Řetízek
Druhá část
O TRI MESIACE NESKÔR
Sedím zavretá v izbe tak ako po celé tie mesiace, čo som sa s Uckerom pohádala kvôli tej retiazke, a len tak pozerám do prázdna. Nevnímam nič, ani okolitý svet. Nič. Any s Ponchom sú konečne spolu šťastní, dokonca Poncho mi spomínal, že by ju rád požiadal o ruku. No ja som naozaj posledné mesiace ako telo bez duše, ako chodiaca haraburda. Som úplne mimo. Tak veľmi Uckera milujem a tak veľmi mi ublížil. Ale prečo sa nemôžem odmilovať? Prečo? Vraví sa, že najjednoduchšie je na milovanú osobu zabudnúť, no ani zďaleka to nie je pravda. Je to tá najťažšia vec na svete. Už sa o to usilujem tri mesiace, ale vôbec sa mi nedarí. V poslednej dobe sa mi nič nedarí. Začala som skladať jednu pesničku, no neviem, či vôbec za niečo stojí, pretože v poslednej dobe je naozaj všetko odo mňa na hovno, keď to už mám tak povedať. "A dost. Už toho mám plné zuby! Takhle to dál nejde. Hloupý řetízek, pitomý Ucker, hloupá láska. Ne, dost, končím. Tohle tak už nebude." vztekla jsem se a začala jsem křičet. Rozzlobeně jsem si sundala z krku řetízek, který mi Ucker dal. "Už na něj myslet nebudu. Ne a ne a ne. Když byl ten řetízek tak drahý, neměl mi ho dávat. Bye, Uckere." zamávala jsem na řetízek v dlani. V šuplíku jsem našla krabičku a pečlivě jsem do ní šperk uložila. Věděla jsem, že bych nezvládla vysvětlit Uckerovi, proč ten řetízek nechci. Jako záminku jsem si vzala bižuterii. Sedla jsem si za stůl a napsala na lísteček vzkaz: Nechtěla jsem, aby ležel v šuplíku. Na to je moc hezký. Dej ho někomu, kdo ho bude nosit. Lístek jsem vložila do krabičky a vyšla jsem na chodbu. Zkontrolovala jsem, kde je zbytek RBD. Any s Ponchem právě odcházeli. May byla už několik dnů na dovolené v Evropě, jak jinak než s Derrickem, a Chris s Uckrem seděli u televize a dívali se na nějaký film. Skvělá příležitost. Nezahlédnuta jsem prošla kolem nich a doslovně jsem se vloupala do Uckerova pokoje. Krabičku jsem mu položila na stůl a zase jsem zmizela. Zavrela som sa vo svojej izbe a premýšľala, či som spravila dobre, no nakoniec som priznala, že áno, aj keď moje vnútro sa priečilo. Nebrala som to na vedomie. Vzala som si do ruky gitaru, na posteľ som si položila papier a začala dopisovať tú pesničku, ktorú som začala nedávno písať. Veď nakoniec mi predsa Any rozkázala, nech niečo zložím, pretože oni minule skladali aspoň tri pesničky a ja som vôbec nespolupracovala. Tak som sa do toho pustila. Po krátkom čase vzniklo niečo takéto.
