Bouřka
Vzbudila jsem se uprostřed noci, protože jsem slyšela rány. Jedním okem jsem se podívala na hodiny a zjistila, že je teprve pět minut po půlnoci. Nezajímalo mě, kdo dělá takový rámus. Otočila jsem se na záda a znovu se ponořila do slastného spánku. Vlastně, spíše se snažila ponořit. Hluk byl čím dál tím větší, že se při něm nedalo spát. Byla jsem rozespalá, takže mi chvíli trvalo, než mi došlo, co dělá takový randál a proč je co chvíli v místnosti tolik světla. Znovu jsem otevřela oči. Do oken bušil déšť, nebe každou minutu rozčísl blesk a vzápětí se ozval burácivý hrom. Vyskočila jsem z postele a zavřela okno, aby mi do pokoje nenapršelo ještě více, než doposud stihlo. Pak jsem se znovu podívala na hodiny. Od mého probuzení uběhly dvě minuty. Posadila jsem se na postel, přikryla se a objala polštář. Co má člověk dělat, když je sedm minut po půlnoci a bouřka mu nedá spát? honilo se mi hlavou. Při každém dalším úderu jsem nadskočila. Po chvíli mě napadlo, že bych měla vypnout elektřinu. Za bouřky jsem pokaždé měla strach. Ale nebylo tomu vždy tak. Když jsem byla ještě dítě, nevadily mi, ale později mi babička vyprávěla o tom, co taková bouřka může způsobit, a teď jsem vždy jako na trní. Sebrala jsem veškerou odvahu a znovu vylezla z postele. Doslova jsem běžela z místnosti na chodbu vypnout elektřinu a pak rychle zpátky do pokoje. Ale můj pokoj mi neposkytoval žádnou úlevu, žádný pocit bezpečí. Klepala jsem se strachy a částečně taky zimou. Zabalila jsem se do přikrývky a snažila se nemyslet na to, že se venku čerti žení. Proti mé vůli se mi vracela stále jedna dotěrná myšlenka, která jako reflektor zářila v mé mysli. Ucker také nikdy nemůže spát, když je bouřka. Co kdybych šla za ním? Třeba bude v kuchyni, nebo ve společném pokoji … Ne, Dulce, to je hloupost! Nikam nepůjdeš! Co by si pomyslel? … Ale vždyť proč bych nemohla jít do kuchyně? Vymluvím se, že mám žízeň. A když tam nebude, zase se vrátím sem, do pokoje a pokusím se spát … rozhodla jsem se nakonec. Přeběhla jsem ke skříni a oblékla si župan. Tiše jsem otevřela dveře a vyklouzla z pokoje. Plížila jsem se chodbou. Přitisknutá ke stěně jsem se doplazila ke schodům a začala jsem pomalu a opatrně sestupovat. Byla tma a já neviděla ani na krok. Nepadlo by mi vhod, kdybych se o patro níž svezla po zadku. Přesto, když opět nečekaně zahřmělo, musela jsem si oběma rukama přikrýt pusu, abych nevyjekla. Tolik jsem se vylekala, že jsem opravdu málem spadla ze schodů. Srdce se mi rozbušilo ještě mnohem rychleji. V krvi se mi nastřádalo tolik adrenalinu, až jsem měla pocit, že umřu. Znovu jsem se přilepila ke stěně a podél ní se mi konečně podařilo dostat dolů. Ulehčeně jsem si vydechla a zamířila do kuchyně. Snažila jsem se vyhýbat předmětům, které mi stály v cestě. Viděla jsem jen jejich obrysy. Přes veškerou opatrnost jsem si pořádně nakopla prsty o stolík. Vztekle, ale tiše, jsem zaklela a vydala se dál. Po strastiplné cestě jsem se nakonec přeci jen dostala do kuchyně. Pocítila jsem neuvěřitelné zklamání, když v místnosti nikdo nebyl. Podvědomě jsem očekávala obrys postavy sedící na židli. Ale nic. Zkusila jsem štěstí v obýváku, ale ani tam nikdo nebyl. Pokoj osvětlovaly blesky a kreslily hrůzostrašné stíny na stěny. Otřásla jsem se, abych se zbavila nemilých a nevítaných myšlenek a směřovala zpět ke schodům. Přesto jsem k nim nedošla. Hlava a srdce spolu bojovali. Ale nakonec přeci jen vyhrál strach a já zamířila k Uckerovu pokoji, který byl v přízemí. Ostatně stejně jako pokoje Poncha a Chrise. Any, May a já jsme měly ložnice nahoře. Ještě několikrát jsem vylekaně poskočila, protože bouřka byla stále strašnější, než jsem stanula před dveřmi Uckerova pokoje. Ale tam jsem se zarazila. Co to dělám? nadávala jsem si, když jsem zvedala ruku, abych mohla zaklepat. Někde z tajných skrýší nitra jsem posbírala poslední zbytky odvahy a zaklepala. Hned na to bych si nejraději urazila ruku. Ale na to už jsem neměla čas a ani by to nemělo význam. Dveře se otevřely. Přestože jsem věděla, že Ucker při bouřce nemůže spát, myslela jsem si, že spí a proto mi ani neotevře. Ale on stál ve dveřích téměř hned a překvapeně na mě hleděl. "Dulce?" zeptal