Náš malý svět ✔

13. Pak přišel podzim

Grace

Seděli s Emily a malým Paulem na dece v parku. Foukal příjemný vítr a ve stromech zpívali ptáci.

„John s Mabel si ho přivezou a pak ho nechají na starosti mě. Řekla bych, nějakou hodně ironickou poznámku, ale tohle je poprvé," stěžovala si Emily. „Zajímalo by mě, co má tvoje matka tak důležitého na práci, že je jí to přednější než ty," drkla do Paula.

„Nevím teto. Říkal jsem ti, že se dokážu zabavit i bez tebe," oponoval jí malý Humphrey.

„Já ti to věřím. Jen kdyby se to obešlo bez odřených kolen a křiku po celém sousedství."

„Slibuji, že už se nebudu s Lukem prát," v jeho hlase poznala Grace Paulovu matku. „Kdo je Luke?"

Odpověděla jí Emily. „Syn Caillatových. Jeho otec se dřív přátelil s Johnem. Ale viděla jsi Johna, každé slovo provází jedovatou poznámkou, kdo by se s ním potom chtěl stýkat."

„Rozumím." Upravila si spadlou vlnu vlasů za ucho.

„Můžu si jít aspoň kopat?" otravoval jedenáctiletý hoch.

„Ale dávej pozor, abys do nikoho nevrazil!" zavolala a hodila mu míč.

Když jim zmizel z očí, naklonila se ke Grace. „Cameron je na tom vážně špatně, viď?"

Emilyna otázka Grace překvapila. „Proč myslíš?"

„Když jsem pro něj jela na stanici, vykládal nesmysly."

„Jaké nesmysly?"

Pak ale obrátila. „Ne, nic. Nech to být. Mabel má pravdu, asi se moc pletu do věcí, které se mě netýkají." Otevřela piknikový koš a vyndala talíř s namazanými tousty: „Krabí nebo ančovičkový?"

„Krabí," Grace si jeden nabídla.

„Možná, jsem na něj byla až moc hrubá. Je nemocný, nemůže za to, jak se chová. Když, mě jen bylo líto Paulovy zničené oslavy. Kdysi jsme s Cameronem bývali opravdu dobří přátelé. Byl něco jako můj mladší bráška."

„Co se stalo pak?" zeptala se.

„Pak přišel podzim a on odjel. Čekala jsem, že se Humpreyovy vrátí. Jednou, myslím, že to mi bylo dvanáct, jsem uviděla stát jejich auto před domem. Ten tmavěmodrý vyleštěný vůz. Běžela jsem, seč mi síly stačily do domu. Ale nebyl to on. Jen jeho otec. Přijel a o něčem dlouze mluvil s Mabel. Když mě viděl, zavřel mi dveře před nosem.

O pár měsíců později jsme se viděli na jejich svatbě. Nebyl to ten nebojácný Cameron, kterého jsem si pamatovala. Po svatbě nás pozvali na Linwick, na oslavu. Byl zrovna ohňostroj. Uslyšeli jsme křik vycházející z domu. Běželi jsme dovnitř. Chtěl se oběsit na lustru. Sotva se Cameron postavil na nohy, začal jej vypoklonkovávat do pokoje, aby ho neviděli hosté. Mě si ani nevšiml, nikdy si mě příliš nevšímal..." objasnila, „Událo se to tak rychle, a já už si toho moc nepamatuji. Matka mě odtamtud odtáhla. Za rok jsem se k nim vrátila. Ale s Cameronem jsem si už moc slov neřekla. Je mi to líto, víš. To, kam se ubíraly naše životy. Ale teď už s tím nic nenadělám," zasněně se dívala na hrající si děti pár metrů od nich.

„Proč myslíš?" V Graceině hlavě se rodil další plán, jež hodlala tvrdohlavě uskutečnit.

„Vždyť víš jaký teď je."

„Je stejný, jako každý jiný. Jen potřebuje důvěru. Pomohlo by mu, kdybys mu řekla to, co jsi teď řekla mě."

Vlál chladný vítr a profukoval Graceiny tmavomodré šaty. Tušila, že bude už brzy muset vyrazit do města. Zatím se neobešla bez berlí, ale podzim už barvil listy a ona si musela sehnat něco na sebe.

„Já zapomněla, že mluvím s terapeutkou..." zasmála se Emily.

„Zapomeň na terapeutku. Jsme kamarádky."

„Tobě na něm skutečně záleží, viď?"

„Když jsem sem přišla, bylo mi řečeno, že je Cameron těžce psychicky nemocný, že se nemůže uzdravit. Ale, není. Je to jen kluk. Hodně osamělý kluk. Pomohlo by, kdybys s ním promluvila"

Viděla v dálce vracejícího se Paula. „Vám oběma."

Cameron

Seděl na lavičce u rybníka. Věděl, že Grace šla s Emily na piknik a nechtěl zůstat sám za zatáhnutými závěsy. Jako by ten jeho tmavý a prázdný pokoj za všechno mohl. Našel tam knihu. Velkou, tlustou od Hamingwaye. Patřila Emily.

Jen se díval do vody. Sledoval zlaté rybky a hleděl před sebe. Bez jeho otce poblíž byl život o mnoho jednodušší.

„Camerone," uslyšel za sebou Emilyin hlas.

„Neboj se, už odcházím..."

„Ne, to nemusíš. Stejně jsem s tebou chtěla mluvit..."