Náš malý svět ✔

35. Šťastné konce existují

Cameron

Vyhrál a přesto bezprostředně poté nepociťoval jakýkoli význam toho slova. Grace zmizela a on se společně s Johnem a Mabel vracel zpět na Linwick. Mohl jen doufat, že naposledy.

Jeho otec zamlkle řídil a to jej jen utvrdilo, co bude následovat. Možná měřil stejně jako on, ale nikdy se Johnu Humpreymu nedokázal postavit. Ten starý muž v sobě živil plamen, díky kterému dokázal zaútočit se stejnou tvrdostí jak slovy tak činy.

Ale nic z jeho očekávání se nesplnilo. Vešli chodbou do jídelny, John mlčel a přemýšlel ještě víc. Co však nakonec vyšlo z jeho úst překvapilo Camerona nejvíc: „Nechceš si sednout hochu? Mabel postaví na čaj." Pokývnul ženě a ta okamžitě odešla chystat šálky s nápojem.

„Nebudeme si na nic hrát. Všechno víš a jistě mě při první příležitosti půjdeš udat," prohrábl si prořídlé vlasy, „ale mám pro tebe návrh. Zítra se půjdu udat sám. Nebude to taková ostuda pro firmu. Jak se vypořádáš se svým bratrem je mi jedno. Koneckonců i ty sám tušíš, že mi na tom frackovi záleží asi stejně jako na tobě. Jen chci, abys platil Mabel doživotní rentu. Dost vysokou samozřejmě."

Udiveně na něj hleděl a nechápal, co se s tím nekompromisním zahořklým zločincem stalo. Ale nehodlal mu jen tak sednout na lep. „Popřemýšlím o tom."

Tmavovlasá žena přinesla na stříbrném podnosu tři šálky. Jeden z nich vlastnoručně podala Cameronovi. Držel jej v ruce a přemýšlel, zda se má napít. Přeci jen nebyl hloupý a napadlo jej, zda něco nechystají.

Mabel si všimla jeho výrazu a pokývala. Jak zvláštně si připadal, když poslechl ženu, která stála na začátku jeho neštěstí. Věřil jí... Netušil proč, ale věřil. Napil se a polknul hořkou tekutinu.

John udělal to samé při čemž jej Mabel upřeně pozorovala. Čekala... Cameron jen nevěděl na co.

A pak se to událo. Z výjevu hodného zaznamenání do týdeníku o spokojené bohaté rodině se najednou stalo drama jen s jedním dějstvím. John začal lapat po dechu a a při pokusu dosáhnout na svou ženu spadl na zem a křečovitě strhl roh koberce. Pak se mu z úst vydrala krev, "proč Mabel?"

"Zbavil by ses mě stejně jako Hanny. Nemyslíš na mě, nemyslíš na Paula. Nikdy ti nezáleželo na nikom jiném, než na sobě."

"To není pravda, May..." zamumlal mezi kašláním, "jak jsi mohla. Myslel jsem, že mě miluješ?"

„Miluji. Moc tě miluji. Ale tobě na mé lásce nezáleží. Zničil jsi mě Johne. Matka měla pravdu, když mi říkala, že tě nedokážu změnit. Nikdo to nikdy nedokáže."

V ten moment uslyšeli bouchání na hlavní dveře následované pádem dřevěné desky doprostřed chodby. Ozývaly se mužské hlasy a kroky.. A pak dovnitř vešlo v čele s detektivem několik strážníků, "Hledáme Johna Humphreyho."

Grace

Jela červeným autem do okrajové části Birminghamu. Její poslední návštěva. Alespoň tak se o deseti minutové cestě ve sněhové vánici snažila smýšlet. Tak moc se těšila, až bude moci Camerona znovu obejmout.

Nezalekla se ani třech tmavě modrých aut ze Scotland Yardu. Ty vozy byly jen důkazem, jak se všechny její sny začaly plnit. Svižně vyběhla pár schodů, když se otevřely dveře a několik vysokých mužů neslo nosítka s Johnem Humpreym. Na obličeji se mu objevila smrtelná křeč a přerývaně dýchal. Zmohl se jen na letmý nenávistný pohled než jej naložili do vozu.

Dál už mu nevěnovala pozornost. Uvnitř našla stát Camerona s Mabel, která až překvapivě plná emocí mladíka objímala. 

Přemýšlela, zda má tuhle chvíli narušovat, ale Cameron si jí sám všiml. „Grace."

„Camerone," dala mu ruku do vlasů a políbila ho.

Pak si všimla Mabelina pohledu a hned od něj ustoupila.

„Myslíte si, že jsem slepá a hluchá," oznámila ironicky, ale zároveň laskavěji než obvykle.

„Takže Vy o všem..."

„Ano, vím. Možná máme svoje neshody a přiznám se, že my dvě by jsme nikdy nemohly být kamarádky, ale nechci kazit Cameronovo štěstí. Obzvlášť, když on zachránil to moje. Kdyby neřekl, že se John chtěl sám zabít, tak by Paul zůstal bez rodičů."

Grace chápala, co tím myslí, jen z části. Ale rozhodla se mlčet. Ten den pro ni hodně znamenal a především si v Cameronově náruči uvědomila, že Šťastné konce existují.

Tak tohle je poslední kousek skládačky a předposlední díl. Chtěla jsem spojit závěr s náhledem do budoucna, ale nakonec jsem se rozhodla rozdělit to do dvou kapitol a tak se můžete těšit (tedy doufám, že se někdo bude těšit :D) na ještě jednu kapitolu, která osvětlí osudy všech z NMS v dalších měsících a letech, a která bude psána stejně jako speciální kapitoly (viz. kapitola Hanny, Mabel a Johna) podle dat.