Náš malý svět ✔

6. Humphreyho impérium

Grace

"Kde je pan Porter?" ptala se paní Humpreyová.

"Pryč," odpověděla Grace. "Nebude Vám vadit, když tu dnešní slavnost vynechám?"

"Naopak, myslím si, že je to výtečný nápad," škodolibě se usmála.

"Už bych měl také jít." Cameron si upravil vestu a doběhl Grace.

"Smím se zeptat, co se stalo?" soucitně na ni pohlížel.

"Nic neobvyklého. Řekl, že na mě počká doma." Dala si pramen rozlétaných vlasů za ucho.

"Takže brzy odejdeš," sklopil hlavu.

"Ani náhodou. Rozhodla jsem se zůstat," Grace se nikdy nepodřizovala ultimátům, a to platilo i pro jejího snoubence, „Trocha odloučení mi jen prospěje."

Následující večeře už nebyla tak tichá jako ty předchozí. Při neustálém poslouchání Mabelina nepříjemného skřípavého tónu však Grace litovala, že si přála, aby se domem více rozléhaly konverzace.

"Johne, měl jsi se také přihlásit," lamentovala, "Všichni manželé ze spolku se přihlásili."

"Já nikomu žádného kašpara dělat nebudu," mručel starý muž. "Když už jsme u těch kašparů... Kam vůbec zmizel ten pisálek?" podíval se na prázdné místo naproti Emily.

"Odjel zpět do Hastings," Grace předstírala, že k ní jeho prchlivá poznámka nedolehla.

"Ti novináři mají ale způsoby. Ani je nenapadne poděkovat za jídlo a ubytování. A jak dlouho nás budete poctívat Vaší přístupností Vy?"

Díval se na ni stejnýma modrýma očima, jaké měl i jeho syn. Když je poprvé viděla u Camerona, připadaly jí staré a oduševnělé, jakoby do jeho jemné tváře ani nepatřily. John Humphrey naproti němu uměl tyhle moudře vyzařující zornice ovládat, uměl skrze ně promlouvat a dávat najevo, co si myslí i podtrhovat své sarkastické promluvy a ona... Ona tuhle řeč prokoukla.

"Víte, rozhodla jsem se, že žádný psychologický posudek nepodepíši."

U stolu zavládlo ticho.

"Jak to myslíte, že nepodepíšete?"

"Váš syn se mi jeví jako zdravý dobře fungující jedinec. Vzhledem k jistým výkyvům a asociálnímu chování by se dala vypsat určitá sociální omezení, ale to je vše, co pro Vás mohu udělat. I soud by po rozhovoru s Vaším synem uznal, že odebrání svéprávnosti nepřipadá v úvahu."

Starý muž se k ní v tichosti naklonil: „Slečno Youngová, budete tak laskava a doprovodíte mne do mé kanceláře?"

Vstala od stolu a následovala jej, nečekala, že by si vůči ní, prakticky cizí osobě něco dovolil. Z omylu jí však vyvedlo už prudké zabouchnutí dveří: "Kolik chcete?"

"Co prosím?" Grace zamrzl úsměv na rtech.

"Kolik chcete za to, že podepíšete ten papír?" Přišel k ní blíž a díval se jí přímo do očí.

"Cameron měl pravdu. Jste zrůda."

"Nikdy jsem netvrdil, že nejsem," pousmál se.

"Nemyslete si, že se bez toho Vašeho papíru a neobejdu. Vy jste byla jen humánnějším řešením."

„A to mi říkáte jen tak? Nemyslíte si, že bych mohla mluvit?"

„A o čem? O tom, že se snažím zbavit svého syna? Tak do toho, zkuste to. Bude to jen mé slovo proti Vašemu," smál se, „a Vám nikdo neuvěří. Jste jen šedá myš bez kapky zkušeností nebo vlivu."

„A co když proti Vám promluví Cameron?"

