Neuvěřitelná bolest
Po tvářích mi stékaly slzy a v hlavě se mi přehrávaly chvíle, které jsme spolu prožili. Nemohla jsem uvěřit, že je po všem, že už ho v životě neuvidím. Vzpomněla jsem si na naše první setkání.
Když jsem ho uviděla, hned mě napadlo, co je to za nafoukaného pitomce, ale přesto se mi podlomila kolena. Chytil mě za zápěstí a bolestivě držel. "Ty jsi dcerou té umělkyně?" zeptal se mě skrze sevřené zuby. "Ano, ale autogramy nesháním." odsekla jsem. "Nech mou přítelkyni Vico na pokoji!" vyhrožoval. "A ty jsi co? Nějaký její strážný anděl?"
Od té doby jsme se hádali pořád. A pak jednou ...
"Roberto, musíš mi pomoct, je mi opravdu špatně." "To máš z toho, že tolik piješ. Diego, proč piješ, když to neumíš?" odvětila jsem a chtěla odejít. "Roberto, Roberto, počkej. Je mi opravdu zle." "Dobře, tak pojď." povzdechla jsem si. Došli jsme do nějakého skladu. "Lepší?" "Ano, děkuji." odpověděl zatímco se opíral o police a zhluboka dýchal. "Dobře, měli bychom se vrátit je to tady divné." Chystala jsem se odejít. "Ne!" Chytil mě do náruče. Začala jsem se bránit. "Pusť mě, co to děláš?" "Teď mi zaplatíš za vše, co jsi mi udělala!" Snažil se mě políbit. Pořád jsem se bránila. Začala jsem být zoufalá. "Ale no tak., nedělej se. Já vím, že se ti to líbí." To, co řekl mě na pár vteřin vyvedlo z míry na tolik, že jsem se přestala bránit. Diego toho okamžitě využil a přitiskl své rty k mým. Byla jsem šokovaná, ale zároveň se mi začaly rozutíkávat myšlenky. Oči se mi samy od sebe zavřely. Po chvíli se mi podařilo vzpamatovat a vykroutit z jeho sevření.
Takhle proběhl náš první polibek. Dokonale jsem si pamatovala, jak jsem se cítila. A teď už taky vím proč. Myslím, že jsem to věděla i předtím, jenže jsem si to nechtěla a v podstatě ani nemohla přiznat. Ale když jsem si to konečně přiznala, bylo už příliš pozdě. Přijela jsem ze Španělska a zjistila, že Diego je zamilovaný do nějaké hloupé Pauly. A to bolelo. Velmi. V hlavě se mi vynořily další vzpomínky.
Po příjezdu ze Španělska jsem s Pepitou jela za Diegem a chytla jsem ho zrovna po koupeli. Byl zabalený jen v ručníku. Nestihli jsme se ani pořádně pohádat a na dveře jeho pokoje klepal Bustamante. Jak já ho nenávidím! Hráli jsme zamilované, tedy spíš já a Diego jen nevěřícně a zmateně přikyvoval. Po našem zdlouhavém vysvětlení se Bustamante rozhodl odvézt nás zpátky do školy. Pepitu jsme samozřejmě měli vzít s sebou. Jenře Diego nechtěl opustit Paulu. Běžel za ní do nemocnice, kde mu řekla, že ho nemiluje a že ho již nikdy nechce vidět. Tak moc ho to zranilo. Bolelo mě vidět ho takhle zraněného, ale také mě bolelo, že miloval jinou. A později se dozvěděl, že Paula byla najatá jeho otcem, aby ... Diego byl zničený. Pak jsem ho našla na místě, kde jsme dříve se skupinou zkoušeli. Byl tak opilý, že ztratil rovnováhu. Pomáhala jsem mu vstát. "Paulo, já věděl, že se vrátíš. A viď, že mě miluješ? Že jsi nelhala? Že je to pravda?" Po tvářích mu stékaly slzy. Opíral se o mě a díval se mi hluboko do očí. Podlamovala se mi kolena. Nevím, jestli to bylo jeho tíhou, nebo bolestí nad tím, že si mě plete s Paulou. Stále čekal na mou odpověď. "Ano Diego. Miluji tě, ani nevíš, jak moc." I mě se po tvářích začaly koulet slzy jako hrachy. "Já to věděl." vydechl a hledal mé rty. Začal mě líbat. Přestože mě to neskutečně bolelo, nedokázala jsem se od něj odtrhnout. Chutnal po alkoholu, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Držel mě v náručí a to mi stačilo. Nakonec usnul na mém klíně.
I dnes mě vzpomínky na toto období bolely. A pak to, co se stalo v Kanadě ...
Zdržela jsem se na sjezdovce a přemýšlela nad Almou. Ani jsem si neuvědomila, že ostatní už odjeli. Ale Diego se za mnou vydal, to abych nemusela jít sama. Chvíli jsme se pošťuchovali, ale nakonec jsme zase skončili u líbání. Myslela jsem, že období s Paulou je již za námi. Že teď konečně budu moct být s ním, ale to jsem se pořádně spletla. Znovu si mě spletl s Paulou. Ale tentokráte jsem se obořila. Velmi mě to ranilo.
