Náš malý svět ✔

3. Papoušek a vrabec

Grace

Za okny se setmělo a tma sebou přinesla i nového hosta. Právě, když Grace v doprovodu Spencera scházela schodiště do haly, vešla do vchodových dveří stará dáma podpíraná holí. „Mám Hugha ráda, dobře se s ním za jízdy povídá, ale je to příšerný řidič. Veze mě, jako bych byla z porcelánu," skřípavý hlas se rozléhal po Linwických chodbách.

"Sama víš, že nejsi nejmladší, " oponovala jí Mabel a Grace v tu chvíli pochopila, že se zřejmě jedná o její matku.

"A kdybych na to náhodou zapomněla, tak mi to s radostí připomeneš," napomenula svou dceru. Pak se její oči zastavily na Spencerovi a Grace, „Vy budete slečna Youngová," usmála se na ni vrásčitými ústy obtáhnutými rudou rtěnkou a dodala, „aby bylo mezi námi jasno. To, o co se tu John pokouší, se mi krajně příčí. Ale víte, já vždycky měla ráda ženy, které se nebojí pustit do mužské práce," vyzývavě se podívala na svou dceru, která, podle toho, co Grace již usoudila, si nikdy na své útraty nevydělávala. Pak se její pohled stočil ke Spencerovi, „a kdo je tento mladý gentleman?"

„Můj snoubenec, Spencer Porter."

"Rád Vás poznávám." Políbil staré dámě ruku.

K večeři usedli tiše a klidně, bez zbytečných zdvořilostních frází. Jediným zvukem rozléhajícím se sídlem tak byly o talíře se zlatým lemováním cinkající příbory.

Spencer se pokradmu usmíval na Emily sedící na opačném konci stolu. Ta mu úsměvy opatrně oplácela, nikdo si jich však nevšiml, a pokud ano, všichni byli natolik taktní, aby na to neupozorňovali.

Ticho panující u stolu prolomila až Mabel, „Tak slečno Youngová, Vy jste prý studovala v Londýně."

Grace přikývla.

„Ale odsud z Anglie nepocházíte, že? Víte, všimla jsem si toho Vašeho přízvuku."

„Spence je odsud, já pocházím z Wallesu."

„Tak Welšanka," řekla spíš pro sebe Mabel a nejspíš by i pokračovala ve výslechu, kdyby její sestře nespadla vidlička.

"Emily, chovej se slušně," napomenula ji okamžitě.

„Omlouvám se," špitla blonďatá dívka, čímž donutila Spencera, zvyklého si hrát na ochránce se jí okamžitě zastat. „Vždyť se nic nestalo."

„Ani v našem rybníku se nic nestalo?" útočně proti němu vyrazila Mabel.

Mabelino tažení však přerušila návštěva nezvaného hosta. Ve vchodovém oblouku se objevil Cameron a z patřičné vzdálenosti si je prohlížel. Grace si přitom všimla, že se nejen ostatních obyvatelů domu bojí, ale zároveň mu připadalo jejich chování úsměvné až směšné, stejně jako připadalo Grace.

"Co tu děláš hochu? Nepřinesla ti snad Rosa večeři?" ujmul se slova John.

"Slečna Youngová říkala, že můžu přijít," vyslovil nejistě, jakoby u ní hledal oporu.

"Je to pravda?" otázal se pan Humprey.

"Ano, je to pravda. Pozvala jsem Camerona aby se s námi navečeřel. Nevidím v tom žádný problém."

"Ale já ano. Vy nemáte žádné právo určovat, kdo bude sedět u stolu v mém domě," odložil příbor, jakoby jej přešla chuť.

"Tak přidáme židli a talíř navíc, co na tom?" zasmála se jeho tchýně.

"Pojď sem Camerone, ty jsi mi ale vyrostl." Opatrně vstala ze židle podpíraná francouzskou holí.

Cameron přešel k ní. Johnově židli se obloukem vyhnul. "Teto Astrid."

Služka připravila Cameronovi židli na kraj stolu vedle Grace a Mabel.

"Jak dlouho nás hodláte poctít svou přítomností, slečno Youngová?" trpce na ni pohlédl John.

"Vím, že jste nejspíš nepředpokládal, že bych se zdržela déle. Ale zatím nevidím dostatečné důvody proto, abych udělala to, oč mě žádáte. Budu potřebovat jistý čas, abych správně posoudila všechny aspekty."

Dala do úst poslední sousto. I Cameron se opatrně pustil do jídla překvapen její odpovědí.

"Tak Vy nemáte dostatečné důvody? Opravdu?" ukázal na Camerona, který ještě ani nezačal jíst a bez mrknutí jej pozoroval.

"Tak tenhle idiot Vám nepřijde jako dostatečný důvod?" zasmál se.

Všimla si napětí mezi oběma muži. Položila Cameronovi dlaň na ruku ve snaze jej uklidnit, aby neudělal nějakou nepředloženost.

"Schovávat se za ženskou, to by mu šlo. Stydím se, že jsem tvůj otec," procedil mezi zuby.

V tu chvíli se Cameron zvednul od stolu, „a já se stydím, že jsem tvůj syn," hned poté však začal litovat svého vzplanutí.

Jeho otec vstal od stolu. Odsunul Cameronovu židli a prudce shodil na zem jeho talíř. „Tak ty si na mě budeš dovolovat? V mém vlastním domě? Vypadni! Okamžitě vypadni!" prohlásil melodramaticky a čekal, než Cameron odejde. Pak se otočil ke Grace: "Pro příště si pamatujte jednu věc slečno Youngová. V mém domě platí má pravidla."

Spencer

Sváteční nálada, pokud ve Spencerovi vůbec nějaká byla se už dávno rozplynula. Pomohl Emily vyprovodit starou dámu do automobilu a sledoval, jak vůz mizí v řadě stejných řadových domů.

Narozdíl od pana Humphreyho si jej stará dáma velmi oblíbila. Ale Spencer neměl nikdy problém získat ženu. Měl v sobě osobité kouzlo, kterému žádná neodolala. Dokonce ani stará Astrid Mooreová. Jeho zájem však patřil čistě mladší z jejich dcer. Přisedl si k ní na schody u vchodových dveří a v ruce si nonšalantně pohrával se skleničkou vína.

"Za tu večeři se omlouvám," špitla Emily.

"Za co? Nebyla to vaše chyba. A zas takové fiasko to nebylo. Já se náhodou skvěle bavil," nadnesl, aby ji rozesmál.

"John si myslí, že když si koupil tenhle dům, tak mu tu to všechno patří. Včetně nás. A Mabel jej poslouchá na slovo. Ona je..." spustila a pak chvíli přemýšlela. „Je jako velký pestrobarevný papoušek a já, já jsem jen obyčejný vrabec." Kývala se svou sklenkou a ta odrážela světlo do noci.

„Pokud jej poslouchá na povel, tak je spíš pes," zablábolil ovíněný Spencer, „ale pokud jste Vy opravdu vrabec, pak jste opravdu roztomilý vrabec," přisedl si k ní blíž a dodal, „nesmíte se nechat takhle srážet Emily."

"Vám se to řekne. Ona je dokonalá. V tom jak mluví, chodí, dokonalá matka... dokonalý typ dnešní doby. Domácí hospodyňka, co zvládne všechno levou zadní.

"A přesto se mi mnohem víc líbíte právě Vy."

Naklonil se k ní, aby ji políbil. V tu chvíli mu však zmizela a on zůstal sám sedět ve tmě a zírat do tmy.