se nejistě. Nedivila jsem se, že si není jistý. Všude byla tma jako v pytli a na chodbě nebyla okna, aby ji osvětlovaly blesky. "Ano, ehm, jsem to já. Víš, ehm, no, já … Nemohla jsem spát a vím, že ani ty při bouřce spát nemůžeš. Myslela jsem …" nedopověděla jsem, protože náhle zahřmělo a já, aniž bych si uvědomila, co dělám, jsem mu vyděšeně skočila kolem krku. Objal mě. "Promiň, já …" Co jsem mu asi tak měla říct? Jak jen jsem litovala, že jsem sem přišla! "Velmi se bojíš?" zeptal se po chvíli. Zahanbeně jsem přikývla. Nic neřekl. Zmateně jsem se odtáhla. Velmi jsem se za sebe styděla. Nic neřekl, chytil mě za ruku a vtáhl do pokoje. "Můžu s tebou zůstat?" optala jsem se a začervenala se. Mírně se usmál a přikývl. Zavřel dveře a dovedl mě až k posteli. Odhodil přikrývku a oba jsme si lehli. Ucker si mě přitáhl k sobě a oba nás přikryl, protože bylo chladno. V jeho náručí jsem se už tolik nebála. "Třeseš se jako osika!" konstatoval. Začal mi třít paže, aby mě zahřál a ještě více mě k sobě přitiskl. Schovala jsem tvář do jeho hrudníku, protože děj za okny mě stále děsil. Ale v jeho náručí jsem pomalu zapomínala a utápěla se v myšlenkách, které se točily právě kolem muže, který mě objímal.
To byl ale sen! pomyslela jsem si a otevřela oči. Jaké bylo mé překvapení, když jsem spatřila, že se na mě upírají dvě zamyšlené hnědé oči. "To nebyl sen!" vydechla jsem neslyšně, ale protože Ucker zakroutil hlavou, zřejmě to slyšel. "Zůstala jsem tady celou noc?!" optala jsem se hlasitěji. V očích mu tancovaly jiskřičky, když přikývl na znak souhlasu. Natočila jsem se k nočnímu stolku tak, abych viděla na hodiny. Bylo něco po půl deváté. Zděšeně jsem si zakryla obličej rukama. "Dul, co to zase vyvádíš?" ptal se Ucker a v hlase mu byl slyšet smích. Přestože jsem na něj neviděla, věděla jsem, jak vypadá. Tvář mu zdobí nádherný úsměv, který způsobuje zástavy srdce, oči mu svítí jako hvězdičky na noční obloze, … myšlenku jsem raději ani nedokončila. "Vypadám hrozně!!! Je po ránu, nejsem upravená. Jsem jako strašidlo!" vysvětlovala jsem. Hlas tlumily ruce, které jsem měla položené na obličeji. "Vypadáš krásně. Jsi líbezná, úžasná, perfektní, dokonalá … Jako pokaždé." Po jeho slovech jsem cítila, jak se červenám. Ale vlivem jeho tónu se ve mně něco zlomilo. Jeho hlas zněl jinak a to mě přimělo podívat se na něj. Pomalu jsem spouštěla ruce až jsem se mohla podívat Uckerovi do očí. Podepíral se o loket a díval se na mě. V očích měl něco, co mě mátlo. Už se neusmíval. Ani mně nebylo do smíchu. Nakonec jsem stáhla ruce úplně, takže mi bylo vidět celý obličej. Čekala jsem, co bude následovat. Se zvláštním výrazem mě konečky prstů pohladil po tváři. "Dul, já …" zmlknul a začal se pomaloučku sklánět. Zavřel oči a já udělala totéž. "Uckere!!!!" ozvalo se třískání na dveře, když už se naše rty téměř dotkly. "Máš tady přítelkyni! Čeká v kuchyni!" hulákal Chris zpoza dveří. "Cože?" vyhrkli jsme s Uckerem současně. Naštěstí nás Chris neslyšel. Ucker překvapeně zvedl hlavu a zahleděl se ke dveřím. Nechápala jsem, co se to stalo s mým srdcem. Náhle mě popadl nevysvětlitelný vztek. Odstrčila jsem Uckera tak silně, že málem spadl z postele a běžela jsem do koupelny. Naštěstí každý z nás má svou vlastní koupelnu, takže jsem se zavřela do Uckerovy koupelny aniž by o tom mimo nás dva někdo něco věděl. Jakmile se Ucker vzpamatoval, rozutíkal se za mnou, ale to už bylo pozdě. Zavřela jsem mu dveře těsně před nosem, div ho dveře nepraštily, a zamkla. Pak jsem se o ně opřela a svezla se k zemi. Chvíli jsem jen tak seděla, ale potom jsem se rozplakala. Podvědomě jsem věděla proč, ale přiznat jsem si to nechtěla. "Dulce! Plamínku! Jiskřičko! Dul!" klepal Ucker a žadonil: "Otevři mi, prosím. … Dul, já nevím, o čem Christian mluví. Nemám přítelkyni! Věř mi, Dulce Marío!" "Lžeš!" obvinila jsem ho a dál se topila v slzách. "To není pravda! Nikdy jsem ti nelhal a nemíním s tím začínat. Dul, otevři mi, prosím. Promluvíme si." nevzdával se. "Není o čem!" odmítla jsem. "Ale …" "Nic se nestalo, běž!" Slyšela jsem, jak Ucker vztekle a zároveň zoufale uhodil do stěny. Raději jsem ustoupila ode dveří. Sedla jsem si vedle vany, na