Učitel

Líbilo? Líbilo! Líbalo...

Z práce jsem běžela jak blázen. Chtěla jsem se připravit na večer, to dá rozum. Když jsem se dostala domů, měla jsem na přípravu dvě hodiny. To bylo víc, než jsem potřebovala. Oblečení jsem si vybrala už včera večer. Vzhledem k obsahu mého šatníku to zase nebude taková bomba, ale bude mi pohodlně a to je nejdůležitější. Takže volba padla na rifle, oblíbené tričko s Garfieldem, hnědej svetřík a zelený sako. Ještě jsem si dala menší sváču (zakončenou zubním kartáčkem), aby mi nekručelo v bříšku a byla jsem připravená vyrazit. Nečekala jsem dlouho a už mi zvonil telefon. To znamenalo, že mám tak sedum minut na dostání se před barák. To bylo dobré. Ještě jsem si hyperrychle skočila na záchod. To je moje prokletí, kam přijdu, hned hledám záchod...

Před barák jsem doběhla dřív, než Petr přijel. To bylo dobře. Ještě jsem se před prosklenou stěnou upravila. Zrovna jsem si kontrolovala, jak vypadám zezadu, když se ozvalo troubení. Trochu poděšeně jsem se otočila, jestli Petr nevidí, jak se prohlížim. Ale naštěstí ne. Nebyl to on. Ale stejně jsem toho radši nechala. Překonala jsem těch pět metrů, který dělily barák od silnice a prakticky hned, jak jsem to udělala, už přede mnou brzdilo Petrovo auto. Nasedla jsem.

"Ahojky!" Zářivý úsměv. Ten mě tak dostává!

"Ahoj! Jsi přesnější než moje hodinky."

Usmála jsem se. Byla to smutná pravda, moje hodinky se už několik let pomalu přesouvají na druhý břeh, ale já nemám to srdce jim ulehčit.

Cestou jsme si povídali o všem možném. Ani jsem to pořádně nevnímala, byla jsem hrozně nervozní. Těšila jsem se na film a na to, že spolu budeme sami.

Měli jsme štěstí a zaparkovali v ulici naproti kinu. Byli jsme tam brzo, tak jsme si šli na kafe. Ale to se jen tak říká. Já měla černý čaj a Petr ovocný. Přestože normálně mluvim jako protržený stavidlo, dneska jsem se nezmohla na kloudnou větu. Měla jsem pocit, že jsem se utopila v jeho očích. Samozřejmě, že fyzicky by to bylo těžký, ale víte, jak to myslim. Ta barva. Přesně jako půlnoční nebe.

Lístky kupoval Petr, takže jsem nevěděla, kde budeme sedět. Pět minut před začátkem jsme zaplatili čaje. Ne, nebojte, já nic neplatila. I když jsem chtěla. A přesunuli jsme se do sálu. Petr mě vedl. Stoupali jsme stále výš a výš a pak Petr zahnul do TÉ uličky! Abyste rozuměli, TA ulička, je ulička pouze s dvojsedačkama! Začalo to líp, než jsem čekala. Než jsem se vůbec odvážila doufat.

Ještě jsem si rychle odběhla, no jo, přesně tam... Vrátila jsem se těsně před zhasnutím světel. Usadila jsem se a trochu se zavrtěla, abych se uvelebila. Petr se taky zavrtěl. Dotýkali jsme se rameny. A oba jsme byli ztuhlí jak sochy. Teď mi to přijde k smíchu, ale tam v tom kině jsem se pořádně zapotila. Chtěla jsem se ho dotýkat, ale nechtěla jsem vypadat nedočkavě. Klasické dilamatum.

Pustili film. Na začátku pár trailerů, pak nějaký reklamy a nakonec konečně Imaginárium!

Počáteční strach z toho, že budu celou dobu upjatá a zdřevěním z toho, zmizel po pěti minutách. Tak jsem se u toho filmu, ne snad bála, to ne, ale byl tak strhující, že jsem se taky nechala strhnout a když běžely závěrečné titulky, přistihla jsem se, že sedím nakloněná k Petrovi, oběma rukama ho objímám za paži a vytřeštěně hledím na plátno. On měl pravou ruku zřejmě úplně odkrvenou, jak jsem mu ji tiskla, ale levou... Levou mě držel za koleno! A ano, taky se ke mě nakláněl. Oba jsme si to uvědomili ve stejný okamžik a pomalu jsme se rozpletli.

"Líbilo?"

"Líbilo."

Líbalo. Přes celé závěrečné titulky. Vyhnalo nás až světlo v sále a odcházející dav.

Když jsme se konečně vypotáceli z kina, ulice byla skoro prázdná. Přestože bylo nečekaně teplo (na duben), všichni byli někde zalezlí. Ani se není čemu divit. Tahle ulice je plná hospůdek, restaurací, kaváren... Taky je tu moje oblíbená čajovna. A kam půjdeme my?

Drželi jsme se za ruce a pomalu mířili k autu. Ale Petr se zastavil.

"Je pátek."

"Já vím."

"No, co kdybychom šli třeba na večeři?"

"Hmm, to zní dobře," souhlasila jsem a můj žaludek taky. "Máš tu nějakej oblíbenej podnik?"

"Kamarád tu má restauračku."

"Výborně. Jak je to daleko?"

"Támhle na tom rohu," ukázal na konec ulice. To mi přišlo divné. Tam má restauračku můj kamarád. Respektive můj kamarád tam dělá kuchaře. Zatím jsem ale mlčela, třeba ukazoval druhej roh. Ale doufala jsem, že ne, protože tam vařej blbě.

"Tak jdeme."

"Co řikáš na ten film, jsi rád, že jsme šli zrovna na něj?"

"Hlavně jsem rád, že jsem šel s tebou." Nádherně se usmál.

"To já taky." Zavěsila jsem se do něj ještě víc, než už jsem byla.

Byla jsem spokojená, jako už dlouho ne. Sem tam jsem se podívala na Petra, jak se tváří. No abych věděla, jestli je aspoň trochu spokojený. Byl. Tvářil se naprosto spokojeně.

Když jsme vcházeli do restaurace, vešel první a podržel mi dveře. Gentleman každým coulem. Z kuchyně zrovna vycházel Pavel, můj kamarád kuchař, a za ním David, vedoucí, kterého jsem znala jen zběžně. Když přišel, já většinou už běžela pryč.

"Ahoj!"

"Ahoj!"

"Ahoj!"

"Ahoj!"

Nevím, jak se to jmenuje, když mluvej čtyři najednou. Vim jen, že stereo je jenom dvakrát. Každopádně jsme se pozdravili všichni najednou a protože jsme se takhle společně ještě neviděli, všichni jsme se podivili. A nakonec zasmáli.

"Tak naši kamarádi se nám párují!" Konstatoval David a posadil nás k nejlepšímu stolu pro dva. Teda až potom, co jsme mu to potvrdili. A já jsem si u Pavla rovnou objednala svoje oblíbené menu. Kuřecí plátek s broskví, krokety, zeleninovej salátek a černej čaj (earl grey ne!). Petr si objednal taky bez lístku, ale nevím, jak se to jeho jmenovalo. Na talíři potom měl nějakou ďábelskou směs s rýží. K pití ovocnej čaj a bez salátku.

Náramně jsme si pochutnali a kdyby kluci v jednu nezavírali, byli jsme tam do rána.

Suprově jsme si popovídali. Bylo to, jako kdybychom se znali léta...