Jedno místo, jeden vzkaz

#5

Spencer

Když jsem přišel zpátky ke stromu, tak jsem cítil dvě věci. Naštvanost a zklamání. Naštvanost z toho, že jsem byl tak pomalej a nechal ji utéct a zklamání z toho, že se nezastavila. Mrzelo mě to, ale vůbec jsem nechtěl, aby mě to mrzelo. Vždyť ji ani neznám.

Sednu si na zem a hlavu si opřu o strom. Proč se nezastavila? Proč mi na tom tolik záleží? Proč? Tolik otázek se mi v hlavě prostřídalo, že jsem je radši přestal počítat. Otočím hlavu na pravou stranu a překvapením doširoka otevřu oči. Nechala tady propisku.

Zvednu ji ze země a celou si ji prohlídnu. Ani nevím proč. Asi abych našel nějaké vodítko k tomu, abych zjistil, kdo ta tajemná neznámá je. Najednou se zarazím. Je tam napsané jméno. Přejedu přes něj prstem, abych z něj sundal hlínu. Liss.

Nevím proč, ale to jméno mě něčím zaujalo. Líbilo se mi. Neznal jsem totiž moc dívek, které by měly takové jméno.

Strčím si propisku do kapsy a zahledím se do dálky před sebou. Vždycky když sem zamířím, tak se na tu krásu dívám.

Nevím proč, ale hlava mi zase spadne na stranu a já se podívám na kámen. Zvednu ho a překvapeně se dívám na to, co je pod ním. Vezmu složený papír do ruky a rozložím ho.

No už moc ne, protože o to zřejmě nestojíš. A proč tě tolik zajímá mé jméno? Já se o tvoje nezajímám, tak se laskavě nestarej o to mé.

Musím se pro sebe usmát, protože se můžu vsadit, že to co tam napsala, není pravda. Určitě ji zajímá mé jméno stejně, jak jsem se zajímal já o to její. A nemusel jsem ani nic dělat, abych se ho dozvěděl.

Z kapsy jsem vytáhl zmačkaný, ale i tak použitelný, papír a propisku. Jenže svoji propisku jsem nikde nemohl najít. Sakra. Zřejmě ji mám doma. Pak mě to napadne. Vždyť mám tu, kterou tady nechala Liss. Vytáhnu ji z kapsy a začnu psát.

No já se o tvou pomoc neprosil, ale když mi chceš pomoct bránit se nebudu. A chci vědět jednu věc. Proč si utekla? Nebo si to snad ty nebyla?

P.S. nechala si tady propisku. Sice jsem žádný dárek nečekal, ale i tak ti děkuju LISS ;-)

Dal jsem papír pod kámen a pro sebe se zase usmál. Neznám ji sice moc dlouho, ale i tak mě baví ji provokovat. Zvednu se ze země a pomalými kroky se vydám domů.

Liss

Ach jo. Proč jsem tak blbá? To se musí stát jenom mně. Už asi hodinu sedím v pokoji na posteli a proklínám se, že jsem na útesu nechala svoji propisku. Sice je to prkotina, ale pro mě není. Co když zjistí kdo jsem?

Ani nevím, proč mě to tak děsilo, ale radši jsem to vědět nechtěla. A taky nechci, aby věděl, kdo jsem, protože se bojím jeho reakce.

Zahnala jsem tyhle myšlenky do pozadí a zvedla se z postele, protože mi zakručilo v břiše. Vyjdu z pokoje a potichu se doplížím do kuchyně, abych nevzbudila mámu. Stále podřimovala na gauči a bylo jí asi fuk, že u toho i trochu chrápe. Ale vážně jen trochu.

Z ledničky si vytáhnu jogurt a potom i malou lžičku. Sednu si na židli, abych u jezení nemusela stát a začnu jíst.

Zítra, bohužel, musím do školy. Vůbec se mi tam nechtělo, ale i tak jsem se povzbuzovala, že to bude jen na sedm hodin. Dlouhých sedm hodin.

Po škole mě čeká, ale ještě jedna věc. Brigáda. Ano nezapomněla jsem na ni a musím přiznat, že se tam už i docela těším. Víc než do školy.

Když sním jogurt, tak kelímek hodím do koše a lžičku do dřezu. No, pak to někdo uklidí. Potichu se vrátím do pokoje a sednu si zpátky na postel.

Co teď budu dělat? Všechny úlohy do školy mám hotové a ven se mi jít nechce. Nakonec si vzpomenu, že v batohu, který leží v rohu, mám vypůjčenou knížku z knihovny. Minule jsem ji nestihla dočíst, protože se v parku objevil Spencer a Steve.

Zatřepu hlavou. Přece na ně teď nebudu myslet! Okřiknu se v duchu. Radši si otevřu knížku na stránce, kde jsem skončila a ponořím se do čtení. Ještě se radši opřu o pelest postele abych to měla trochu pohodlnější. Za sebe si dám ještě polštář a začnu číst.

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

,,Liss! Večeře!" zavolá na mě máma a já sebou překvapením trhnu. Proboha kolik je hodin? Kouknu na budík, který mám na nočním stolku a podivím se. Šest hodin. To jsem si četla tak dlouho?

,,Už jdu!" zakřičím nazpátek a knížku, kterou mám položenou na klíně, odložím stranou. Zvednu se a zamířím si to za tou vůní, která se line z kuchyně.

,,Hm tady to voní" pochválím mámino vaření a sednu si na židli. Máma mi nandá na talíř, a pak ho přede mě položí. Pro sebe si Nandá taky a přisedne si ke mně.

,,Dobrou chuť" popřeje mi a já ji to oplatím. Jíme v tichosti, ale nevadí mi to. Když dojíme, pomůžu máme s nádobím.

,,Dneska nejdeš do práce?" zeptám se se zvědavostí v hlase. Zavrtí hlavou.

,,Až zítra, takže nečekej, až přijdeš ze školy, že budu doma" přikývnu v souhlas

,,Stejně mám zítra brigádu"

,,Ajo. Já málem zapomněla. A dokdy tam budeš?" pokrčím rameny a usuším si ruce do utěrky.

,,Asi tak do sedmi. Možná, když bude málo lidí, tak do šesti" přikývne a usměje se

,,Promiň, že jsem usla. Nějak na mě padla únava"

,,To nevadí. Chápu to" usměju se ,,no já se jinak půjdu osprchovat, jestli teda nepotřebuješ ještě s něčím pomoct" zvednu jedno obočí a tázavě se na ni podívám.

,,Ne klidně běž. Já to tady dodělám" dojdu k ní a dám ji pusu na tvář

,,Dobrou"

,,Dobrou zlato" popřeje mi a já odejdu do koupelny, abych se mohla vysprchovat. Po dlouhé osvěžující sprše si obleču nachystané pyžamo a zamířím do svého pokoje.

Jakmile za sebou zavřu dveře, padnu na svou postel a zakryji se huňatou peřinou. Ale ještě než zavřu své oči, nátahnu ruku na noční stolek a nastavím si budíka na sedmou hodinu. Pak už konečně usnu.