její okraj si položila ruce, o ty jsem si opřela hlavu a pokračovala jsem v pláči. "To není pravda, Dul, a ty to moc dobře víš! Otevři mi! Plamínku, prosím!" pokračoval v přemlouvání. "Christophere, běž pryč!" vřískala jsem tak, aby to slyšel jen on, ale aby věděl, že ho tam opravdu nechci. "Já nechci jít pryč, chci zůstat tady. S tebou. Nemám přítelkyni!" "Zvláštní, čeká tě v kuchyni!" odsekla jsem ironicky. "Jiskřičko, já nevím, o čem to Chris mluvil. Říkám ti pravdu." "Vypadni!" vytrvale jsem si vedla svou. "Nemám přitelkyni!" opakoval. Než jsem stihla jakkoli zareagovat, znovu jsem uslyšela Christiana: "Uckere!! Pospěš si, nebude tě tady čekat věčnost!" "Tak ať nečeká, není to moje přítelkyně!" odvětil Ucker, ale pak o něco hlasitěji zavolal: "Už jdu, sakra!" Znovu vztekle praštil do stěny. Uslyšela jsem jeho vzdalující se hlas: "To jsem tedy zvědavý, kdo to bude. Kruci!"
Nevím, jak dlouho jsem seděla na zemi v Uckerově koupelně, ale ještě nějakou dobu po Uckerově odchodu jsem v ní zůstala. Pak jsem si otřela několik slz, které mi zůstaly na obličeji. Už jsem nedokázala ani plakat. Vzpurně jsem se postavila a vyhlédla z koupelny. Ucker v ložnici nebyl. Vyšla jsem ven, poupravila si župan a vykoukla z jeho pokoje. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem spala u Uckera. Mysleli by si, co jsme všechno nedělali! Nikdy se to nikdo nesmí dozvědět. A ani nedozví! Nikdy se nikdo nedozví, co se ve mně odehrává. Co cítím k Christopherovi. A už vůbec ne Christopher! umínila jsem si a spěchala do svého pokoje. Naštěstí jsem nemusela procházet žádnými společnými prostory. Velmi se mi ulevilo, když jsem za sebou zavřela dveře a ocitla se v bezpečí svého pokoje. V očích mě opět pálily slzy. Nebudu brečet. Ne!!! křičela jsem po sobě v duchu a vztekle si otírala oči. Sedla jsem si na postel a začala zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Náhle se dveře rozletěly a jako uragán se do ložnice vřítila Any a May. "Myslely jsme si, že už nebudeš spát!" volala Any a skočila vedle mě na postel. May zavřela dveře a i ona se uvelebila na měkké matraci. Obě byly očividně velmi rozrušené a nadšené. "Dul, máme skvělou zprávu!" začala May a klepala se nedočkavostí, jak velmi mi to toužila povědět. "Opravdu? Co se stalo?" předstírala jsem alespoň nějaký zájem. Nechtěla jsem, aby moje kamarádky poznaly, že je mi mizerně. May se nadechla, ale měla smůlu. Any ji předběhla a začala vysvětlovat. Při jejich slovech jsem bledla a bledla … "Víš, kdo sedí dole v kuchyni? Uckerova přítelkyně! Konečně je po dlouhé době zamilovaný! Přišel nám to říct Poncho. Údajně klepal i na tebe, ale neotevírala jsi mu." "Byla jsem v koupelně." lhala jsem a snažila se nezačít křičet bolestí. "S May jsme na ni velmi zvědavé. Rychle jsme se převlékly a chceme se na ni jít podívat. Samozřejmě pod záminkou, že se jdeme nasnídat. Jdeš s námi?" "Ne, nechci ji vidět." zamumlala jsem, "Je to jeho život. Až si bude myslet, že je vhodný čas, sám nám ji představí." "Máš pravdu, Dul. A půjdeš s námi alespoň snídat?" kývala May na souhlas. Abych se potkala s tím pitomcem? Ale tak mě napadá …. V hlavě se mi začal spřádat ďábelský plán. "Ne, nemám hlad. Ale můžu vám uvařit, jestli chcete. Kluci to neudělají a vy vaření nesnášíte." "Skvělý nápad!!" vyhrkly obě najednou. "Fajn, jdu se převléct a za chvíli jsem dole." usmála jsem se a vydala jsem se ke skříni. Děvčata se mezitím vypařila z mého pokoje. Rozhodla jsem se Uckera provokovat, a tak jsem si vybrala žluté šaty, jejichž sukně, sahající mi po kolena, se mi svůdně omotávala kolem nohou při každém pohybu. Měly hluboký výstřih, ale ne zase až tak, aby odhaloval úplně vše. Spíš jen probouzel zvědavost. V koupelně jsem se přichystala a mírně nalíčila. Téměř neznatelně. Použila jsem jen řasenku a lesk na rty. Vlasy se mi přirozeně točily. Po krátkém zaváhání jsem vzala žlutou stuhu a uvázala si jí do vlasů místo čelenky. Mašličku sem schovala pod záplavu vlasů. Na krk jsem si ještě pověsila řetízek, který měl každý člen RBD. Dostali jsme ho od Uckera. Kriticky jsem se prohlédla v zrcadle a usoudila, že jsem dostatečně provokativní. Hrdě jsem zvedla hlavu a bosa se