Učitel

...a začal mě líbat

Netrvalo dlouho a Maruščin pokoj byl vyklizený. Připravený pro Petra. Když už jsem byla v ráži, vzala jsem rovnou i svůj pokoj. Jak se říká - z jedné vody na čisto. To přísloví je ale pěknej kec. Kdybych si vodu neměnila asi tak milionkrát, nikdy bych nic neuklidila. S mým pokojem to bylo horší. Nakonec, bydlím tu už fakt dlouho.

Sedla jsem si do otevřeného okna a nastavila tvář sluníčku. Bylo nádherně. Chvilku jsem se bavila představou, že by si někdo mohl myslet, že chci třeba skočit. Momentálně ale nemám jediný důvod. Sice je mi po Marušce trochu smutno, ale vím, že dlouho sama nebudu. Při té myšlence ve mě tak hrklo, že jsem z toho okna málem vypadla. Svezla jsem se na postel a složila hlavu do dlaní.

"Cos to zase vyvedla, ty kozo jedna...?"

Nadávala jsem si, že jsem byla tak prostořeká, ale pak jsem si vzpomněla, jak byl Petr nešťastný při zmínce o Honzovi a zase jsem si byla svým rozhodnutím jistá. I když, Honza přece nemůže bejt tak špatnej... Pamatuju si ho jako fajn kluka. Jak jsem říkala, tajně jsem ho baštila. Ale to nakonec nemusí nic znamenat, prostě se mi jen líbilo, jak vypadá. Vždycky jsem byla na starší a Honza je ještě o rok starší, než Petr.

Natáhla jsem se na záda a podložila si hlavu rukama. Trochu jsem se zasnila. Vzpomněla jsem si na jedno letní odpoledne. Bylo to už docela dávno. Mamka mě poslala do krámu pro chleba a máslo. Loudala jsem se a máchala taškou. Už zdálky jsem poznala, že před krámem na lavičce sedí Honza s kamarádem. Toho jsem znala jen trochu, ani jméno už si nevzpomenu. Naštvalo mě, že budu muset projít kolem něj, když mám na sobě jen staré tepláky. Jenže jsem neměla na výběr, krám byl jen jeden. Hrdě jsem vztyčila své dětské tělíčko a namířila jsem si to přímo do prostředku dveří. Když jsem byla metr od nich, někdo mě pozdravil. Lekla jsem se. Nebyl tam nikdo jinej, než Honza. Otočila jsem se na něj a on se usmíval! Poskočilo mi srdce. Usmála jsem se a taky jsem ho pozdravila. Když jsem vešla do krámu, prakticky jsem zapomněla, pro co jdu. Musela jsem obejít všechny regály, než jsem si vzpomněla, a doma jsem si pak vyslechla, že mi to trvalo dlouho. Ale mě hřálo u srdce, že mě Honza pozdravil a dokonce se usmál. A sám od sebe!

Tahle vzpomínka byla schovaná hluboko. S ní se vyplavila ještě hromada dalších, ale už se mi nechtělo jen tak ležet a vzpomínat. Navíc, jak to tak bývá, jsem se zastyděla na tím, jak jsem byla poblázněná a povrchní.

Dala jsem se znovu do práce. Hotovo jsem měla až dlouho po západu slunce. Nakonec jsem zkontrolovala, jestli zámky na všech dveřích fungují. Ani nevím, jak mě to napadlo. Jako bych se snad chtěla zamykat ve vlastním pokoji. Nebo v koupelně! No i když, člověk nidky neví, kdy se taková věc může hodit. Naštěstí všechno fungovalo, takže jsem mohla jít spát. Po tak dlouhé práci jsem usnula jak dřevo a spalo se mi krásně celou noc.

Celé pondělí jsem uklízela a úterní práce utekla tak rychle, že si ani nejsem jistá, jestli jsem tam skutečně byla. S Petrem jsme se neviděli, ale domluvili jsme se, že po tréninku si někam skočíme.

Před tělocvičnou jsem stepovala jako první. Půl hodiny před začátkem. Připadala jsem si jako blázen. Otočila jsem se ke zdi a opřela se o ní čelem. Měla jsem v kapse jednu věc, kterou jsem chtěla dát Petrovi, ale nebyla jsem si úplně jistá. Zase. Začala jsem kopat do zdi. Jen tak lehce. Spíš jsem se od ní odrážela nohou.

Najednou mě někdo chytil za ramena a otočil mě. Než jsem se stačila nadechnout, nebo nedejbože se podívat, kdo to je, začal mě líbat. Doufala jsem, že je to Petr. Ale něco mi říkalo, že to tak není. Otevřela oči a málem jsem dostala infarkt. Měla jsem pravdu, nebyl to Petr! Byl to Honza! Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale měl fakt sílu. Skoro jsem začala brečet, ale s cizím jazykem v puse to moc nejde. Bušila jsem do něj, ale byli jsme moc blízko sebe a já se nemohla pořádně napřáhnout. Když už jsem se skoro začala vzdávat, uslyšela jsem dupot. Bože, ať je to Petr!

Sice jsem o líbačce s Honzou nejednou snila, ale takhle jsem si to teda fakt nepředstavovala. Být přimáčknutá k ledové zdi namakaným týpkem není nic přijemného, pokud to neděláte dobrovolně. To kdyby to byl Petr, to by byla jiná! Tyto úvahy mi naštěstí nebylo dopřáno dokončit.

