Jedno místo, jeden vzkaz

#1

Dnes byl v knihovně klid. Až moc velký. Většinou, když jsem tady byla, byl slyšet šepot nebo šustění stránek knih, které si lidé se zvědavostí přetáčeli. Ale dnes ne. Dnes tu bylo jen hrobové ticho.

Právě jsem stála u regálu s několika druhy knih. Rukou jsem přejížděla po polici a četla si různé názvy knih a jejich autorů. Všechny vypadaly tak zajímavě, že jsem si myslela, že si nic nevyberu.

Nakonec jsem se zastavila u jedné, která mě zaujala. Jamaica Lane. Hm, tuhle jsem tady ještě neviděla. Asi je nová.

Vytáhla jsem ji z police a celou si ji prohlídla. Ten obal se mi líbil. Pak jsem si vzadu přečetla, o čem knížka vlastně je. Když už jsem si dočítala poslední písmenka obsahu, věděla jsem, že tuhle knížku si vezmu.

S knížkou v ruce jsem se vydala k recepci. Seděla tam na pohled milá starší paní, kterou tady často potkávám. Jmenovala se Bethy. K ní to jméno hrozně sedělo, aspoň podle mě.

,.,Dobrý den Bethy" usmála jsem se na ni, když jsem došla k recepci. Její šedé vlasy ji padali do světle modrých očí, což ji asi docela vadilo, protože si je každou chvíli odhrnovala.

,,Dobrý Lis. Co to bude dnes?" úsměv mi oplatí a odloží svoji knížku, kterou držela v ruce, stranou. Podám ji vybranou knížku a ona si ji se zájmem prohlídne.

,,Ty jsi na romány? Já myslela, že seš spíš na nějaké detektivky nebo tak" zeptá se se zájmem a podívá se na mě.

,,To jo. Ale chci zkusit něco jiného" pokrčím rameny. Chápavě přikývne a vezme si ode mě nabízenou průkazku. Po nějaké chvíli mi ji vrátí zpátky i s knížkou. Obě věci si uklidím do batohu a podívám se zpátky na Bethy.

,,Zase si vyrostla. Kolik ti to vlastně za měsíc bude? Připadá mi, že hrozně rychle rosteš" odpoví s úsměvem na tváři. Musím se usmát taky a to rovnou ze dvou důvodů. Za prvé: netušila jsem, že si pamatuje moje datum narození a za druhé: protože mě to prostě potěšilo.

,,Osmnáct" odpovím s úsměvem a dám si batoh na záda.

,,Páni ten čas letí. No tak se měj hezky a určitě se zase zastav" Rozloučí se se mnou

,,Určitě. Naschle" zamávám ji a odejdu z knihovny.

Když vyjdu ven, do tváře mi udeří chladný větřík. Trochu se zatřesu a protřu si obě paže, protože mi na nich naskáče husí kůže. Jediné, co na sobě totiž mám je tričko s krátkým rukávem a obyčejné černé džíny.

Pomale se vydám směrem k ulici, která se jmenuje Broadway. Ano bydlím v New Yorku. Jak překvapivé že?

Se sklopenou hlavou se snažím vyhýbat spěchajícím lidem, kteří spěchají buď do práce nebo na nějaké důležité akce. Někteří do mě vrazili a za to si vysloužili mé vražedné pohledy, kterých si bohužel vůbec nevšimli. Blbci. Ani omluvit se neumí.

Šla jsem dál cestou domů. Vytáhnu svůj mobil z kapsy, abych se podívala jestli mi máma nevolala nebo nepsala. Nic, takže by mělo být všechno v pořádku. Než schovám mobil zpátky do kapsy, podívám se kolik je hodin. Super, mám ještě čas, takže můžu být pořád venku. A vím přesně kam půjdu.

Po asi půl hodině se dostanu na konec města. Jdu dál až se dostanu k lesu, který až moc dobře znám. Po lesní cestě se posouvám hlouběji do lesa. Za chvíli už stojím na kraji útesu, ze kterého je nádherný výhled na město. Posadím se k blízkému stromu a svůj batoh si položím vedle sebe, aby mi nepřekážel. Opřu se o strom a zadívám se na své rodné město, které tolik miluju.