vydala do jídelny, kde, jak jsem zjistila, už byla nastoupena celá RBD mimo mě. "Dobré ráno." pozdravila jsem a usmála se na ně. O Uckera jsem pohledem ani nezavadila. Ale žena vedle Christiana mě zaujala. Jak bych se s ní mohla rovnat? Tahle bitva je předem prohraná. Je fakt, že nechci Uckera sbalit, jen ho provokovat. Ale když tady stojí tahle ta, nemám šanci. Nohy má snad až ke krku, plavé vlasy až po pás. Krátké kraťásky a tričko s hlubokým dekoltem nenechá nikoho na pochybách, že se za své tělo vůbec nestydí. Z obličeje jí vyzařuje sebedůvěra a vysoké sebevědomí. honilo se mi hlavou. "Dul, tohle je Briana, Uckerova přítelkyně." představila mi ji Any. "Těší mě. Já jsem Dulce María." sladce jsem se usmála. Záměrně jsem se představila celým jménem a ne Dul. Nepřála jsem si, aby mi říkala jako mí přátelé. "Jdu připravit snídani, zůstanete na ni?" "Ne, nezůstane. A není to moje přítelkyně." odpověděl za ni Ucker a vztekle se na mě podíval. Nebrala jsem to na vědomí a čekala, až mi Briana odpoví. "Ano, to bych moc ráda. Díky." Přikývla jsem a kráčela do kuchyně. Byla jsem ráda, že jsem sama. Toužila jsem schovat se pod peřinu a pořádně se vybrečet, ale nemínila jsem ukázat svou slabost. Uvázala jsem si zástěru, abych si neumazala šaty. Rozhodla jsem se, že ke snídani připravím vafle. Všichni členové RBD je měli rádi a Ucker je přímo zbožňoval. Nachystala jsem si ingredience a mísu a pomalu začala míchat těsto. Začala jsem připravovat první vafle, když se náhle ve dveřích objevil Ucker. "Copak? Už jste hladoví? Ještě chviličku." otázala jsem se, aniž bych se na něj podívala. Udivilo mě, že zavřel dveře a vydal se až ke mně. "Ne, Dul. Moc dobře víš, že proto tady nejsem." Pohrdavě jsem se na něj podívala a pozornost jsem opět obrátila k talíři s vaflemi, na které jsem právě nanášela vrstvu jahodové marmelády. "Dul, ona není má přítelkyně! Proč jsi ji pozvala na snídani? Já nechtěl, aby tady byla. Dulce, viděl jsem ji jen jednou! A to na jednom plese. Nikdy jsem s ní nikde nebyl ani nic podobně. Já nevím, proč si všichni, dokonce i ona, myslíte, že spolu něco máme!" Unaveně jsem se k němu obrátila. "Uckere, mě je to fuk! Nezáleží mi na tom." Přešla jsem kuchyň, vzala si mísu s těstem a pokračovala v míchání. "Je mi úplně jedno, s kým chodíš, nebo s kým spíš. Jen mě do toho netahej! Je mi to volné!" lhala jsem mu do očí a trucovitě jsem se na něj podívala. Všimla jsem si, že se mu v očích objevil smutek, bolest a taky zlost. Zády jsem se opřela o linku a dál mu nevěnovala pozornost. Ale on, jak se zdálo, to nemínil vzdát. Došel až ke mně, vzal mi mísu a prudce ji položil na kuchyňský pult, až těsto vystříklo. Udiveně jsem na něj pohlédla. Rukama se opřel o linku vedle mých boků a znemožnil mi tak útěk. "Tohle neříkej, protože oba víme, že to není pravda. Ona není má přítelkyně. NIC jsem s ní neměl. NIC. A pokud jde o to ostatní, ani to není pravda. Moc dobře víš, že si do postele nikoho netahám. Dulce, viděl jsem ji jednou v životě. Na plese. Pamatuješ? Byli jsme tam všichni. Bylo to už dávno. Nemám tušení, proč se tady teď objevila. Nikdy jsem s ní nic neměl a mluvil jsem s ní jen ze zdvořilosti. Na tom plese, samozřejmě." Mlčela jsem. Ruce jsem si založila v bok a čekala, co bude dál. Naléhavě se na mě díval, jako kdyby doufal, že mě přesvědčí pohledem. "Přestaň s tou lhostejností! Vždyť arogancí a extrémní odvahou se maskuje jen nejistota a strach. Pod slupkou lhostejnosti se skrývá vyděšené ptáče. Můžeš předstírat a tvářit se, že je ti to úplně jedno, ale tvé oči lhát neumí. Alespoň ne mně." Zarazilo mě jeho sebevědomí. "A v nich se zračí bolest a neskonale mnoho obav, které se mi nedaří rozptýlit a já nevím proč. Lžu, vím proč, ale ty mi nemůžeš, nebo spíše nechceš uvěřit! Mám pro tebe jen dvě slova." "Co? Jsi blbá?" vyzývavě jsem vystrčila bradu a založila si ruce na prsou. Jeho slova se mi zařezávala až do morku kostí. Měla jsem pocit, jako kdyby mi viděl do hlavy a četl mi myšlenky. Byla jsem vystrašená. A to jen proto, že jsem z jeho dosahu nemohla uniknout. Bála jsem se, že na vše přijde, protože dle jeho slov … Po mých slovech mu koutky úst zacukaly, ale vzápětí se mu na tváři