Náš malý svět ✔

7. Náš malý svět

Cameron

Po urychleném odjezdu Spencera Portera nabyl přesvědčení, že i Grace Youngová jej bude co chvíli následovat. A ta myšlenka, nehledě na to, jak málo se s tou ženou znal, jej děsila.

Nepřál si, aby mu na někom tak záleželo. Zvykl si na samotu, na Linwické ticho. A pak přišla ona a on, hlupák, se do ní zamiloval... Věděl, že by o něj nikdy nemohla stát... že by v něm nikdy nemohla vidět sobě rovného. Ale přesto si nedokázal poručit. „Vím, že musíte odjet. Čeká na Vás snoubenec a Váš život," řekl jí při jedné z jejich návštěv, „ale chci Vám říct jednu věc. Nehledě na to, proč tu jste, je mi s Vámi dobře a chci Vám říct, že..." spustil, ale nevěděl jak dál pokračovat, pak si v duchu dodal odvahu jen k tomu jednomu slovu, které doopravdy chtěl říct: „Zůstaň."

Kousla se do rtu. Všiml si, že to dělávala často, když přemýšlela. Obával se toho, že ji přivedl do rozpaků, „prosím," ušlo mu po chvíli ticha z úst, „nehledě na to, jestli zůstaneš v Birminghamu, nebo budeš chtít pryč – žádám jen o to, abych tě měl i nadále ve svém životě."

Pohlédla mu do očí těma laníma očima, které mu učarovaly, a pak se zničehonic začala smát. „Já ale nikam neodcházím."

„Myslíte to vážně?" zarazil se.

"Ano, myslím. Mluvila jsem s tvým otcem. Není zase tak špatný." Usmála se.

Nedokázal tomu uvěřit. "John Humprey, otec roku," vyslovil ironicky.

"Neříkám, že by jste se měli kamarádíčkovat. Jen by ses s ním neměl hádat."

Nevěděl, jestli mluví pravdu nebo si s ním skrze ni otec jen hraje. Věděl, jak tohle funguje. On je pokusný králík a ona sleduje jeho reakce a po nocích si je zapisuje. Každé slovo, každý pohyb. Stačí aby sklopil uši a jeho otec se to dozví. Když nebude hopsat podle pravidel přijde o packy. Ale na tom mu najednou nesešlo.

"Dobře..." řekl to, co chtěla slyšet.

"Já ti chci pomoct," zvýšila hlas. Pak se podívala na zatažené závěsy. "Ale to nepůjde bez toho, abys mi věřil."

„Já vím," odvětil, ale když odhrnula závěsy odtáhl se od ní, „asi mám jen strach."

„Z čeho?"

"Z toho že ti začnu věřit a ty pak zmizíš."

"Tak mě neztrať." Přisedla si k němu blíž.

Začal kývat, ale do očí se jí nepodíval. Až moc mu na ní záleželo a bál se, aby neudělal nějakou chybu.

Vzala jeho tvář do dlaně a otočila jej k sobě. "Nemusíme nikam chodit." Viděl ty lanní oči naproti sobě. Rudé rty a tmavé kudrnaté vlasy nedbale sepnuté dozadu.

Vstala a přešla k hodinám na zdi. Sundala je a zastavila velkou ručičku. Hodiny přestaly tikat. "Jen ty, já a náš malý svět o čtyřech stěnách."

V tu chvíli vstal. Chytil Grace do náručí a políbil ji.

Viděl, jak zavírá oči a přál si, aby cítila to co on. Ale ona se od něj odtrhla a zabouchla za sebou dveře.

"Grace... Stůj!" křičel, když si uvědomil, co právě udělal.