Svou pravou ruku si položím vedle sebe na zem, ale zarazím se. Nahmatám něco jiného než je tráva nebo hlína. Něco jako papírek. Otočím svou hlavu ke své ruce a podívám se, co je ta věc, kterou držím v ruce. Je to složený papírek.

,,Co to...?" zeptám se potichu sama sebe. Co tady dělá nějaký papírek? Vždyť já sem žádné papírky nenosím. A včera, když jsem tady byla, tak to tady nebylo. To si jsem jistá.

Pomale papírek rozložím a překvapí mě, když zjistím, že je popsaný. Začnu číst se zatajeným dechem.

Už mě nebaví, jak se se mnou všichni baví jenom kvůli tomu, že mám hodně peněz. Nejdřív jsem si toho vůbec nevšímal a myslel jsem si, že to jsou opravdoví kámoši, kteří mě berou takového, jaký jsem. Opak je ale pravdou. Nejsou to žádní opravdoví kámoši. Teď už to všechno vím. Jsou to všechno jen blbci, kteří si myslí, že když se baví s bohatým a oblíbeným klukem, že jsou hned taky oblíbení. Vlastně tohle pravda je, ale to je jedno. Hrozně mě sere, že jsem si toho nevšiml. Celé ty roky to byly jen lži, kterým jsem já blbec věřil. Věřil jsem třeba, že mě moje holka miluje a že jsem pro ni jediný. No, nemilovala mě tak, jak já ji. Celou tu dobu, co jsme spolu chodili mě podváděla. Tohle bych možná ještě nějak zkousnul, ale problém, ten hlavní problém byl, že mě podváděla s mým nejlepším kámošem. Kámošem, kterému jsem věřil stejně jako jí. Nikdy jsem si nevšiml těch pohledů, které po sobě házeli. Nikdy jsem si nevšiml, jak se o sebe nenápadně otírají. Prostě nikdy. Už mě tenhle náš celej svět opravdu sere. Samé pomluvy, lži, sobectví a další hnusné vlastnosti, to mě všechno na tomhle štve.

Uff. Jsem tak hrozně rád, že jsem to napsal, protože jsem to potřeboval ze sebe dostat. Taky to nikomu jinýmu neřeknu. Jenom tomuhle papíru, který tady stejně někde zahodím.

A to bylo všechno, co tam stálo. Páni. Tohle jsem...nečekala. Bylo mi toho kluka líto. Hodně. Měla jsem slzy na krajíčku, ale nakonec mi stejně jedna neposlušná slza vypadla z oka. Setřela jsem ji hřbetem ruky a dál se dívala na ten kus papíru, který mi spočíval v rukách. Možná jsem citlivka, ale mě to prostě dojalo. Takže nejsem jediná, která ví o tomhle místě?

Najednou jsem měla touhu pomoct tomu klukovi. Jakkoli. Jen aby neměl takový názor na svět. Protože na světě je i spousta jiných a hezčích věcí. Musím ho o tom jen přesvědčit. A pak mě to napadlo.

Přitáhla jsem si k sobě svůj batoh a z něj vytáhla menší kousek papíru a propisku, kterou jsem vždycky nosila s sebou. Ani nevím kvůli čemu, ale v tu chvíli mi to bylo opravdu jedno. Odložila jsem batoh a papírek si dala na své stehno. Začala jsem psát.

Je mi líto, co se ti stalo. Ale věř, že na světě je i spousta krásných věcí než jen těch špatných.

Dopsala jsem poslední písmeno a odložila propisku. Málem se mi to tam nevešlo, ale podařilo se mi to tam nějak vmáčknout. Papírek jsem položila na to stejné místo, kde jsem našla ten od něj. Snad si ho všimne. Teda jestli se tady ještě objeví. No uvidíme.

Vstala jsem na své vratké nohy a batoh si hodila na záda. S dobrým pocitem, že jsem něco udělala, jsem se vydala domů.

Vím, že první kapitola nic moc, ale snad se i tak líbila :)