opět objevil vážný výraz. "Ne. Miluji tě." řekl jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jako kdyby očekával, že to již dávno vím. Udiveně jsem na něj pohlédla. Byla jsem zmatená. Zůstala jsem na něj jen němě zírat. Střídavě jsem otevírala a zavírala pusu. Neměla jsem ponětí, co mu mám na to říct. Nespouštěl ze mě zrak a zkoumal můj výraz. Když si uvědomil, že nejspíše nic neřeknu, znovu promluvil: "Velmi tě miluji." Moje sebeovládání bylo náhle tatam. Nejraději bych mu skočila kolem krku a vše mu vypověděla. Ale stále jsem si nebyla jistá, jestli nevtipkuje. Má přece přítelkyni. Nebo snad ne? Co když mi říká pravdu? Hlavou mi vířila spousta myšlenek. Ale neměla jsem moc času nad nimi přemýšlet, protože jsme ucítili zápach a vzápětí křik alarmu. "Vafle!" zhrozila jsem se a jako smyslů zbavená jsem se vrhla ke sporáku. Ucker otevřel okno. Potom vzal utěrku a snažil se vyvětrat zápach spáleniny u houkajícího přístroje. Já mezitím rychle stahovala vafle. Byly spálené na uhel. Kdyby mi Ucker neřekl to, co právě řekl, schválně bych jednu porci připálila a dostal by ji právě on. Ale teď už jsem na to neměla ani chuť, ani odvahu a proto jsem tyhle kusy hodila rovnou do koše. Dveře se rozletěly a v nich se objevila vyděšená Any. "Co se to tady děje?" vypískla. "Spálila jsem snídani." poznamenala jsem a já i Ucker jsme se rozkašlali, protože nad sporákem byl hustý dým spáleniny. "Aha. Hele, Dul, mám hlad, kdy už bude ta snídaně?" "Hned." odvětila jsem. Any se vyčítavě podívala na Uckera. "Ty tady Dul bavíš a …" Skočila jsem jí do řeči: "Pomáhal mi." Nemohla jsem se na něj podívat, když jsem se ho zastala a proto jsem raději připravovala další dávku vaflí. Cítila jsem na sobě nejprve jeho překvapený pohled, ale potom jsem koutkem oka spatřila, že se na mě šťastně usmívá. "Aha. Hmm … Teda Uckere, to bych do tebe neřekla!" "No, a ty si myslíš, že naše Dul by někdy něco spálila?" zasmál se Ucker. Any se k němu přidala. "Máš pravdu. Takže to je tvé dílo. No tak to nevím, jsou ty vafle jedlé?" "Zbytek jsem dělala já." přikývla jsem. "Bezva. A Uckere, pojď už. Chudák Briana tam čeká." Všimla jsem si, že Ucker zrudl vzteky. Ale Any zřejmě ne, protože ho chytila za ruku a táhla z kuchyně do jídelny, přičemž něco vesele švitořila. Ucker se na mě zoufale podíval, ale já si dávala pozor, ať nepozná, co se mi honí hlavou. Proto jsem se raději věnovala přípravě jídla. Za pět minut jsem měla na šesti talířích připravené vafle s jahodovou marmeládou. Ozdobila jsem se šlehačkou, na plátky nakrájenými jahodami a mátou. Postupně jsem talíře přenášela na stůl. Nejprve jsem dala Brianě. Jako návštěva na to měla právo, ale upřímně, mnohem raději bych jí tu lahodně vypadající dobrotu hodila do výstřihu. Druhou jsem dala May, jako nejstarší. Pokračovala jsem Any a Ponchem. A jako poslední dostal Chris a až úplně nakonec Ucker. Dávala jsem si zatracený pozor, ať se mu nepodívám do očí a pak jsem se vrátila do kuchyně, kde jsem začala s úklidem. Poslouchala jsem jejich rozhovor. "Briano, řekni nám, jak jste se s Uckerem seznámili a dali dohromady?" vyzvídla Any. I já byla zvědavá na odpověď, takže jsem se nenápadně přesunula ke dveřím. Samozřejmě tak, aby mě neviděli. Než Briana stihla něco říct, Ucker se prudce postavil. "Briana není moje přítelkyně. Vidím ji podruhé v životě! Vlastně ani nevím, co tady chce! Už to konečně pochopte! Všichni! A ty už mi nelez na oči, Briano!" křičel. Byl velmi rozzlobený, protože když zmlknul, pevně sevřel čelisti a z očí mu šlehaly blesky hněvu, které každého varovaly před jakoukoli námitkou. Nedojedl, nechal své milované vafle ležet na stole a odešel. Slyšeli jsme jen prásknutí dveří jeho pokoje. Postavila jsem se do dveří. "Myslím, že když už nám Ucker toto nedorozumění vysvětlil, měla byste odejít. Nebylo správné nechat nás v domnění, že jste jeho přítelkyně." řekla jsem klidně. Vražedně se na mě podívala, odhodila příbor, postavila se a i ona odešla se slovy: "Toho budeš litovat!" Tázavě jsem se za ní dívala, ale už jsem nic neřekla. Počkala jsem, až uslyším zaklapnutí dveří a pak jsem se vrátila do kuchyně. Na zádech jsem cítila nechápavé pohledy svých přátel.