Te siento tan distante y tan cerca a la vez
Descifrando tu silencio
Y entonces me imagino dentro de tu piel
Pero pierdo en el intento
Y por mas que busco darte amor
Nunca te fijaste en mí
Si supieras que puedo morir por ti, por ti
Inalcanzable como estrella, tan distante
Un amor casi imposible
Invisible como el aire
Eres tan inalcanzable tan sublime como un ángel
Un amor casi imposible
Como fuego que no arde
Te me has vuelto inalcanzable… inalcanzable
Vivo en la vereda de tu soledad
Cuando alguien te lastima
Y ya no se decirte que no hay nadie más
Que te ame sin medida
Como duele verte suspirar por quien no te hace feliz
Si supieras que puedo morir por ti, por ti
Inalcanzable como estrella, tan distante
Un amor casi imposible
Invisible como el aire
Eres tan inalcanzable tan sublime como un ángel
Un amor casi imposible
Como fuego que no arde
Te me has vuelto inalcanzable… inalcanzable
Inalcanzable como estrella, tan distante
Un amor casi imposible
Invisible como el aire
Eres tan inalcanzable tan sublime como un ángel
Un amor casi imposible
Como fuego que no arde
Te me has vuelto inalcanzable… inalcanzable
inalcanzable…
Tak super. Vyzerá to celkom schopne. Už len názov. A čo tak Inalcanzable? To je super, nie? Vzala som gitaru a začala som si brnkať melódiu a pospevovať, keď do mojej izby bez zaklopania vtrhol rozzúrený Ucker. "Môžeš mi láskavo vysvetliť toto?" skričal do mňa a ukázal mi škatuľku s retiazkou, ktorú zvieral v jednej ruke a papierik, ktorý mal v druhej ruke. Položila som gitaru na posteľ a razom som vstala. "Prečítal si si to, nie? Tak to to znamená." snažila som sa to povedať čo najpokojnejšie. "Na to, aby ležel v šuplíku byl příliš drahý." dodala jsem s ironickým pod toném. Snažila jsem se potlačit úšklebek, ale nepodařilo se. Co na tom záleží? Otočila jsem se k němu zády, vzala kytaru i text a odnesla je na místo. Nemělo cenu snažit pracovat. "Ale já ho nechci dát někomu jinému! Chci, abys ho měla ty!" vřískal. Ignorovala jsem a místo toho jsem se zeptala na to, co mi začalo vrtat hlavou. "Kde je Chris?" "Dulce Marío!!! Nesnaž se to zamluvit. Chci, aby sis ten řetízek nechala. Daroval jsem ti ho a můžeš si s ním dělat co jen budeš chtít. Jen mi ho, prosím, nevracej. Já ho nechci." "Přestaň po mě ječet v mém vlastním pokoji a odpověz mi na otázku." vedla jsem si svou, "Neumíš klepat?" "Ne, neumím. Zvlášť, když jsem rozzuřený! Chris šel na rande. Teď jsi na řadě ty. Vysvětli mi, proč jsi změnila názor? Myslel jsem si, že ti udělal radost, když jsi ho dostala. Že se ti líbil. Vždycky jsi jej nosila a z krku sis ho sundala jen jednou. Před třemi měsíci, když jsi ho půjčila Any." "Zdá sa, že si zabudol spomenúť "keď som sa šla kúpať." ironicky som poznamenala, pousmiala sa a pohľadom si ho začala premeriavať. Bol taký krásny, keď sa hneval. Ach bože Dul, na čo to zase myslíš? ohriakla som sa. "Dul, nechoď okolo horúcej kaše a rovno mi povedz, prečo tú retiazku už nechceš?" zahľadel sa na mňa a ja som sa cítila, akoby za všetko, čo sa prihodilo, som mohla len a len ja. Cítila som sa zvláštne. Tak, že to ani neviem popísať. "Pretože ju už nechcem. Už sa mi nepáči. Mám inú." pohŕdavo som rozhodila rukami. "Vážne? A od koho, ak smiem vedieť?" zvedavo nadvihol obočie. No pekne si si zavarila, Dul. Čo mu