kus papíru, který mi spočíval v rukách. Abych se nemotala do jeho věcí? Vždyť jsem nic neudělala. Jen mu napsala blbý "vzkaz"
Tak takhle to teda nenechám.

Z batohu vytáhnu tužku a papír, který si položím na stehno a pomale si sednu ke stromu. Pohodlně se usadím a svoji hlavu si opřu o jeho kůru. Začnu psát.

Tak hele, já se do tvejch záležitostí nemíchám. To sis asi špatně vyložil. Já ti jen poradila a nic jinýho. Bylo mi tě líto a kdyby si tady nenechal ten blbý papír, na kterém sis vylil svoje obavy a pocity, tak bych ti nikdy nechtěla pomoct.
A ono snad záleží kdo jsem? To myslím že není důležité.

Složím papír na půlky a dám ho pod kámen. Ten jeho si dám do batohu. No Co? Hledat ho nebude.

Ještě chvíli tam sedím a koukám se na ten nádherný výhled, který mám před sebou.

Najednou za sebou uslyším prasknutí větve. Rychle otočím hlavu a vyděšeně se rozhlídnu kolem sebe. Uvidím stín postavy, jak se ode mě vzdaluje. Postavím se na nohy.

,,Kdo je tam?" nikdo se ale neozve. Začnu se trochu bát.

,,Haló?" když se ani po chvíli nikdo neozývá, popadnu do ruky batoh a rychlým krokem se vydám po lesní cestě zpět domů.

Celou cestu se rozhlížím kolem sebe a dávám si pozor na cokoli nepřirozeného. Možná jsem paranoidní, ale já se prostě bojím. Vy by jste se snad nebáli v lese, kde jste sami?

Když jsem před sebou uviděla silnici, oddychla jsem si. Přežila jsem. Dobrý.

Kam teď vlastně půjdu? Na své "tajné" místo dneska už radši nepůjdu a domů se mi nechce.

Pak mě to napadne. Vždyť jsem si včera půjčovala knížku a můžu jít do parku. Tam snad budu mít taky klid.

Vydám se teda směrem k nejbližšímu parku. Když tam dojdu, tak se mi uleví, protože zjistím, že tam není moc lidí.

Vyhledám nejbližší lavičku a vyrazím k ní. Posadím se a nohy si složím pod sebe, protože je mi to tak pohodlnější. Z batohu vytáhnu knížku, kterou jsem včera ani nevytáhla a začnu číst.

Jsem tak zabraná do čtení, že si ani nevšimnu blížící se skupinky kluků. Když uslyším jejich hlasy, zvednu svůj pohled od knížky, abych se podívala, kdo to je. Ne ne ne. Prosím ne. Proč teď? Proč tady? Já mám ale hroznou smůlu. Že já radši nešla rovnou dom. Třeba si mě nevšimnou.

Aby jste věděli, kdo jsou ti kluci. Jsou to moji spolužáci. Steve a Spencer. Dva oblíbenci v mojí třídě a možná i na škole. Nikdy jsem je neměla dvakrát v lásce, ale i tak, když něco potřebovali, tak se s nima bavila. Jinak se s nima vůbec nebavím a oni se nebaví se mnou.