"Uklidila jsem nádobí v kuchyni. Vy ukliďte tady tohle." ukázala jsem na stůl. "Mějte se." rozloučila jsem se a šla. Potřebovala jsem na vzduch. Nemohla jsem mluvit s Uckerem, když jsem v hlavě měla zmatek. "Dul, kam jdeš?" volali za mnou, ale já na to nedbala. Sundala jsem si zástěru, zaběhla jsem si pro kabelku a už jsem si to mířila ven. Sedla jsem si do auta a rozjela se do města.
Celé dopoledne jsem se procházela parkem. Dokonce jsem navštívila i zoologickou zahradu, abych zabila čas. K obědu jsem měla jen tabulku čokolády. Ze zoo jsem vyšla až někdy kolem šesté večer. Protože jsem nesnídala, ani neobědvala, měla jsem strašný hlad. Věděla jsem, že je ještě brzy, aby Ucker už spal a proto jsem se rozhodla povečeřet v nějaké restauraci. Procházela jsem mexickými ulicemi a zkoumala výlohy obchodů. Po chvíli mě zaujala jedna restaurace. Neváhala jsem a zamířila k ní. Příslib vynikající teplé večeře mi nedovolil zaváhat.
Spokojeně jsem odložila příbor. Velmi jsem si pochutnala. Na stole mi už zůstal jen pomerančový džus. Upila jsem a zavolala číšníka. "Chtěla bych zaplatit." oznámila jsem mu. "Dobře, vydržte minutku, prosím." požádal mě a já přikývla. Odešel a v ten moment se k muži, který seděl opodál přiřítila nějaká žena. Nevěnovala bych jim pozornost, kdybych tu ženu neznala. Šokovaně jsem se ohlédla. Briana přiběhla k muži a políbila ho. "Takže, tady, prosím." objevil se přede mnou číšník. Zaplatila jsem a poděkovala. Vzala jsem si sklenici s džusem a vyrazila ke stolu, kde Briana a ten neznámý seděli. "Briano! To je překvapení! Kde se tady berete? A tohle je?" oslovila jsem je sladce. "Dulce Marío!" vyjekla zděšeně. "Představíte nás?" optala jsem se. Zhrozeně na mě zírala. "Asi ne. Tak je to na mě. Já jsem Dulce María. Kamarádka přítele Briany." usmála jsem se na muže, který nás zmateně pozoroval. "Ne, to není možné. Já jsem George, její snoubenec." "To je ale milé překvapení! Ještě ráno to byla přítelkyně mého kamaráda a teď už je to dokonce snoubenka! Ale on říkal, že nejste jeho přítelkyní. To vy jste to tvrdila." "Cože???" obrátil se k ní George. Briana na mě vyděšeně zírala. "Za to mi zaplatíš!" zaječela. "Ne, Briano, omyl. To vy zaplatíte za to, že ničíte životy ostatním! A netykejte mi! Kozy jsme spolu nepásly a já vás k tomu nevyzvala. Ani vy mě. To máte za chudáka Uckera!" Konečně jsem udělala to, po čem jsem již od rána toužila. Vychrstla jsem jí do obličeje pomerančový džus, který jsem doposud držela v ruce. Bylo mi jedno, co si zítra budu moct přečíst v novinách. Sklenici jsem položila na stůl a s líbezným Nashledanou jsem odešla. V duši se mi rozlíval blažený pocit zadostiučinění.
Bylo už pozdě, když jsem se dostavila domů. Všichni již spali a i já jsem zamířila do ložnice. Okoupala jsem se a připravila jsem se do postele. Už jsem si vzpomněla odkud mi byla Briana povědomá. Ucker nelhal. Opravdu se s ní seznámil na jednom plese. Pozvala ho na schůzku a on ji před všemi odmítl. Bylo to už dávno, asi před dvěma roky, ale zdálo se, že ona se pomstít musela. Ale nevím, jak toho chtěla dosáhnout. Snad dostat Uckera do trapné situce? Dál jsem si s tím hlavu nelámala. Byla jsem unavená. Lehla jsem si, přikryla se a s myšlenkou na to, s čím se mi dnes Ucker svěřil jsem usnula.