Dusot se k nám přiblížil neuvěřitelnou rychlostí. Neviděla jsem tím směrem a stále jsem nevěděla, jestli to je Petr, nebo není. Když jsem ale ucítila, jak Honza najednou ztuhnul a trhnul s sebou. Měla jsem jisto. Jakmile ho ze mě Petr strnul, začala jsem si otírat pusu. Sice nejsem nějak zvlášť háklivá, ale tohle se mi prostě nelíbilo.

Kluci se okamžitě začali válet po zemi a prát se. Když to tak vezmu, nikdy jsem nebyla svědkem pořádný rvačky. A ani se o mě kluci nikdy neprali. A teď tu mám oboje najednou. Petr s Honzou byli v jednom chumlu a ani jsem je skoro nedokázala rozeznat. Ne, to je kec, kterej se jen tak říká. Moc dobře jsem věděla, kterej je kterej. I když rudí vzteky byli oba.

Stála jsem nad nima a nevěděla, co mám dělat. V tašce jsem sice měla pepřák, ale takhle bych zasáhla oba. No a to se mi z pochopitelných důvodů nechtělo. Jenže jsem něco dělat musela. Po několika tíživých vteřinách mě nenapadlo nic lepšího, než skočit na horního rváče. Když jsem se k tomu odhodlala, byl to Petr. Když jsem skočila, byl to Honza. Takže to nakonec vypadalo tak, že chci Petrovi pomoct. I když jsem neměla v plánu ani mu vysloveně pomáhat, ani ho uklidňovat,  prostě jsem se do toho jenom chtěla vložit. Abych na sebe upozornila, spustila jsem nejlepší řev, jakej jsem dokázala. Kdyby se někdo díval, asi by se docela pobavil. Můj jekot zabral, jak jsem plánovala, ale ne dost rychle. Než se od sebe odlepili, dostala jsem něčím loktem ránu do oka...

Když si toho Petr všimnul, okamžitě odstrčil Honzu stranou a začal mě kontrolovat. Honza se posadil asi dva metry od nás a rukávem si otíral rozražený ret. Ještě měl tu drzost, že na mě mrknul. Kdyby tu nebyl Petr, pustila bych se do něj znova. Teda. Kdyby tu nebyl Petr, kdoví, jak by to dopadlo.

Tu ránu naštěstí nechytilo přímo oko, ale ta kost vedle. Přesně nevím, jak se jmenuje. Asi očnicový oblouk. No to ale odbíhám. Petr taky nebyl bez zranění. Měl utrženej rukáv a krvácelo mu obočí. To mě taky, jak jsem zjistila, když mě začal ošetřovat. Teď by to pro náhodného pozorovatele bylo určitě vtipnější. Tři krvácející a naštvaní lidé, tu sedí na třech metrech čtverečních a vztekle se po sobě koukají. Ticho rozseknul Petr.

"Jestli se jí ještě někdy dotkneš, zabiju tě," nekřičel. Byl jen nebezpečně důrazný.

Honza něco zamumlal, asi jako souhlas.

"Fajn." Pomohl mi vstát. "Dnešní hodinu trochu zkrátím a pak pojedeme do nemocnice." To už mluvil jenom ke mě.

"Ale já jsem v pohodě. Jenom se trochu umeju," zkusila jsem se usmát a ucítila jsem železitou chuť krve. Asi mi to krvácí víc, než jsem myslela. Taky jsem cítila, jak mě pálí koleno. Asi jsem si ho při tom skoku narazila. Ale nechtělo se mi přiznat slabost.

"Uvidíme se doma, kámo!" Zavolal Honza. Otočili jsme se na něj a zjistili jsme, že si vesele vykračuje pryč. Petr měl nutkání se za ním rozběhnout, cítila jsem to.

"Nech ho jít," zašeptala jsem a přitiskla se k němu. Asi jako štěně, když se tulí. Ruce jsem měla na jeho hrudníku a tiskla jsem se. Položila jsem si čelo na jeho rameno a zavřela oči. Začal mě hladit po zádech. V tu chvíli jsem byla asi nejšťastnější člověk.

Pak mě odvedl do tělocvičny a z tašky vytáhnul lékárničku. Pálilo to jako čert, když mi ošetřoval to obočí. Ani se nechci vidět. Zvlášť ne zítra, jistě to chytí velmi pěknou barvu. Když jsem byla ošetřená, pustila jsem se do něj. Museli jsme se smát tomu, že máme stejný zranění. Jen stranově rozdílný. Rozhodla jsem se přiznat i to koleno. Ukázalo se, že je jenom naražený. Dostala jsem nějakej smradu gelík a odporoučela se do šatny. Shodli jsme se na tom, že ostatní nás takhle nemusí vidět.

V šatně jsem si ještě pobrečela. Jednak jsem se fakt vyděsila a druhak mě to všechno bolelo. Natřela jsem si to koleno a převlékla se. Mezitím přišly i ostatní. Vesele se bavily a mě se tam vůbec nechtělo zůstávat. Jenže možnost, že Honza stojí někde venku, mě donutila své rozhodnutí změnit a zůstat. Ostatní odběhly a já odkulhala do tělocvičny. Dnešní hodina bude dlouhá...