Učitel

Tupá rána a tříštění skla

Když Petr dorazil domů, Honza se pohodlně rozvaloval na gauči. Petr se rozhodl pro taktiku ignorace.

"Ta tvoje kočička je docela přítulná," řekl Honza, aniž by se na Petra vůbec podíval. Ten místo odpovědi zatnul pěsti a prásknul dveřmi od koupelny. Opláchl si obličej studenou vodou a ručníkem se drhnul trochu dýl, než bylo třeba. Pak se velmi rychle odebral do svého pokoje. Vzteklej, že nezůstal na tu rejži, protože teď se mu do kuchyně fakt nechtělo. Měl trochu strach, že by Honzu zabil, kdyby ještě měl nějaké kecy.

"No bóže, tak jsem ji trochu koštnul, a má bejt?" Zavolal Honza pobaveně.

"Seš fakt kretén, víš o tom?" Procedil Petr skrz zuby, ale dal si záležet na tom, aby to bylo dost slyšet. Když se neozvala žádná reakce, svalil se na postel. Po chvíli se uklidnil a fakt, že má vážně hlad mu pomohl otevřít dveře a dojít do kuchyně. Nechtěl vařit nic složitého, jen si namazal chleba a ohřál čaj z rána. Když se chtěl vrátit do pokoje, Honza se ledabyle opíral o futra.

"Nech mě projít," výhružně zašeptal Petr.

Výškově byli vyrovnaní. I stavbou těla si byli podobní. Odlišovala je povaha. A ani vzhledově si nebyli moc podobní.  Honza měl vlasy na ježka. Barva nebyla moc vidět, ale kdyby byly delší, byly by světle hnědé. Petr je měl uhlově černé a k nim až nepatřičně modré oči, ale to už víte. Honzovy oči byly karamelové.

"Nechám, za jednu odpověď," dramaticky se odmlčel. "Nechceš spíš špagety?" A významně se podíval na ledabyle namazaný chleba.

Petr byl naprosto vyvedený z míry. Co to má sakra znamenat?

"Ne, díky, vystačím si," vysoukal ze sebe. Honza se samolibě usmál a ustoupil mu z cesty.

"Dobrou chuť," popřál mu ještě a vrátil se na své místo na gauči. Jeho plán právě odstartoval.

Petr se posadil na postel, talíř si položil vedle sebe a o hrnek si hřál ruce. Čučel do zdi a nechápal, kam tím Honza míří. Docela ho to vyvedlo z míry a neměl z toho dobrý pocit. To, že se ignorujou, je docela normální, že na sebe sem tam vyjedou, taky normální, ale aby jeden druhého pozval na večeři? Vyloučené!

Kdyby tu nebyl tak dobrý nájem, a kdyby to býval tušil, kam se stěhuje, když tenkrát s jeho rodiči podepsal nájemní smlouvu, nikdy by do toho nešel. Smlouva mu vyprší za několik týdnů, ale to už naštěstí nemusí řešit. Honza mu "slíbil", že ji do měsíce zruší bez odstupného. Sice si nebyl jistý tím, jestli to dodrží, ale finančně je na tom už docela dobře, tak ho to nepálí.

Stále zamyšlený se pustil do jídla.

Honzova taktika byla takováto - dostat ho do klamného pocitu bezpečí, čórnout klíče a jít na "návštěvu".

***

Mezitím z postele s divokými sny o Petrovi a Honzovi spadla deka a Šťepánka se schoulila zimou.

***

Pár týdnů se nic nedělo, konkrétně to bylo přesně tolik týdnů, že Petrovi zbýval poslední, aby se rozhodl ohledně svého bydlení. Rozhodnuto samozřejmě měl. Stěhování bylo naplánované. Tenhle víkend pojedou na hory, příští se sestěhují.

Honza pokračoval ve své taktice vlídnosti. Což vlastně nebylo tak těžké, protože na týden odjel za rodiči. Byli na dlouhé služební cestě u moře. Poslali mu letenku, aby společně oslavili jeho narozeniny. Tam se těšil, zpátky se vrátil dost podrážděný.