teraz povieš? Že si mu klamala? Že si si niekoho ďalšieho vymyslela? Alebo mu povieš, že si plná beznádeje a to bolo jediné riešenie, ako sa ho zbaviť? Ach bože, čo teraz? Prosím ťa, pomôž mi. No vtedy som si spomenula na niečo, ako by som to mohla zahovoriť. "Vravel si, že Christán šiel na rande?" prikývol, no zamračil sa. "A Any s Ponchom šli na večeru, však?" opäť prikývol, nechápajúc, kam tým smerujem. "A May sa vráti z dovolenky najskôr o týždeň, nie je tak?" zase len prikývol. "Takt to znamená, že sme tu sami, všakže?" opäť len prikývol, no chudáčik nechápal, kam tým smerujem. A ani já ne. Proklouzla jsem kolem něj a vyšla na chodbu. Nejprve jsem zamířila do obýváku, pak kuchyně… Vždy jsem jen nahlédla. Takto jsem prošla všechny společné pokoje. Potom jsem zamířila k ložnicím. Zaklepala jsem na dveře Anyiny a otevřela je. Takto jsem to udělala všude. Ucker mi byl celou dobu v patách. "Dulce, co to vyvádíš, když víš, že tady nejsou?" "Já ani sama nevím…" zahuhlala jsem si pod nos. "Dul, stůj!" zařval náhle Ucker a já strnula. "Počkej, neotáčej se. Něco ti leze po zádech. Řekl bych, že je to pavouk." oznámil mi. Pevněji jsem sevřela kliku dveří. "Pavouk?" polkla jsem. Mám z nich panickou hrůzu. "Ano. Ale neboj se…" nedořekl, skočila jsem mu do řeči. "Sundáš mi ho, prosím…" žebronila jsem. "Ano, kdybys mě nechala domluvit, víš to." Přešel ke mně. Cítila jsem, jak blízko u mě stojí, ale ani jsem se nepohnula. Nemohla jsem si to vychutnat. Měla jsem pavouka na zádech. "Počkej, neboj se…" uklidňoval mě Ucker a něžně mi odhrnul vlasy z krku. Přitom mi konečky prstů pohladil pokožku. Pak se rychle natáhl, a než jsem se nadála, již jsem měla na krku řetízek. Znovu. Překvapeně jsem se otočila. "Je tvůj." zdůraznil. "Řekl jsi mi, že mám na zádech pavouka!" vyčetla jsem mu a uhodila jsem ho do ramene. "Musel som predsa nejako odpútať tvoju pozornosť. A navyše - nevieš, kde by sa tu zobral nejaký pavúk, keď tu pobehujete takmer každý druhý deň s vysávačom?" zasmial sa na mne. Trochu som sa nad tým zamyslela a predsa len som mu musela dať za pravdu. Veď Any s May sú do upratovania doslova dračice, no a ja - ja tiež rada poupratujem, aby bol poriadok. "Ale vy vždy nasmetíte, tak sa potom nečuduj." vyčítala som mu. Nadvihol obočie a spýtavo sa na mňa zahľadel. "My? Tak fajn, keď vám to tak prekáža, tak sa odsťahujeme." odsekol mi a ruky si prekrížil na prsiach, vo tvári zlovestný výraz. "Tak som to nemyslela." skoro som až skríkla. "Myslela som to tak, že aj vy by ste mohli priložiť ruku k dielu, a nie sa len prizerať a robiť neporiadok. TO dokáže každý. To by sme dokázali aj my. A ani si neviem predstaviť, ako by to tu vyzeralo, keby sme odišli niekde čo i len na dva dni. Určite by tu bolo ako po výbuchu." rozhodila som rukami a čakala na jeho reakciu. No neprehnala som to trošku? Ale Ucker se rozesmál na celé kolo. "To by se muselo vyzkoušet." smál se. "Fajn, připomeň mi to, navrhnu to Any a May." zakroutila jsem očima a pokrčila rameny. "Pokusím se nezapomenout. Tvé přání je mi rozkazem. Ale teď mi prozraď, co to tady vyvádíš. Proč máš tak zvláštní otázky. Proč chceš vědět, jestli jsme tady sami?" pokládal mi jednu otázku za druhou a ve tváři měl nechápavý výraz. Opět jsem jen pokrčila rameny. Přišla náhlá