Náš malý svět ✔

21. To řvaní má po tobě 🌍

Hanna

Červen 1925, New York, Ulice před sídlem vládní kanceláře

Se svými kamarádkami obcházela cihlové budovy s vysokým lešením a každému, kdo šel okolo, vrazila do ruky letáček a placku s velkým písmenem D, zkratkou pro název demokratické strany.

Jako každá pravá newyorčanka si Hanna Jonesová už od dětství vštěpovala upovídanost a schopnost se v přelidněném městě prosadit. Vždy si užívala možnost být prospěšná pro společnost či vystoupit z davu, lákala ji politika a aktivismus a právě proto, aby načerpala zkušenosti se rozhodla přijmout tuhle dobrovolnickou otročinu. 

Když uviděla na opačném konci ulice vystupovat z auta čtyři velmi dobře oblečené muže, okamžitě jim vyšla vstříc.

Jeden z nich působil starší, než ostatní a hubenější než kterýkoli jiný muž, kterého v životě potkala, druhý zrzavý s tváří posetou tisíce pihami. Třetí ji ničím nezaujal, působil jako obyčejný chlápek, jehož obličej zapomenete v sekundě, kdy od něj odvrátíte zrak. A ona, když se z něj přesunula ke čtvrtému, vskutku zapomněla. Nejen na něj, ale i na oba předchozí. Upoutaly ji totiž oči toho posledního. Nemohlo mu být více než třicet, i přesto se na ni díval hlubokýma modrýma očima, v nichž se zračila moudrost stáří. Pak se mu rozzářila tvář a zvolal směrem k ní: „Taková krásná slečna a míří si to přímo do mého náručí. Čím jsem si to zasloužil?"

„Neměl byste si tolik fandit." Uvědomila si, že se na něj právě culí jako malé dítě.

„Naopak. Nikdo z mých přátel u Vás nemá větší šance, než já," vyslovil s lehce ironickým podtónem a ona si připadala, jako by se v těch očích právě topila.

„Takže republikánka?" vzal si od ní malý odznáček.

„Takže angličan?" všimla si britského přízvuku.

„Jsem John Humphrey, tohle jsou mí společníci, Philip Moore, Felix Caillat a David Evans."

„Hanna Jonesová."

„Hanna, to je moc pěkné jméno, jste moc pěkná mladá žena, také jste vtipná. Jediná věc mi tu nesedí. Stojíte na špatné straně," cvrnkl do placky na jejím svetru.

„Není jedno, na jaké straně stojím. Vy přeci nejste odsud," prozradil jí přízvuk.

„Věřte tomu nebo ne. I my v Británii máme svou vládu. Já sám věřím v liberály. Tradice a pevný řád jsou to jediné, co dělí zemi od chaosu."

„Možná tu vaší, ale my v New Yorku si více než tradic vážíme volnosti a ta žádný řád nepotřebuje."

„Copak takový malý zajíček, jako jste Vy může vědět o volnosti?"

„My Američané o ní víme víc, než Vy Angličané."

"Možná byste se mnou mohla jít na večeři a něco mi o ní povyprávět."

Prosinec 1927, Londýn

Ležela vysílená na nemocničním lůžku a těžce oddychovala. Na stoličce vedle ní seděl John.

„Nedívej se na mě. Vypadám strašně. Věřil bys tomu, že po porodu vypadávají vlasy? Brzy budu plešatá," pokrčila obočí.

Pak jí zdravotní sestra vložila do náručí malého chlapečka. Sledovala ten úsměv, rodící se na tváři jejího muže. „I plešatou tě budu milovat," řekl. Takový byl jejich vztah, plný narážek a jinotajů a přesto v jistém smyslu kouzelný.