Petr si změny v jeho chování samozřejmě všimnul, ale nevěnoval mu pozornost. To bylo už před několika dny. Atmosféra v bytě by se dala krájet...

***

"Kruci, zapomněl jsem si klíče!" Zaklel Petr.

Něco takového se mu už dlouho nestalo. Nasedl zpět do auta a rozjel se domů. Z druhé strany města... Doufal, že tam ještě zastihne Honzu. Ne, že by ho nějak extra těšilo, že se bude muset doprošovat, ale bohužel musel. Mířil na celovíkendovou akci a na klíčích měl i ten od chaty. Takže bez nich by všichni nocovali na verandě. A to by mu jen tak neodpustili, to si byl jistý.

Už ujel pár ulic, když ho něco napadlo.

"Zlato?" Promluvil do telefonu, jakmile se čekající tón změnil v odpověď z druhého konce linky. "Zamkni se, jo? Nejlíp na takovou tu páčku. Za chvilku k tobě přijedu."

"Závora. Jmenuje se to závora," zasmála se.

"Tak přesně tuhle páčku jsem myslel," usmál se taky. Rozloučili se.

Zatočil do své ulice. Zaparkoval a vyběhl k bytu. Zazvonil. Zabušil. Zavolal. Nikdo mu neodpověděl. Špatný pocit, který měl ráno v žaludku se znásobil. Tryskem seběhl schody a naskočil zpátky do auta. Ten kousek by v klidu zvládnul i pěšky, ale tentokrát musel být rychlý. Sice svůj strach nedokázal nijak logicky vysvětlit, ale to neznamenalo, že by ho měl ignorovat.

Když dojel k jejímu domu, ani se neobtěžoval hledat parkovací místo. Najel na chodník a sotva zabouchnul dveře, než se rozběhl do domu. Měl sakra kliku, jedna babička šla zrovna venčit psa. Normálně by nepustila nikoho, koho nezná, ale Petrův šílený výraz jí odradil od jakýchkoliv námitek a ustoupila mu z cesty.

Schody bral po třech. Zbývalo mu poslední půl patro, když zaslech tupou ránu a tříštění skla...

***

To ráno bylo pro Honzu opravdu velmi příjemné. Když vstal, asi tak v jedenáct, zjistil, že si Petr nechal doma klíče.

Zaradoval se. Kdyby se to stalo v nějakém filmu, možná i v detektivce, tak by Honza profesionálně vytáhnul z kapsy krabičku na otisky klíčů. Otisknul by klíče od jejího bytu. A Petrovi klíče by zase vrátil na háček. Aby nikdo nemohl ani tušit, že už půl hodiny po tom bude mít klíče vlastní. Jenže nejsme ve filmu. Honza prostě vzal Petrovi klíče. Spokojeně se na ně podíval a potěžkal je. Poté si je se samolibým úsměvem strčil do zadní kapsy kalhot. Navíc mu hrálo do karet, že Petr ráno odjel a nemínil se vrátit dřív, než pozítří večer. Nemusel tedy vůbec spěchat.

Co nevěděl, bylo, že Štěpánka jede taky.

Krátce po obědě se vydal ke dveřím, do nichž pasuje klíč, který ho teď tlačí v kapse.

Loudal se. Užíval si slunce a pocit, jak má všechno pěkně pod kontrolou. Konečně.

Protože jinak jsou poslední dny jeho života jak na kolotoči. Když odjížděl za rodičema, měl skvělej život. Všechno mu vycházelo a když pominul toho nepříjemného spolubydlícího, tak byl vlastně spokojenej. Ale stačil jedinej rozhovor s mámou, a všechno bylo jinak. Neměl ani chuť se vracet domů. Trochu ho uklidnila myšlenka na Štěpánku a že by  se mohla stát jeho pomstou. I když vlastně v konečném důsledku nebylo moc za co se mstít. Rodinu si nikdo nevybírá.