Tajná láska
"Ták děcka, super, příští týden jedeme natáčet do Kanady." zavolal režisér. "Uf, měla jsem pocit, že už nikdy neskončíme." vydechla jsem směrem k Any. "Ano, i já jsem si to už začínala myslet. Jsem už opravdu unavená." odpověděla mi. "Dul, přijede pro tebe mamka? Nemohli byste mě vzít?" zeptala se May, která k nám přiběhla. "Ano, vezmeme tě." "Miláčku, dej mi pusu!" volal Poncho a políbil mě. Zavřela jsem oči a opětovala jeho polibky. Pak jsem se odtáhla. Bylo mi nepříjemné, že se na nás všichni dívají. "Marío!" "Mami!" vletěla jsem mamince do náruče. "Jsem ráda, že už jsi tady." "Už tady nějakou chvíli čekám. Dívala jsem se, jak natáčíte." usmívala se na mě. "Vezmeme May, ano?" "Samozřejmě. Nedáš si s námi večeři?" obrátila se mamka k May. "Ne, děkuji." usmála se May. "Rád vás zase vidím." ozval se Poncho a natáhl ruku k mamce. "I já tebe. A samozřejmě i vás tři." potřásla si rukou s Any, Christianem a ... Christopherem. Poslední dobou se v jeho přítomnosti necítím úplně nejlépe. "Marío, pojď už. Sestry čekají v autě." "Mějte se, ahoj lidi!" zavolala jsem ještě, na tvář políbila Poncha a i s May jsem vyrazila k autu. "Ahoj hvězdy!" přivítala mě Claudia. "Ahoj." pozdravila jsem s May Blancu i Claudii. "May, jak se máš?" zeptala se Blanca. "Dobře, děkuji. A ty?" odpověděla May s úsměvem. Okamžitě s Blancou zapředla rozhovor. Claudia se ke mně naklonila a zeptala se: "Jak se má Poncho?" V očích jí jiskřilo. Nechtělo se mi o něm mluvit. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Ještě před několika měsíci bych přísahala, že ho miluji, ale dnes už jsem si tak jistá nebyla. Myslím, že se mi nějak pomíchaly hormony. "Má se dobře." "Poslední dobou o něm už vůbec nemluvíš, ještě před několika měsíci jsi byla schopná vykládat o něm v jednom kuse." "I teď jsem. Jen jsem strašně unavená." Začaly se mi klížit oči.
"Dulce, vstávej, už jsme doma!" slyšela jsem Blančin smích. "Uááá ..." zívla jsem, "Co?" "Že už jsme doma." "Aha, asi jsem usnula. Kde je May?" "Ne asi, ale určitě a May už je dávno doma." odpověděla otráveně Claudia. "Dul, vylez už z toho auta." ozvala se mamka. "Děvčata, budete na ni koukat ještě dlouho? Já mám hlad." "Tati!" rozzářila jsem se a skočila mu do náruče. "Co je to s tebou? To obvykle neděláš." "Taky jsem se divila." přidala se k tátovi i máma. "Dneska se mi strašně stýskalo," usmála jsem se na ně, "ale jestli se vám to nelíbí ..." "Ne, jen jsme překvapení." řekl táta. "Jdeme na tu večeři?" zeptala jsem se. Všichni přikývli, tak jsme se vydali do kuchyně.
"Poncho!" zvolala jsem překvapeně, "Co tady děláš?" "Dulce, jsem tvůj přítel. Je logické, že jsem tady s tebou." odpověděl mi Alfonso s úsměvem. "Ano, máš pravdu." Rozhlédla jsem se. Byli jsme na pláži. Úplně sami. Nikde nikdo, nikde nic. Jen my, písek a moře. Nad námi vesele zpívali ptáci a svítilo sluníčko. "Co tady děláme?" zeptala jsem se zmateně. "Jdeme si zaplavat!" rozesmál se Poncho. "Aha. To je ... logické." Pořád se smál. Já ne, nebylo mi do smíchu. Byla jsem příliš zmatená. "Tak pojďme do vody." rozhodla jsem. "Ale nejdřív mi dej pusu." kladl si podmínky. Postavil se až těsně ke mně a díval se mi do očí. Potom se začal pomalu sklánět. Ale najednou tady místo Poncha stál Christopher. Usmíval se tím nejnádhernějším a nejsladším úsměvem, v očích mu jiskřilo. "Christophere!" vykřikla jsem překvapeně. "Ano?" Nečekal na odpověď, jen mě něžně políbil. Pak se odtáhl a čekal na mou reakci. Teď už se usmíval jen mírně. Nedokázala jsem si pomoct. Postavila jsem se na špičky a začala ho líbat. Objala jsem ho kolem krku. Chytil mě kolem pasu a přitáhl až těsně k sobě. Když jsme se po dlouhé době od sebe konečně odlepili, zjistila jsem, že už nejsme na pláži a že už na sobě nemám plavky. Byli jsme v elegantním sále. Opět sami. Odněkud hrála pomalá krásná skladba. Na sobě jsem měla nádherné červené šaty až po zem a tmavé vlasy natočené a vyčesané do drdolu, ze kterého byly některé pramínky vypuštěny. Christopher v elegantním obleku se na mě díval. "Jsi v pořádku? Ty tady se mnou nechceš být, viď? Radši bys tady byla s Ponchem." podotkl nešťastně. Oči mu posmutněly, už tak nesvítily. Bezmyšlenkovitě jsem zaprotestovala: "Ne, jsem ráda, že jsem tady s tebou." Znovu se mu rozzářily oči a celý obličej mu zkrásněl pod nádherným úsměvem, kvůli kterému se mi podlomila kolena. "Pozor!" opatrně mě zachytil a zabránil tak tomu, abych se svezla k zemi. Rozpačitě jsem se usmála. Aniž bych si to uvědomila, začali jsme tančit. Tiskl mě k sobě a díval se mi do očí. Pak mě znovu políbil.
