Náš malý svět ✔

20. Stín Linwicku

Emily

Vešla vchodovými dveřmi do Linwicku. Ten dům jí vždy vléval chlad do žil. Žít v něm nebylo snadné, ale jakoby s Mabelinou přítomností ještě víc nabýval na velikosti a vrhal stín na její pohublou pošramocenou postavu.

Sotva se však ukázala v chodbě, přiběhla k ní její sestra s rozhněvanou tváří: „Jak si dovoluješ nechávat tu mého syna s tím idiotem?"

„Taky tě ráda vidím..." odpověděla stroze. Vše, na co v tuhle chvíli myslela, byla její postel. Prach starého domu Emilyným nemocným plicím moc neprospíval.

„Co kdyby se Paulovi něco stalo?" zkřivila ústa. „Jsi nemožná..." šťouchla do své sestry. „Měla jsi na starost dítě a lítáš si někde po venku. Kde jsi vlastně byla?"

Emily na to už neřekla ani slovo a pomalu zamířila do svého pokoje. Hledání Grace a snídaně s Henrym jí připravily o všechny síly.

Jen Mabel za ní ještě stále opakovala pár výhrůžek a upozorňovala, že se odpoledne vrátí John a celý dům je vzhůru nohama.

Prošla kolem Cameronova pokoje. Pak se ale zastavila a vrátila se zpět.

Pootevřela dveře a ve tváři se jí objevil soucitný výraz. Cameron seděl na zemi vedle otevřené knihy, napísto na natištěné řádky však hleděl zarudlýma uslzenýma zornicema do prázdna.

Když ji spatřil,  rozsvítily se mu oči. „Grace?"

„Vrátí se..." řekla, protože ho nechtěla zklamat.

„Kdy?" vyhrkl.

Věděla, že ho svou odpovědí jistě zarmoutí. „Za týden." A nebyla si ani jistá, zda mu právě nelže.

„Jak je jí? Mluvila o mě." zajímal se.

„Miluje tě," usmála se na něj. Když viděla toho zlomeného chlapce, netroufala si naložit na něj ještě víc starostí, než měl. Doufala, že Spencer brzy zmizí... Zmizí z Birminghamu... Zmizí od Grace Youngové a všechno co představuje pro Emily i pro Camerona zmizí s ním...

„Už jen čtrnáct dnů do slyšení," vyrušil její přemýšlení Cameronův třesoucí se hlas. „Nezvládne to... Nepomůže mi," zavřel knihu a hodil s ní o protější zeď.

I přes bolestivou touhu spát se odhodlala a zavřela za nimi dveře. On potřeboval svou nejlepší přítelkyni. A potřeboval ji teď. Jednou možná bude stát společně s Grace nad jejím hrobem a házet na něj okvětní lístky magnólií, ale budou mít jeden druhého. Avšak teď nejsou pár, k tomu slovu se dokonce ani nepřibližují a je to z části i její vina.

Sedla si k němu a objala jej. Přes své hlasité myšlenky slyšela ještě hlasitější dech tmavovlasého chlapce. „Na co jsou ty zatažené závěsy?" zašeptala.

„Bylo tam světlo víš... Všude bylo jen světlo..." Tahle jediná věta jí stačila, aby pochopila celý význam: „Už ti věřím."

„Co mi věříš?" nechápal.

„Za smrt tvé matky může John."

Na okamžik se mu zastavil dech. Stále ji pevně svíral.

„To není všechno. To já zmáčkl spoušť."

V ten moment došly Emily slova, nakonec ale vykoktala: „Jak... Jak... To myslíš?"

„Díval jsem se, jak jí řežou prsty... Jeden za druhým, každý den..." v uších jí zněla jeho slova a na rameno kápla slza. „A když už nebylo co... Začali u mě... Nezvládl jsem to... Dali mi do ruky zbraň a řekli, že když to neudělám, tak budou pokračovat. A ona tam ležela a říkala, že to je v pořádku... A já jí chtěl věřit... Tak moc jsem chtěl," ač již téměř dvacetijednaletý propadl v pláč.