Náš malý svět ✔

30. Mabeliny tapety 🌍

Dnes jsem si pro vás připravila speciální kapitolu vyprávěnou z pohledu další postavy, která běžně svou kapitolu nemívá, a tou je Mabel. K dnešnímu dni mám od Vás 200 hlasů, za což jsem neskutečně vděčná, takže tady je o jednu nulu více slov. :)

Mabel

18. září 1936, Birmingham

„Tak tohle je můj dům a od teď bude i tvůj!"

Vysoká tmavovlasá dívka v žlutém podzimním kostýmku se rozhlížela po chodbě s vysokými stropy a připadala si, jako by se jí konečně podařilo vyhrát důležitý životní souboj. John byl opravdu výherním losem. Muž, na kterého se mohla spolehnout a její budoucnost vypadala mnohem lépe s ním po boku.

Prohlížela si Johna, když mluvil o všech místnostech v domě a věděla, že Linwick nikdy neopustí. Milovala toho člověka víc než kohokoli na světě. Jiní namítali, že je s ním jen pro peníze a ona je v tom nechala. Nechápala proč všichni kolem ní musí být tak omezení a upjatí.

Otočil se k ní a usmál se. Ač je dělilo pár desítek let, tak ten úsměv milovala... Tajemný se špetkou flirtování. Všechno dokreslovaly hluboké modré oči. Jedinou špatnou vlastností byla existence jeho rodiny.

Přitiskl ji k sobě a prudce políbil na rty. „Miluji tě a slibuji, že tahle trapná záležitost bude už brzy za námi. Nevím, co si to Hanna vymyslela, ale ta hra na únos mi přijde jako dost chabý trik. Žádné peníze jí nepošlu. Odtáhne ode mě mého syna a myslí si, že pojede za mé peníze do Ameriky první třídou." Vždycky mluvil bez náznaku intonace a to dávalo Mabel jakýsi zvláštní pocit, že se o něj může opřít. A přesto dokázala rozpoznat lež.

„Nech toho!" odtáhla se od něj. „Prostě mi nelži. Já to vím. Vím všechno."

„Jak?" podivil se.

„Já nejsem tvoje hloupá a ukňouraná Hanna. Dokážu si dát jedna a jedna dohromady."

„Pořád se mnou chceš být?"

Díval se na ní tajuplně, nebezpečně a vášnivě... Přesně na takové příběhy chodila do biografu a právě takovou lásku chce zažít každá mladá dívka. Lásku, pro kterou je muž ochotný i zabíjet.

28. října 1936, Birmingham

Vybalovala v kuchyni z papírové tašky jídlo a přemýšlela, jestli najmout služku, nebo se do nekonečna namáhat s nákupem. Z úvahy jí však vyrušil domovní zvonek. John odjel pracovně do Ruska a Hanna se ještě stále nacházela v Ankaře. Ptala se jej, zda by to nemohl trochu urychlit, ale John měl stále na všechno dost času. Zbavit se své ženy a syna znamenalo velký krok a ač s ním nesouhlasila ve všem, tak většinou argumentoval lépe než ona. Co by také mladá  dívka mohla vědět o tom, jak naplánovat dokonalou vraždu? Nikdo nesměl zjistit, že je únos fingovaný a doba mu dodává na opravdovosti, bohužel naopak ubírá na humánnosti.

Nenáviděla tu ženu, ale takovou smrt by nepřála ani největšímu nepříteli, jímž ona bez pochyby byla.

Odemkla velké dubové dveře a dovnitř našla trocha pestrobarevného listí z javorů naproti domu. Před ní však nikdo nestál. Namísto toho ležela na proutěné rohožce s nápisem: „Šťastná rodina" malá krabička.

„Ten John je ale pozorný," pomyslela si. V duchu se už viděla před zrcadlem se stříbrným šperkem kolem krku. V krabičce na ní však čekala jen čirá hrůza. Dva nafialovělé a zakrvácené lidské prsty položené na miniaturním psaníčku. Při pomyšlení, co všechno způsobila se jí zatočila hlava a omdlela.