inspirace. Hlad. Založila jsem ruce na prsou a opřela jsem se o stěnu. "Napadlo mě, že když jsme tady sami a oba dva milujeme sýrovou omáčku… Uvaříme si špagety, to netrvá dlouho. A ani sýrová omáčka není náročná na přípravu. Jindy si to neuvaříme, když ostatní ji nesnášejí. Co myslíš? Já mám hlad." "Je to rozhodně lepší nápad, než se se mnou hádat kvůli řetízku." Konečky prstů zamyšleně přejel přes přívěsek a nechtě se dotknul i mé kůže. Málem se mi zastavilo srdce. "Tak ja idem." vybrala som sa do kuchyne. "Ty si zatiaľ môžeš zapnúť telku a robiť bordel ako vždy." zasmiala som sa otočená k Uckerovi chrbtom. Rýchlym krokom som sa dostala do kuchyne a pre istotu sa ešte obzrela, či Ucker nejde za mnou. Nešiel. Vydýchla som si. Bola som totiž šťastná, že ma nechal konečne samú a v kľude si môžem navariť. Aspoň teraz ma nechal samú. Vybrala som z poličiek potrebné ingrediencie a začala s prípravou špagieť. Netrvalo dlho a cestoviny boli uvarené. Tak a teraz omáčku. Mala som ju už pripravenú, tak som ju už len položila na sporák a začala miešať. No moje myšlienky opäť zablúdili k Uckerovi. Nešlo mi do hlavy jeho správanie. Dokonca som sa začala rozprávať sama so sebou. "Ignoruje ma, nebavíme sa spolu, a aj keď sa bavíme, tak sa hádame pre rôzne sprostosti, a on mi dá prívesok, ktorý stál neskutočne veľa peňazí. No chápete to? Prečo to asi tak robí? Asi je padnutý na hlavu alebo čo." nechápavo som krútila hlavou a vypla sporák, pretože omáčka už bola hotová. "Nejsem padlý na hlavu. Neignoruju tě." ozvalo se náhle za mnou. Strašně jsem se vyděsila a rychle jsem se otočila. A co se nestalo? Když jsem se otáčela, rukou jsem se dotknula horkého hrnce. Sykla jsem. "Au!" vykřikla jsem a schovala ruku do dlaně. "Tak proč jsi mi ho potom dal? Proč se ke mně takto chováš? Vždyť mě obvykle naprosto přehlížíš!" Ucker neodpověděl, přešel ke mně a chytil mě za ruce. "Ukaž, ty nešiko." "Nejsem nešika. Vyděsil jsi mě." bránila jsem se, pohled upřený na ruce. "Pod vodu." zavelel a tahal mě k umývadlu. Otočil kohoutkem se studenou vodou, jemně mě chytil za popálenou ruku a přidržel mi ji pod tekoucí vodou. "Myslím na tebe víc, než je zdrávo." vypadlo z něj po chvíli. Odtrhla jsem zrak od umývadla a překvapeně jsem se na něj podívala. Ale on pohled upíral na moji ruku. "Myslím, že tě to nějakou dobu bude dost bolet. Máme nějaký krém na popáleniny? V koupelně určitě nějaký bude, že?" Nič som nepovedala, pretože som sa ešte stále nespamätala z toho, čo mi práve Ucker povedal. Ako to myslel? Myslel to len tak, alebo to myslel vážne? "Ako to myslíš?" vydrala som zo seba. "No veď či máme nejakú masť. To je až také ťažké pochopiť?" ohriakol ma, no pozrel sa mi do tváre. "Ty dobre vieš, na čo narážam." nedala som sa odbiť a stále si trvala na svojom. Nemohla som to predsa nechať len tak plávať, a navyše bez vysvetlenia. Najmä preto, lebo som do neho zamilovaná. Neskutočne zamilovaná. Hľadela som mu do očí a miestami by som si priala, aby som mu videla do hlavy. Aby som videla, čo sa odohráva v jeho mysli. Možno si skladá odpovede ako nejaké ťažké puzzle. Možno už má odpoveď, ale nevie, ako mi ju povedať. Možno ma nechce raniť. Možno to bol len žart. Možno to z neho vyšlo len tak. Možno... Ach nie! Už dosť! Už si nemôžem dávať nádeje, ilúzie a