„Ten? Ten nýmand je schopnej se odpravit sám. Je slabý, stejně jako byla jeho matka. Vlastně už to párkrát zkoušel."

"Proč ničíte svému synovi život?" vyhrkla zděšeně.

"Protože on zničil ten můj. Víte, když jsem přišel na Linwick, neměl jsem ani penci, ale vypracoval jsem se. Když výrobní komplex ještě patřil Mooreovým, spadalo pod ně pár desítek továren. Dnes celý ten kolos vlastním já. Starému Philipu Mooreovi se nikdy nepovedlo jít dál než za hranice Anglie. Ale já... Já expandoval do Ameriky i do Evropy. Začal jsem těžit v Africe a výnosy Mooreova impéria zdvojnásobil. Teď je to Humphreyho impérium a já nedovolím, aby to všechno připadlo jemu. Je mi jedno, jak daleko budu muset zajít a koho budu muset odklidit z cesty. Postarám se, aby můj odkaz nezničil ten můj nevyvedený spratek." Pak otevřel dveře, jakoby jí říkal, aby odešla. „Dám Vám pár dní na rozmyšlenou. Možná, že budete rozumnější."

Když se za ní zabouchly dveře, zůstala jen nehybně stát. Dostalo se jí pohledu do duše Johna Humhpreyho, muže kterého sotva znala a ona jej v tu chvíli začínala nenávidět. Ten pocit se jí nelíbil, neznala jej, nebyla na něj zvyklá a nyní jí pálil na srdci a ona se toho nemohla zbavit. Věděla, že nejrychlejším řešením by bylo odjet, okamžitě se sbalit a následovat Spencera, ale to nemohla. Nechtěla se jen tak vzdát a odejít. Byla Youngová a Youngové neměli vzdávání v krvi. Ale zároveň věděla, že pokud se chce zdržet, tak si John Humphrey musel začít myslet, že není jeho nepřítel. Musela být jako on, musela začít hrát jeho hru.

Otevřela dveře do jídelny, kde všichni seděli a jedli, jakoby se mezi ní a starým pánem nic nestalo. Zhluboka se nadechla a řekla: "Víte, přemýšlela jsem o té věci s vyšším platovým ohodnocením."

"Poslouchám Vás."

"Samozřejmě si jej chci také zasloužit. Řekněme, že bych zde zůstala déle. Myslím si, že zvlášť po právní stránce k soudnímu rozhodnutí takový dlouhodobější posudek přispěje o dost víc."

"Ano samozřejmě a jak by jste si to představovala?" přistoupil na její hru.

"V současné době mi platíte osmdesát liber za den. Chtěla bych devadesát a k tomu bych tu tedy zůstala o pár týdnů déle než doposud."

Všimla si překvapeného obličeje slečny Moorové.

"Ale jistě, buďte tu i nadále jako doma," stvrdil dohodu starý muž.

Mabel se k jejich dohodě nevyjádřila, alespoň ne u večeře, zastavila ji až ve chvíli, kdy mířila do svého pokoje a chystala se ke spánku. "Víte, už od začátku jsem si o Vás myslela, že jste jen naivní dítě. Bravo, překvapila jste mě," melodramaticky zatleskala.

"O co Vám jde?" otočila se k ní.

"Nezajímá Vás, proč John napsal právě Vám?" nečekala na odpověď a pokračovala, „Vy sama jste totiž sama o sobě unikát. Tři roky po promoci. Bez praxe, bez práce. Myslel si, že najde malou chudinku, co mu všechno podepíše. Jenže to se přepočítal. Vy přesně víte co chcete. Nejde Vám o toho chlapce a nikdy nešlo. Jde Vám o peníze a je Vám jedno, jak je získáte slečno Youngová. Chudák pan Porter dobře věděl, na čem si stojí."

"Mlčte!" přerušila ji Grace.

"Možná nejsme tak odlišné."