Náš malý svět ✔

31. Vzala by sis mě?

Grace

Na nebi se začaly objevovat hvězdy a noční vítr čechral její kudrnaté vlasy. V oknech se rozsvěcela světla, lidé zasedávali k večeři, ale ona by nejraději zůstala stát opřená a o červený automobil a zasněně sledovala ty okenice než se vrátila domů. 

Na mysl se jí vkradla otázka: „Proč musí být vždycky všechno tak složité?"

Ona a Cameron, o nic jiného nešlo... Jen o ten malý svět mezi nimi a přesto museli denně překonávat tolik překážek, jen proto, aby o něj nepřišli. A teď? Chtěl všechen boj jen tak zahodit?

Zmateně si zakryla ústa rukou a dýcháním vydechovaného vzduchu se pokoušela uklidnit. Nic jí však nepomohlo se té nejistoty zbavit. Prokřehlá zimou nakonec nedokázala setrvat další minutu venku, nasedla do automobilu a vrácela se do domu svých rodičů. 

Odemkla dveře a s příchodem do přetopené haly zavolala: „Mami? Tati?"

V kuchyni se už dávno nesvítilo a v jídelně spal maličký nalezenec. Nenašla nic, co by jí ubralo trochu času, který nyní musela strávit s Cameronem. Vydala se tedy po špičkách do svého pokoje.

Jaké překvapení na ni ale čekalo uvnitř. Udiveně sledovala spoustu okvětních plátků rudých růží rozházených po podlaze. Její oči nakonec zabrousily na Camerona. Tmavovlasý mladík se svými úzkými rty omluvně usmíval a v ruce svíral malou růžičku.

Přešel k ní a beze slov umístil květ do Graceiných tmavých kadeří.

„Občas mám strach s tebou být. Nikoli proto, že bych k tobě cítil něco míň, než cítíš ty ke mě, ale protože jsem syn Johna Humphreyho, život mě naučil očekávat a dostávat to nejhorší a bojím se, že to nejhorší přinesu i tobě." 

Položila mu ruku na hruď a cítila teplo, které z ní vycházelo. "Ať se mi v životě stane cokoli špatného, tak to dobré, co jsi přinesl do mého života, vždy bude pro mě znamenat daleko víc. Bez tebe bych se sem nevrátila. Nevrátila bych se ke svému starému životu, ke své staré já..." úlevně vydechla, "k té staré Grace, která mi už roky neskutečně scházela."

„Miluji tě Grace Youngová," zašeptal.

„Miluji tě Camerone Humphrey."

Začala mu rozepínat košili a on ji tentokrát nechal. Chytil ji do náručí a přenesl na postel. Bílá košile v tu chvíli skončila v krbu a tam vzplála, ale oni si nevšímali ničeho jiného než sami sebe. Otočil ji k sobě zády a pak cítila, jak jí rozepíná šaty a líbá na krku.

Začal jí svlékat spodní prádlo a ona pak pomohla jemu se svléknout. Tohle už nebyla platonická láska... Věděla, jak moc pro něj tenhle moment znamená a věděla, jak moc znamená pro ni. Ta cena byla nevyčíslitelná.

Cítila na svém těle jeho ruce a v duchu se zapřísahala, že už nikdy na sobě nechce cítit jiného muže... Už nikdy nechce cítit vůni jiného těla a už nikdy se nechce dívat tak zblízka do jiných očí...

Cameron

Ležel a těžce oddychoval s Graceinou hlavou těsně vedle své. V tu chvíli se cítil opravdu šťastný. Všechny jeho strasti se vytratily za zanechaly za sebou jen tenhle jediný moment. Moment, kdy se necítil zakřiknutým chlapcem, ale mužem. Mužem, který miluje překrásnou ženu a ona miluje jeho.

„Zdál se mi sen," díval se do stropu a uvažoval, „v tom snu jsem si tě vzal a byl jsem nejšťastnější muž na světě. Ale byl to jen sen a já chci, aby se z něj stala pravda. Kdyby jsme nebyli tím, čím jsme, ale úplně normální pár bez jakýchkoli problémů, vzala by sis mě?"

Podíval se na ni a zjistil, že spí.