sklamania. Musím vedieť, ako to myslel. Musím počkať, nech mi to povie sám. Síce si možno ešte nejakých pár minút počkám, ale stojí to za to. Alespoň budu vědět, na čem jsem. "Jdu pohledat něco na tu popáleninu." oznámil mi a vmžiku se otočil. "Ne. Nikam nejdeš." protestovala jsem a spěšně ho chytila za ruku. "Nejprve mi odpověz, prosím." žadonila jsem. "Já nevím, co ti mám říct." pokrčil rameny. "Víš, víš, ale nechceš mi to říct!" obvinila jsem ho. "Ale to není pravda. Bavili jsme se o mastičce na popáleniny…" "Na to se neptám!" "Ne? Tak na co?" nevinně zvedl obočí. Tyrane!!! Proč to říkáš, když mi to nechceš vysvětlit? Nervózně jsem rukou, kterou jsem mu nebránila v odchodu, nahmatala přívěsek a nervózně jsem si s ním začala pohrávat. "Máš mě plnou hlavu?" Čekala jsem na odpověď. Byla jsem jako na trní. Tak strašně jsem chtěla vědět, proč to řekl. Jenže on na mě stále jen upíral pohled svých krásných hnědých očí a mlčel. Čeká, až zahřmí? Nebo až se ostatní vrátí? "Uckere, prosím tě, odpověz mi!!!" vykřikla jsem a zoufale jsem se na něj podívala. Pomaly pokrútil hlavou. "Nemám ťa plnú hlavu." poprel svoje tvrdenie. Posmutnela som a sklopila očné viečka. Na chvíľu som pocítila, akoby som stratila všetko, čo som doposiaľ nadobudla. No potom ma jeho slová opäť prinútili vrátiť sa späť na zem. "Mám ťa plnú myseľ." Znova som sa na neho zahľadela a snažila sa spracovať, čo mi práve povedal. Musela som sa zasmiať. "Tak dobre" vravela som pomedzi smiech "aj ja ťa mám plnú hlavu." po tomto som sa už však prestala smiať a na mojej tvári sa vytvoril vážny výraz. Čakala som, čo Ucker urobí, alebo ako zareaguje. "Myslíš to vážne?" spýtavo sa na mňa zahľadel. Pomaly som prikývla, odhodlaná povedať mu všetko, čo k nemu cítim, aj keby ma odmietol. "Pretože ja ťa..." "Nie" skočila som mu do reči, rýchlo ku nemu pribehla a položila mu prsty na ústa. "Skôr, než mi niečo povieš ty, chcem ti niečo povedať ja, dobre?" počkala som, kým prikývne, a potom som pokračovala. "Ja... Ucker, ja... ani neviem, ako ti to povedať... ja... milujem ťa." vyhŕkla som napokon a neskutočne sa mi uľavilo, že to už bolo vonku. Stále sme si hľadeli do očí, moje prsty boli stále položené na jeho perách a ja som čakala, ako zareaguje, no bola som ako zhypnotizovaná. Nemohla som sa od neho odtrhnúť. Akoby sme boli jedno telo, jedna duša. Pomaly ma chytil za ruku, ktorú som mala priloženú na jeho perách, a zvieral ju v tej svojej. Druhou ma objal okolo pásu. "Aj... aj ja ťa milujem. Ja... chcel som ti to povedať už dávno, ale..." Znova som mu priložila prsty na jeho pery, no tento krát som na to použila druhú ruku, keďže tou predtým sa držím s Uckerom. "Čšššš" prikázala som mu "Nemyslime na minulosť. Nemyslime na budúcnosť. Nemyslime na nič, len sa nechajme unášať prítomnosťou." zašepkala som a čakala na jeho odpoveď. Pomaly som sa premiestňovala s mojou rukou dole z jeho pier, aby som mu dala priestor prehovoriť. Spoznávala som jeho bradu, krk, až som zakotvila na jeho ramene. "Necháme sa unášať prítomnosťou." zopakoval moje slová a pomaly sa začal ku mne skláňať. Naše nosy sa dotkli a jeho pery sa jemne obtreli o tie moje. Ruku, ktorá ležala na jeho pleci, som mu zaborila do vlasov a jemne sa s nimi hrajkala, zatiaľ čo Ucker mi do uška šepkal zamilované slovká.