Grace

V hlavě si přehrávala tu samou scénu stále dokola. Jako by se ocitla v laciném filmu. Nechápala, co udělala špatně. Chtěla mu pomoct, chtěla se zdržet dokud nebude mít vyřízenou všechnu práci a ne se stát objektem jeho zájmu. Všechno jí najednou připadalo chaotické, ztrácela pevnou půdu pod nohama a zmateně se snažila si utřídit v hlavě myšlenky. Měla být doma se Spencerem. Místo toho si tu hrála na mírotvůrce. Schoulila se na postel hlavu zabořila do polštáře. Pak uslyšela zaťukání na dveře a hlas slečny Mooreové: „Zaslechla jsem pláč. Nestalo se nic?"

"Ne, všechno je v pořádku." Utřela si nos.

"Jedu k matce. Pozvala mě k sobě na čaj a říkala, že byste se k nám mohla přidat," naslouchala tlumeně přes dveře.

"To je od Vás milé, ale Spencer si vzal auto," zavolala.

"Nevadí. Svezete se se mnou."

Emily

"Ještě jsme neměli tu možnost si upřímně popovídat," promluvila Emily při řízení, „to s panem Porterem mě mrzí. Je to sice jen den, co odjel, ale musím uznat, že vnášel do domu čerstvý vzduch. Dnešní snídaně bez něj byla neuvěřitelně tichá."

Slečna Youngová mlčela a zamyšleně zírala z okna.

"Trochu moc mluvím. Je to otravné. Já vím Mabel mi to říká pořád," přiznala blonďatá dívka a tím ji vyrušila ze snění.

„Jen mluvte," usmála se na ni Welšanka, „Nemyslíte si, že je na Vás Vaše sestra až moc přísná?"

"Ne není," cítila, že se své sestry musí zastat, „víte, ona má o mne jen starost. Po otci trpím dědičným druhem chudokrevnosti. Zdědila jsem ji po otci. Jakékoli zranění, nebo jenom nachlazení pro mě může být nebezpečné. Někdo na mě musí dávat pozor."

"A proč si nenajdete muže? Jste přeci tak pohledná dívka," zeptala se slečna Youngová.

"Nemyslím, že zrovna splňuji ideál ženy dnešní doby," pronesla svůj názor, ale posmutnělá atmosféra, která následně zavládla ve voze se jí příliš nezamlouvala a tak se rozhodla změnit téma: „A jak jste na tom s Cameronem?"

„Jak se to vezme. Pokud k Vám však mohu být upřímná..."

„Ale samozřejmě," přitakala Emily.

„....Nevnímám Camerona tak, jak bych podle pana Humphreyho měla. Nevím jestli je schopný po něm převzít podnik, ale rozhodně si nemyslím, že by na tom byl tak, jak tvrdí jeho otec. A jaký na to máte názor Vy?

"Můj názor?" byla překvapená, že někdo chce slyšet její názor.

"S tím klukem se moc neznám. Jako malá jsem si s ním hrávala, jsem jen o tři roky starší, ale po tom neštěstí v Turecku se změnil. Žijeme sice v jednom domě, ale když jej vidím jednou za čtrnáct dní, tak je to hodně. Možná je to proto, že jsem radši v zahradě. Potřebuji hodně čerstvého vzduchu..."

"Po jakém neštěstí?" udiveně na ní hleděla tmavovlasá dívka.

"Vy o tom nevíte?"

"Ne, od té doby, co jsem v domě nepadla o Turecku ani zmínka."

"Johnova žena tam zemřela. Je to asi dvanáct let zpátky. Ji a Johnova syna tenkrát unesli jeho obchodní partneři. Několik měsíců je drželi v zajetí a ji pak zastřelili. Přímo před jeho očima. Moc si toho už nepamatuji a John o tom také moc nemluví. Naše rodiny si už v tu dobu byly velmi blízké. John si asi tři měsíce potom vzal Mabel. Mnoho o té historii však nevím, sestra ani švagr o tom nemluví příliš rádi."

"A nevíte, kdo jiný by mi o tom mohl povědět něco víc?"

Chvíli přemýšlela.
"Má matka."