Probudily mě rány, stejně jako včera v noci. Bylo něco málo po jedné hodině ranní. Tentokráte jsem byla pevně rozhodnutá bouřku přetrpět ve svém pokoji. S Uckerem si promluvím až ráno, teď na to není vhodná doba.snažila jsem se potlačit nutkání rozběhnout se za Christopherem. Věděla jsem, že mám pravdu. Přesto jsem nervózně, jako lev v kleci, pochodovala po pokoji. Nadskočila jsem, když se ozvalo zaklepání. Srdce mi bušilo jako splašené, až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi, když jsem otevírala. Za dveřmi stál Ucker. Myslela jsem si to! "Dulce, já vím, že se na mě asi ještě zlobíš, ale dnes mám strach já. Bojím se, že mi nevěříš! Bojím se, že nevěříš, že tě miluji! A bojím se i toho, že mě nemiluješ!" V očích měl tolik obav, až se mi srdce sevřelo. "Velmi se bojíš?" zopakovala jsem jeho včerejší slova. Přikývl. Vtáhla jsem ho do pokoje a zavřela. "Dul, já už vážně nevím, jak ti mám dokázat, že jsem s ní nikdy nic neměl. Přivádí mě k zoufalství pouhá myšlenka na to, že bys mohla být s jiným mužem. Nebo milovat jiného muže. Ale to bys za mnou včera nepřišla, tím jsem si jist. Jenže teď mi nedůvěřuješ a já propadám panice. Tvé neustálé odmítání mě dohání k šílenství a když jsi ráno odešla, …" "Moc mluvíš!" přitiskla jsem mu ruku na ústa a přiměla ho tak mlčet. "Uckere, já ti musím něco říct." začala jsem provinile a spustila ruku. "Dul, co jsi provedla?!" zeptal se mě podezřívavě. Posadila jsem se na postel a ukázala vedle sebe. Když se posadil i on, otočila jsem se k němu a začala s vyprávěním.
"A to ti toho džusu nebylo líto?" vyjekl, když jsem skončila s líčením příhody. Oči mu svítily radostí. "Trochu ano." přiznala jsem, "Kdybys viděl chudáka George! Vůbec neměl tušení, co ta jeho princezna vyvádí za jeho zády." "Je mi ho líto. Ale jsem rád, že ses dozvěděla pravdu. Už mi věříš, že ano?" optal se a v jeho hlase se ozvaly neskrývané obavy. Přikývla jsem. "Dobře, potom se už nebojím." ulehčeně si vydechl a usmál se. Postavil se a zamířil ke dveřím. Okamžitě jsem byla na nohou. "Ty ne, ale já ano!" zvolala jsem a objala ho. "To znamená, že mě miluješ?" opětoval mé objetí. "Ano, já tě totiž velmi miluji." zamumlala jsem mu do hrudi. "A nelžeš mi?" zeptal se rozpustile, přestože jsem si byla jistá, že odpověď už dávno zná. Bez odpovědi jsem ho jemně uhodila do ramene. "Au!" zasmál se. "Zůstaneš tady se mnou,alespoň než skončí bouřka?" otázala jsem se s bázní. S vážným výrazem přikývl. "Slibuješ?" "Zůstanu s tebou už navždy, jiskřičko moje." zamumlal a pevněji mě k sobě přitisknul. Oba jsme toužili po polibku. Nastavila jsem rty a Ucker se nenechal dvakrát pobízet. Daroval mi sladký, ale krátký polibek a pak se mi zadíval do očí takovým způsobem, až jsem měla pocit, že mi vidí až do duše. "Miluji tě, Dulce Marío!" Usmála jsem se. "Miluji tě, Christophere von Uckermanne!" I on se na mě usmál. Lehli jsme si do postele a ještě chvíli si navzájem vyznávali lásku. Přehadovali jsme se, kdo koho miluje víc až jsme po chvíli zjistili, že bouřka už skončila. "Měl bych jít." postěžoval si Ucker. "Ale já tě nikam nepustím." vyděšeně jsem se k němu přitiskla. Ucker se začal smát. "To není směšné!" zdvihla jsem varovně prst. "Je, lásko, líbí se mi, že nechceš, abych odešel. To byl vždy můj sen. Lichotí mi, že mě nechceš pustit ze svého pokoje. Nebojíš se, že bych toho mohl zneužít?" "Uckere! Nedělej si ze mě legraci. Víš, že chci, abys tady se mnou zůstal. Hmm? Můj sen byl zase takový, že mě budeš objímat a říkat mi lásko." svěřila jsem se mu s úsměvem. Na tváři jsem měla ruměnec a tak jsem ji zase schovala do Uckerova hrudníku. Ještě chvíli jsme si povídali, ale protože už byly skoro tři hodiny ráno, usoudili jsme, že bychom konečně měli jít spát. Snažila jsem se usnout, ale rozptylovaly mě Uckerovy polibky a láskyplné slůvka, která mi šeptal do ucha a já je samozřejmě nemohla nechat bez povšimnutí. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na to, jak ho předehnat v jeho tvrzeních. Nakonec jsme přeci jen usnuli vyčerpáním z předchozího náročného dne. Samozřejmě v objetí.
