Učitel

Víc ti řekne máma

Zabaleno jsem měla už od včerejška, po tréninku jsme si dali u mě čaj a já se vyptala, kam že to vlastně jedeme. Zase jsem souhlasila s něčím, co jsem si předtím moc nepromyslela, ale vyhlídka na víkend na horách se mi zamlouvala.

Zrovna jsem myla nádobí, když jsem slyšela, jak se otvírají dveře. Musím se přiznat, že jsem byla trochu nervózní, ten Petrův podivný telefon mě donutil závoru opravdu použít. Normálně to dělám jenom po shlédnutí nějakého extra děsivého hororu, ale teď jsem byla skoro stejně vyschízovaná. Petr nezněl úplně v pohodě, i když se to snažil předstírat, takže jsem si představovala kdovíjak hrozné scénáře.

Navíc volal hodinu před dohodnutým časem. Prostě to bylo dost divné...

Už jsem měla v ruce poslední talíř, když jsem uslyšela klíče v zámku. A hned poté silný náraz do závory. Lekla jsem se tak, až jsem ten talíř upustila. Někdo nepočítal s tím, že tam bude a prudce otevřel dveře.

Celá rozklepaná jsem nahlédla do chodby. Z kuchyně bylo vidět na dveře, ale čelně, takže kdo je za dveřmi jsem ještě nevěděla.

"Pusť mě dovnitř, kočičko!"

Honza!

Talíř se neroztříštil na tisíce kousků a ani neodletěl do všech koutů místnosti, jako to bývá ve filmech. Skoro bych řekla, že se nehnul z místa, na které spadnul. A rozštípl se jen na tři velké kusy.

"Dlužíš mi talíř," procedila jsem vztekle skrz zuby. Byl můj oblíbený.

"Koupím ti novej, když mě pustíš dovnitř," zkoušel vyjednávat Honza.

Štěstí, že nemám tu závoru, co se dá zvenku odemknout. Nevím sice, proč přišel, ale když vzal Petrovi klíče, nemůže to bejt nic extra dobrýho.

"Nepustim, nejsem blbá."

"Ale noták, kočičko..." další jeho slova přerušila silná rána. Závora zaskřípala a vypadalo to, že se za chvíli vyrve ze zdi.

"Ty kreténe!" To byl rozhodně Petrův hlas. Rozeběhla jsem se ke dveřím. Nemohla jsem je ale otevřít, Petr na ně tlačil Honzu a závora zatím odolávala.

Podívala jsem se skrz škvíru.

Honza švihnul hlavou a chodbou zaznělo podivné zapraskání. Petr zavrávoral a chytil se za obličej. Po ruce se mu okamžitě začala řinout krev. Ten parchant mu zlomil nos!

Vší silou jsem zabouchla dveře a vyvlíkla závoru.

"Okamžitě toho nechte!" Vyběhla jsem na chodbu.

"Chováte se jak malý haranti!" Řvala jsem na ně z plných plic, ale neposlouchali mě.

Vzpomněla jsem si na své dětské pranice a vběhla jsem zpátky do bytu. Bleskurychle, jak jen mi tlak ve vodovodním potrubí dovolil, jsem napustila kýbl ledové vody. Vyběhla jsem s ním na chodbu a bez velkého rozmýšlení jsem je oba zlila. Okamžitě ztuhli. Seděli na zemi, kapala z nich voda, a nechápavě se na mě dívali.

"Vy dva jste strašný pitomci," už jsem ani nekřičela. Připadala jsem si jako někdo, komu z očí spadly ty pomyslné růžové brýle. Byla jsem zklamaná.

"Jak se můžete takhle dětinsky prát? A cos tu vůbec pohledával?" Poslední otázku jsem mířila samozřejmě na Honzu. Ten jen pokrčil rameny.

Nechala jsem je tam sedět a vrátila jsem se do bytu. Vytáhla jsem ze zámku klíče, které jsem dala Petrovi a strčila jsem si je do kapsy. Ani jsem se na ně nepodívala. Pak jsem za sebou zavřela dveře. Posadila jsem se a zády jsem se o ně opřela. Nevěděla jsem, co mám dělat. Takhle jsem si to teda nepředstavovala.