Náš malý svět ✔

17. Nechci se loučit

Grace

Seděla na zahradní židli a usrkávala šampaňské. Snažila se potlačit slzy rodící se v jejích očích. Naproti ní, přes taneční parket seděl Cameron. Lidé se při zpěvu zpěvačky s čokoládovou pletí pohybovali po parketu a probleskovali přes jeho obraz. Snažila se na něj nedívat, ale po pár skleničkách už jí opouštěla veškerá vůle.

Chybu neudělal on, ale ona. Od chvíle, kdy přijela do Linwicku se stále dokola dopouštěla chyb. Už nápad přijmout nabídku Johna Humphreyho byla jedna velká chyba, kterou se nyní pokoušela napravit.

Když uviděla, jak se zvedá a míří k ní, hodila do sebe zbytek skleničky.

„Slečno Youngová, smím Vás prosit o tanec," řekl nahlas přede všemi.

Nezbývalo jí tedy nic jiného, než přikývnout na souhlas.

V černém fraku s tmavě modrým motýlkem už nevypadal jako chlapec, ale jako muž. Šli doprostřed parketu a on ji jemně uchopil kolem pasu. Snažila se místo do očí dívat na knoflíčky na košili v úrovni svých očí a nemluvit, on se ale jejím předsevzetím neřídil.

„Co se to s tebou děje Grace," zašeptal.

„Nic," odpověděla. „Vše je v naprostém pořádku."

„Já ti řekl vše. Proč ke mně nemůžeš být upřímná?"

Snažila se modrookému mladíkovi uhýbat pohledem, ty staře působící zorničky jí vždycky dokázaly pohlédnout až do duše a upřímnost bylo to jedniné, co si dovolit nemohla. Zhluboka se nadechla.

„Chceš upřímnost?" konečně se mu podívala do tváře, „Myslíš si, že ses zamiloval. To se ve tvém věku stává. Ale je to jen prchavé pobláznění. Brzy se zamiluješ do někoho jiného, kdo ti tvou lásku opětuje. Vezmeš si ji sebou do Queensu, tak jak jsi mi o něm vyprávěl a já si vezmu si Spencera a odjedu s ním zpět do Hastings, kam patřím," snažila se znít přesvědčivě i když jí její vlastní slova trhala srdce na kusy, a i když se ona sama viděla v té dívce, která jej bude držet za ruku na cestě do Ameriky.

„A co ty polibky?"

Kousla se do rtu. „Ty polibky nic neznamenaly."

Hudba přestala hrát a Grace chytila Camerona za ruku: „Pojď, říkala jsem ti, že mám pro tebe překvapení."

Došli společně k několika mužům vysedávajícím v Altánu. „Pánové... Tohle je muž, o kterém jsem tady Felixovi vyprávěla a moc děkuji za to, že mou zprávu vyřídil i Vám," pokývla, „Camerone, tohle je pan Caillat." Cameron podal nechápavě muži ruku. Ostatní z nich se přidávali a sdělovali svá jména: „Evans, Michaelson, Ware" a nejtlustší z nich, pan „Graham..."

„Slyšeli jsme o té nespravedlnosti, jež se John dopustil na Vás a Vaší matce. Opravdu to od Johna byla nepěkná věc a ujišťujeme Vás, že v případě soudního procesu budeme stát na Vaší straně."

„Děkuji, moc si toho cením," vyslovil překvapeně Cameron.

Emily

Seděli na Emilyné oblíbené lavičce u rybníka.

„Je od Vás milé, že jste se zastavil," dívala se na upřený pohled těch tmavých očí s kudrlinkami táhnoucími se do čela, „ale já už jsem Vám řekla, že nepotřebuji Vaši lítost. Před očima jí znovu vytanula chvíle v ordinaci.

„Nenabízím Vám svou lítost. Pravdou je, že jsem se do Vás zamiloval hned, jak jsem Vás spatřil a bolí mě, že ženě jako jste Vy staví osud do cesty tak velkou překážku. Ale víc mě bolí, že nemáte s kým sdílet život, jež Vám zbývá."