Otevřela jsem oči a spokojeně zkonstatovala, že na mě opět lpí zvědavé hnědé oči. Tentokráte byly plné radosti a lásky. Žádná zmatenost, žádné obavy. "Dobré ráno." promluvili jsme současně a rozesmáli se. "Čteme si myšlenky." oznámila jsem mu, když jsme se uklidnili. "Ano, čteme, ale vůbec mi to nepřekáží. Ani trošičku mi to nevadí." souhlasil a políbil mě. Nějakou dobu trvalo, než se zase odtáhl. Jeho tvář zakrývaly chmury. "Co se stalo?" Cítila jsem, jak se mi žaludek svírá úzkostí. "Strašně jsem se bál, že se vzbudím a ty vedle mě nebudeš. Že budu ve svojí ložnici a zjistím, že tohle všechno byl jen sen. Bál jsem se, že se na mě budeš stále zlobit a nebudeš mi věřit, nebo že mi řekneš, že miluješ někoho jiného. Pořád se obávám, že mi každou chvíli oznámíš, že tohle vše byl jen hloupý žert. Že mám odejít. Co když mě opustíš?" Ulevilo se mi. "Christophere, slyšel jsi to?" zeptala jsem se. Zmateně se na mě podíval. Pokračovala jsem: "To mi ze srdce spadl obrovská balvan. Mě se tak snadno nezbavíš. Nemám v úmyslu tě ještě někdy pustit ze své náruče! Ani kdybys mě o to žádal, neudělám to. Miluji tě a ty miluješ mě a to mi stačí. A jestli ještě někdy řekneš takovou hloupost, jakou teď, asi ti něco udělám, protože tohle se NIKDY nestane. Zapiš si za uši, že tě neskonale miluji, že jsi můj život, o nejdražší, co mám. Ano? Rozumíme si?" Přikývl a v očích se mu objevilo něco, co jsem neuměla identifikovat, ale věděla jsem, že to je dobrý znak. Abych svá slova potvrdila a dodala jim patřičnou váhu, přitáhla jsem si ho k sobě a začala ho obdarovávat polibky. Nezdálo se, že by ho to nějak obtěžovalo. Naopak, oplácel mi je se stejnou dávkou pocitů. Bylo teprve sedm hodin a přestože jsme oba spali jen krátce, unavení jsme už nebyli. Měli jsme ještě spoustu času, než se vzbudí naši přátelé. Věnovali jsme ho jeden druhému.
"Sejdeme se za deset minut v kuchyni." "Dobře." souhlasil Ucker. Ještě naposledy jsem ho políbila a pak už jsem ho konečně nechala odejít. Odloučit se od sebe byť jen na deset minut, nás stálo velmi mnoho námahy. Rychle jsem ustlala a následně jsem začala prohrabovat skříň. Tentokrát jsem se Uckerovi nechtěla líbit proto, abych ho provokovala, nýbrž proto, že jsme se milovali. Bylo mi krásně, celé nitro mi ovládaly nepopsatelné pocity. Vytáhla jsem jedny z mnoha letních šatů a oblékla si je. V koupelně jsem provedla nezbytné úpravy a následně se prohlédla v zrcadle. Tyhle šaty byly elegantní a slušivé zároveň. Byly hodně podobné těm včerejším, dokonce měly stejnou barvu, jen nebyly až tak provokativní. Stále jsem myslela na uplynulou noc. Celou dobu jsem ležela v náručí Christophera. Obdarovával mě polibky a šeptal mi sladká slůvka, ale nic po mě nežádal. Prožili jsme krásnou noc. Nemilovali jsme se spolu, ale přesto to bylo kouzelné. Konečně jsem byla hotová. Spěchala jsem, poháněla mě myšlenka, že za chvilku už zase budu ležet v objetí Uckera. Seběhla jsem se schodů. "Dobré ráno!" pozdravila jsem zbytek RBD, kteří již stáli na chodbě. "Uckere …" usmála jsem se na něj, oběma rukama jsem ho chytila za ruku a políbila ho. Polibek opětoval a rukou, kterou jsem mu nedržela, mě objal. "Páni!!!" vydechli všichni naši přátelé. Odtrhla jsem se od Uckera a zamilovaně se na něj podívala. Ostatní se hned začali vyptávat, ale my jim nevěnovali pozornost. Měli jsme oči jen jeden pro druhého. Snažili se nás přesvědčit, abychom jim vše prozradili, ale my se na jejich otázky vůbec nesoustředili. "Dul, uděláš mi k snídani ty skvělé vafle, prosím? Včera jsem si na nich nepochutnal." upřel na mě prosebný pohled Ucker. "Když mi pomůžeš a dostanu odměnu." přikývla jsem nakonec. "A co bys chtěla?" "To si ještě rozmyslím." zasmála jsem se a nechala se odtáhnout do kuchyně. Naši přátelé na nás upírali užaslé pohledy. "Nezapomeňte i na nás, hrdličky!!" zavolal ještě Christian, ale potom už se za námi zaklaply dveře kuchyně. Jenže to už je jiný příběh!