Nepotřeboval však její odpověď. Další den, kdy kráčela ve světle modrých šatech za nevěstou a v náručí svírala kytici magnólií, mu dodal odvahu na uskutečnění všeho, co si zamanou. Život mu přihrál do cesty jen jediné štěstí, to štěstí se jmenovalo Grace a on se jej nehodlal vzdát.

Stál pár metrů od ženicha a ačkoliv jej neznal, viděl v jeho tváři nervozitu a částečně s ním soucítil. Celý obřad se odehrával v místním dřevěném kostelíku vyzdobeném vázami s jeřabinami a jehličím. 

Grace se postavila naproti němu. Celou dobu obřadu se jí díval do očí a představoval si, že jednou na jejich místě budou právě oni.

"Já, Willfred Jonah Steel, přijímám tebe, Kitty Harriet Tylerová za svou zákonitou manželku. Budu tě milovat a ctít, od toho dne, v hojnosti i chudobě, v radosti i smutku, ve zdraví i nemoci, dokud nás smrt nerozdělí," rezavý mladík měl oči jen pro blonďatou dívku, které svíral dlaně.

"Já, Kitty Harriet Tylerová, přijímám tebe, Willfrede Jonahu Steele za svého zákonitého chotě. Budu tě milovat a ctít, od tohoto dne, v hojnosti i chudobě, v radosti i smutku, ve zdraví i nemoci, dokud nás smrt nerozdělí," a ona měla oči jen pro něj. 

Ten slib, ač působil tradičně a neosobně, v sobě skrýval všechno, co chtěl Cameron pro sebe a Grace. Chtěl u ní hledat oporu a mít s kým sdílet štěstí a to samé doufal, že jednou nabídne i on jí. 

Emily

Mabel se o ní posledních osmačtyřicet hodin starala jako o velmi křehký náklad. Nosila jí čaj, kontrolovala krb a vymýšlela, co by uvařila k obědu, k večeři i ke svačině. Ale takový život si nepřála. Už ani čtení ji nebavilo.

Ztěžka vyšla ze svého pokoje podpírána holí. Mabel naštěstí nestála hned u dveří, seděla v jídelně za klavírem a jemnými dotyky rozeznívala jednotlivé klávesy. „K čemu je tu klavír, když na něj nikdo nehraje," oznámila, když si jí všimla. „Hanna byla hrozná osoba, ale jedno se jí musí nechat, na klavír uměla hrát úžasně. Občas si přeji, abych se ráno vzbudila za zvuků nějaké její melodie. A pak, stojící přesně tam, kde teď stojíš ty, bych se dívala na tu ženu a cítila zvláštní štěstí z toho, že stále žije." Očividně právě přestala hlídat své vystupování a to se nestávalo příliš často.

Emily za sebou uslyšela rychlé a neuspořádané kroky. Ohlédla se a spatřila jejich bývaloú služebnou Rosie, jak se plíží z horního patra od Johnova pokoje. Špatně zaplá košile a srolovaná pouzdrová sukně hovořily za vše, ale Mabel si zachovávala rezignovaný výraz. „Copak ti to nevadí? Dělej něco!" vyjela po ní, když se po tmavé dívce slehla zem.

„Já nejsem Hanna."

„Tak o tohle ti jde? Jestli se ho bojíš tak..."

„Bát se ho? Proč? Mám s ním dítě."

Trhaně se rozhlížela okolo sebe. Snažila se jí něco naznačit, ale blondýnka nedokázala rozluštit co.

„Nejsem Hanna. Nejsem hloupá a naivní. Milenek může mít kolik chce, ale manželku má jen jednu."

„A jak dlouho si myslíš, že jí budeš?"

„Ty o mě a Johnovi nic nevíš."

„Jasně, protože ty jsi vždycky ta rozumnější. Co by chudinka Emily mohla vědět o manželství, vždyť i ten poslední, koho našla, jí utekl bez vysvětlení."

Tmavovlasá žena se nejdříve zatvářila smutně a snad by jí i řekla víc nebýt návratu staré upjaté Mabel. „Emily, nehodlám s tebou probírat můj manželský život," vstala a odešla.