Učitel

Moje oblečení, tvoje oblečení

Petr se upřeně díval do misky, přestože byla už nějakou chvíli prázdná. Asi jsem se neměla ptát tak brzo, ale nemůže tu se mnou bydlet s jednou sadou oblečení a v teplácích po mém tátovi. Jasně, nemusíme to dořešit dnes, ale musíme nad tím začít přemýšlet.

Z úvah nás vytrhlo vibrování Petrova mobilu. 

"Chata!" došlo nám oběma najednou. 

Petr zvednul hovor a já odešla do kuchyně, umýt misky a dodělat čaj. Jo, jasně, ledová zmrzlina a horkej čaj je dost podivná kombinace, ale co už. Když jsem se vrátila, tak se usmíval.

"Hádej co?"

"Nehádám, radši mi to prozraď," požádala jsem ho a postavila čaje na stolek.

"Vojta volal, že nemůžou jet, tak abysme na ně někde nečekali. Klika, co?"

"No to teda!"

"A ještě jedna věc, která mi v té souvislosti došla. Jestlipak na to taky přijdeš."

Chvíli jsem přemýšlela, ale mozek jsem měla přehlcený.

"V autě mám sbaleno na celý víkend," vítězoslavně se usmál.

***

Netrvalo dlouho a v pokoji po Marušce se zabydloval Petr. Na postel si rozložil spacák, protože povlečení bych našla, ale deku a polštář bohužel ne, oblečení si naskládal do skříně a na stolek položil foťák, mobil a klíče. 

Stála jsem ve dveřích, opřená o futra sledovala ho při práci. Přemýšlela jsem, jak dostat zbytek jeho věcí a nedělat u toho zbytečné rozruchy. Asi bude nejlepší se tam prostě vydat, počkat, až Honza odejde a věci naházet do auta. Mám nějaký velký tašky?

"Tak, mám hotovo," narovnal se a uprostřed pokoje si založil ruce v bok. Rozhlédl se, otřel si čelo hřbetem ruky a podíval se na mě. "Celý víkend máme volno, co s tím?"

Věděla jsem moc dobře, co chci celý víkend dělat. Ale místo toho jsem mu řekla svůj návrh na získání jeho věcí.

"To zní celkem rozumně, jen nevím, jak zjistit, že je pryč."

"Podle mě asi budeme muset čekat před domem, než odejde," pokrčila jsem rameny. Pak mi došlo, že nám stydne čaj a chtěla jsem si pro něj dojít. Jak jsem se otočila, Petr se najednou zeptal:

"Bodie nebo Doyle?"

"Doyle, proč?" odpověděla jsem bez přemýšlení. Doyle byl vždycky můj oblíbenec. Vždycky si vzpomenu na babičku, když někde zahlédnu byť jen velice vzdálený náznak Profesionálů. A teď mě hodně potěšilo, že je Petr taky zná.

"Protože si dáme sledovačku," mrknul na mě a naznačil, že se dívá přes brýle.

"Tak fajn, ale kafe moc nemusim, může být v termosce čaj a teda já vím, jak moc velká prasárna to je, ale mohli bychom si prosímprosímprosím koupit nějakej fástfůd?"

Petr se zatvářil na oko vážně, ale bylo vidět, že podlehne. A tak jsme taky udělali. Ve skříních jsem ponacházela všechny větší tašky, které by se mohly hodit, Petr zatím uvařil čaj do té termosky. Pak jsme koukli do špajzu, jestli by se nenašlo nějaký křupání a vyrazili jsme. Ještě u dveří mě napadlo, že by se mohli hodit deky, přece jenom, i když je léto, tak se znám, a ještě jsem se pro ně vrátila. Vlastně to byla výprava spíš na piknik. 

Petr řídil.

***

Už se stmívalo a auto vypadalo jak po nájezdu bezdomovců. Všude se válely papírové obaly od fakt nezdravého jídla, kelímky od pití, my dva byli zalezlí v dekách s nohama na palubce a smáli jsme se. Teda nohy na palubce jsem měla jen já, Petr je tam nedostal přes volant. 

"Hele, a napadlo tě, že třeba vůbec není doma a my tu čekáme naprosto zbytečně?"

"Napadlo, ale jsem tu s tebou rád, tak mi nevadí, když to budeme muset zopakovat."

Bože, to je romantik. Fakt, že právě zapadalo slunce, tomu dodal nádech kýče, ale o co jde. 

"Koukej!" sykl Petr a mimoděk se trochu zabořil do sedačky. 

Podívala jsem se ke vchodovým dveřím, velice profesionálně umístěných za keř, a opravdu! Honza právě odcházel. To máme ale neuvěřitelnou kliku. Jakmile byl z dohledu, vymotali jsme se z auta a vyrazili do bytu.

"Nábytek asi oželím," řekl Petr ve chvíli, kdy už jsme měli všechno v taškách a pokoj byl řádně vybydlený. Zůstala tam šatní skříň, postel, stůl, židle a malý televizní stolek. Malou televizi jsme nacpali do jedné z tašek a obložili svetry.

"Záleží ti na něm?" 

"No, asi bych zkusil aspoň tu židli. Nic ve zlém, ale ta po Marušce je na cestě do křemíkového pekla."

"Snad nebe, ne?"

"Ne, ta je na cestě do pekla, chvíli jsem na ní seděl a přesně tam patří." A s tím odjel židlí ke dveřím pokoje. 

Všechny tašky a židli jsme naskládali v chodbě. Nějak se mi nechtělo věřit tomu, že je toho tak málo. A taky jsem si nedovedla představit, jak to nacpeme do auta. Ale ke mě je to kousek i pěšky, tak to snad nějak zvládneme.

"Ještě tu nechám klíče, a už se sem nikdy nevrátím," řekl Petr a s tím se natáhl pro svazek, který ze zvyku pověsil na háček u dveří. 

V tu chvíli někdo na druhé straně dveří své klíče vytáhl z kapsy a začal zasouvat klíč do zámku...