Náš malý svět ✔

8. Američanka

Grace

Zahradní domek Astrid Mooreové působil jako malý domek pro panenky, stěny obrůstaly růžové keře a na malé zahrádce rostly v úhledných řádcích nejrůznější trvalky. Všechno působilo pod blankytně modrým podzimním nebem idylicky a celý obraz jen dokresloval malovaný porcelán, ve kterém jí stará dáma připravila kávu.

„Jeho otec nebyl vždycky takový starý bručoun. Byl to komplikovaný člověk to ano, ale nikoli nelida. Pracoval pro mého muže a ten tenkrát, když věděl, že se blíží jeho konec, a protože neměl žádného mužského dědice, požádal Johna, aby za něj vedl jeho podnik," nasypala si do kávy cukr a začala ji pravidelnými tempy míchat, „tenkrát výrobní řetězec vyráběl pouze kvalitní dřevěný nábytek. Můj muž, Philip, měl na tyhle věci čich. Ale John se pak vydal jiným směrem, přišla doba sériové výroby a on se rozhodl přejít na méně kvalitní suroviny a koupil pár ropných těžišť. S Hannou, matkou Camerona, se setkali v New Yorku, když ještě můj muž žil. Byli tam tehdy na obchodní cestě. Vlastně jsem tehdy ani netušila, že by se John někdy mohl zamilovat," pousmála se, „byl to takový do sebe zahleděný floutek. Ale přesto se po pár dnech rozhodl, že si ji nutně musí odvézt z Ameriky. Jakoby snad byla nějaký suvenýr."

„A ona s ním jen tak odjela?"

„Ano. Tenkrát, když nám ji poprvé přivedl ukázat, jsem taktéž Johna viděla poprvé šťastného. Ale Hanna... Hanna tu chřadla. Když se narodil Cameron, chtěla se vrátit zpátky do Ameriky a ukázat ho rodině. Ale John to nedovolil. Místo toho ji začal sebou tahat na všechny obchodní cesty. Myslel si, že ji tím nějak zklidní a ona si víc začne vážit Linwicku. Ta dívka však Británii nikdy jako domov nepřijala. My Angličané jsme tiší lidé, možná ne tolik jako Vy Welšané, ale v porovnání s Američany jsme doslova ušeptaní. A taková byla i Hanna, ráda mluvila nahlas a dělala scény. Ale já jsem si ji oblíbila, byla taková rozverná."

Usrkla si z hrníčku a pokračovala, „často jezdili do Ruska, na Ukrajinu, a také do Arménie..."

„A také do Turecka," doplnila ji Grace.

„Ano... Tam se to stalo. John byl předtím Cameronovi opravdu dobrým otcem. Těžko se tomu dá věřit, ale myslím si, že jej opravdu miloval."

„Tenkrát měl v Ankaře nějaké problémy s partnery. Nikdy si je nijak zásadně neprověřoval. Byl lehkovážný a troufalý. Zmínil se, že má peníze a kolik. Asi v opilosti," dodala," druhý den se jeho žena a syn nevrátili z města. Přišel jen dopis, ve kterém stálo, že je unesli a aby zaplatil třicet milionů dolarů jinak je už nikdy neuvidí."

"To je strašné," nakrčila nos Grace.

"Ale ne to nejhorší. John se se svou ženou den před tou nešťastnou událostí pohádal. Řekla, že chce jen svůj podíl z manželství a odjede i s Cameronem do Queensu za rodiči.
On si na to vzpomněl a myslel si, že jej chce napálit. Odjel domů. Neposlal nic a zavolal policii. Potom, asi tři měsíce na to, mu začali chodit useknuté prsty jeho ženy. Než stačil zkontaktovat Švýcarskou banku a převést peníze, přišly všechny. Při vyzvedávání peněz policie zadržela jednoho z těch chlápků. Od něj se dozvěděli, kam je odvezli.
V nějaké příšerné díře u pouště pak našli Camerona. Chyběl mu malíček levé ruky a jeho matka byla pryč. Trvalo rok než začal normálně fungovat a John, který měl sám podle všeho dost těžké dětství, kupodivu neměl se svým synem najednou žádný soucit. Přestal se o něj starat a nakonec dospěl k názoru, že bude lepší, když jej nebude mít ani na očích."

Grace začínaly téct slzy. "Proč to všechno dělal?"

"On je dost tvrdohlavý. Nedokázal si připustit, že by to všechno byla jeho chyba a tak radši vinil syna. A Cameron o tom nikdy nemluvil. Občas jsem se snažila ty dva nějak usmířit. Ale to víte, co zmůže stará ženská s mužskou ješitností.
John pak začal trávit víc času u nás. V obchodování se mu vedlo a můj muž byl už nějaký čas po smrti, takže lidé v podnicích, které spravoval, jej začali uznávat jako jeho náhradu. Když si pak vzal Mabel, veškerý majetek Mooreových, tak jak tomu velí tradice Mooreových, připadl jemu. A pak se jim pár měsíců po svatbě narodil Paul."

"Paul?" podivila se Grace.

"Ano. Můj nejdražší vnuk. Brzy mu bude dvanáct. Studuje na internátní škole v Londýně."

Když se vrátila do Linwicku, hlavou jí proudila spousta myšlenek a málem tak vběhla přímo do cesty Mabel, její ukřičený hlas však Grace varoval a ona se tak stihla schovat dříve, než si jí měla šanci všimnout.

"Jak jsem mohl tušit, že bude chtít zůstat?" promlouval ke své ženě s obvyklým klidem John Humphrey.

"Měl sis ji líp proklepnout. Dva roky bez práce, copak ti to není podezřelé," argumentovala Mabel.

"Právě proto jsem ji přeci chtěli, aby se zbytečně nevyptávala a byla ráda, že má práci."

Přešla blíž ke dveřím od pracovny, aby je viděla.

"A náš syn teď kvůli tomu tvému holomkovi a kvůli té zmiji přijde o všechny peníze."

"To si nemyslím," svým monotónním hlasem ji odbyl a vycházel přímo směrem ke Grace.

Urychleně vyběhla schody a schovala se v patře.

Cameron

S bouchnutím dveří sebou Cameron trhl a podíval se jí do očí.

"Je mi to strašně líto," spustil, ale Grace jej vůbec neposlouchala. Rozběhla se k němu, objala jej a pevně jej k sobě tiskla s rukou v jeho vlasech.

"Tomu nerozumím..." vyklouzlo z jeho překvapených úst.

"Ani nemusíš," pošeptala mu do ucha.