Učitel

Oholené nohy

Ani jsem se nenadála a čtvrtek opravdu přišel. Do práce chodím na sedmou, takže ve tři padla.  I když to je docela dost času připravit se na další hodinu sebeobrany, stejně jsem byla trochu v presu. Samozřejmě, že jsem se jí věnovala víc, než přípravě na první hodinu. Nakonec, teď už jsem věděla, co, no dobře, tak kdo, mě tam čeká. Oholila jsem si nohy, abych si mohla vzít třičtvrteční tepláky. Zuby jsem přejela dvakrát, když už se bude útočit ze předu. A vybrala jsem si tričko jak pohodlné, tak pěkné. To bylo asi nejtěžší.

Vlasy jsem si upravila stejně, jako minule. Ani nevím, jak jinak bych to udělala. Na ohon jsou ještě krátké a nechat je rozpuštěné je prostě vyložená hloupost. Takže nad čelo dvě pinetky.

Vyrazila jsem tak, abych tam byla aspoň o patnáct minut dřív. Nenapadlo mě, domluvit se s Petrem, že bychom jezdili spolu. A nakonec, takhle to bylo asi lepší. Když jsem došla k šatně, zjistila jsem, že je ještě zamčená. Tak jsem zamířila do tělocvičny, jestli už je tam Petr. Byl.

"Ahoj," tiše jsem ho pozdravila. Byl ke mě zády a něco hrabal v tašce. Neptejte se, jak jsem ho poznala...

"Ahój!" Zvesela mě pozdravil a skoro se ke mě rozběhl. Neměl ještě tričko, to jsem si nevšimla, když byl v předklonu. Měla jsem nádhernou příležitost prohlédnout si jeho dokonalý hrudník. Buchtičky k nakousnutí. Usmála jsem se na něj a on mi to oplatil.

"Přišla jsem dřív a šatna je zamčená. Nemáš od ní náhodou klíč?"

"Nemám," zarazil se. "To je divné, měla by být otevřená."

"Třeba na nás zapomněli."

"No, je to možné, dneska jsem tu viděl novou uklízečku a ta třeba zamkla. Budu to muset ještě jednou připomenout v ředitelně."

"Ty tu máš ale kontaktů," poznamenala jsem překvapeně.

"Brácha tu učí tělocvik, občas si sem zajdu zacvičit, když je tu volno."

To mi jako vysvětlení stačilo.

"A dneska jak?"

"No, asi nezbyde nic jinýho, než že se převléknete tady. Pokud se mi tu uklízečku nepodaří najít. Ještě mám tak deset minut, ne?" Zeptal se a podíval se na prázdné zápěstí. Zasmála jsem se a pohledem na vlastní hodinky jsem mu to potvrdila.

"Ale možná by ses měl obléknout, abys tu někoho nepohoršil," přejela jsem očima jeho skoro nahé tělo a vůbec jsem se to nesnažila skrýt. Vlastně naopak.

"Pravda," mrknul na mě a odběhl si pro tričko. Když ho měl natažené, s úsměvem se kolem mě protáhl. Teda protáhl... Místa tu bylo víc než dost. Já jsem mu neuhnula a on se stejně přiblížil co to šlo. Jen tak, abychom se těsně nedotkli. Taková provokace!

"Počkej na mě u šatny, krásko!"

Cože?!

"Počkám!" Zavolala jsem ještě za ním, ale trochu se zpožděním, takže nevím, jestli mě slyšel. Ono je to jedno, za chvilku to pozná. Ale to oslovení!

Než se Petr vrátil, už jsme byly skoro všechny. Ale tentokrát nás bylo jen šest. Byla jsem docela ráda. Ani jsem to nestihla domyslet a už k nám doběhl Petr s klíčem. Otevřel nám šatnu, všechny pozdravil, a odešel do tělocvičny.

Převlékaly jsme se rychle a asi do pěti minut jsme byly nastoupené v tělocvičně. Nakonec nás bylo opravdu jen šest. Takže Petr na začátku ukázal, co budeme dělat a pak nás obcházel a kontroloval. Byla jsem ráda, že si na ukázku nevybral mě, aspoň jsem viděla, co budeme dělat. Ale pohled té černovlásky mě naštval. Naštěstí nebyla se mnou ve dvojici, to bych asi něco "pokazila". Se mnou byla milá zrzka, kterou doprovodil přítel. Jak říkám, moc milá.

Na začátku jsme si zopakovali přehazování z minula a pak jsme cvičili to nové. Docela nám to šlo. Dokonce jsem z toho měla pocit, že už bych se i ubránila. Kdyby to byl retardovaný útočník.

Hodina skončila nečekaně rychle. Do šaten už jsme nespěchaly. A já nespěchala ani s převlékáním. Sice jsme se s Petrem na ničem nedomluvili, ale doufala jsem, že zase bude čekat. Nespletla jsem se. Čekal před šatnou. Usmál se na mě.

"Dneska ti to opravdu šlo."

"Vážně?"

"Vážně, máš talent."

"Děkuju."

To mě teda překvapilo. A docela dost potěšilo. Vlastně ta rána, to bylo moje ego, které proletělo stropem.

"Platí ten zítřek?" Zeptal se trochu nervozně.

"Jasně, už se těším. Na co to vlastně jdeme?"

"Imaginárium nějakýho doktora, jméno jsem zapomněl."

"Super, na ten film se těšim už skoro rok! Je to doktor Parnassus."

Podíval se na mě s otázkou v očích.

"Hraje v tom můj oblíbený herec. Umřel ještě před dokončením filmu, tak se ani nevědělo, jestli ten film dotočej. Ale režisér se rozhodl dokončit ho jako poctu."

Petr se mě zájmem poslouchal, pak řekl, že viděl jenom trailer, ale že se i tak těší. Došli jsme k autu. Petr mě odvezl stejně jako minule. Cestou chtěl, abych mu vyprávěla o tom mrtvém herci, že si nemůže vybavit, kterej to je. Tak jsem jmenovala všechny filmy, na které jsem si v té chvíli vzpomněla. Zabral až Casanova. Což mě velmi mile překvapilo. Nečekala bych, že ho bude znát. Obvykle ho znají spíš holky. Ale to už jsme byli zase u cíle. Ale aspoň že jsme se dobrali k Heathovi. Už jsem byla půlkou těla z auta, když mě něco napadlo a nechala jsem zadek spadnout zpět na sedadlo.

"Víš, možná ti to přijde hloupé, ale dáš mi svoje číslo?"

Zasmál se a vytáhnul telefon.

"Mělo mě to napadnout samotného. Taky jsem si říkal, že bych tě mohl vyzvednout. Co v šest?"

"Jestli je to kino od sedmi, není to brzo?" Zeptala jsem se a šibalsky se usmála. On udělal to samé.

"U kina je cafébar."

"Tak teda v šest. Prozvoň mě, než vyjedeš, budu tu čekat."

Domluveno. Čísla vyměněna. Tentokrát jsem vystoupila úplně a mávala mu, dokud nezmizel za rohem.

"Já - mám - zítra - ran - de! Já - mám - zítra - ran - de! Já - mám - zítra - ran - de! Já - mám - zítra - ran - de!" Prozpěvovala jsem si, vrtěla se do rytmu a pomalu se sunula k vchodovým dveřím.