Učitel

Bez kalhot, bez trička

Už jsem o něm věděla všechno. Stejně, jako on věděl všechno o mě. Jen jsem mu tak nějak zapomněla říct, že už pár měsíců bydlím sama. Takovou věc jsem ještě nechtěla vytahovat. Ale on se nebál. Prásknul na sebe, že se od rodičů odstěhoval už před rokem. Taky je trochu starší, než já. Ale zatím bydlí v podnájmu, takže vlastně tak sám není.

A na to, jak jsem se dozvěděla, že má bratra, asi dlouho nezapomenu.

"A co nějaké zvíře. Máš?"

"Mám."

"A jaké?"

"Bratra."

Zasmála jsem se opravdu nahlas, až jsem měla strach, že nás obviněj z rušení nočního klidu. Byli jsme totiž už na ulici, na cestě k Petrovu autu. Asi ho to taky napadlo, protože se začal smát se mnou.

Zapadli jsme do auta a na mě padla hrozná únava. Skoro jsem neudržela otevřený oči. Ještěže mě zítra nečeká žádný vstávání. To byla poslední věc, na kterou si vzpomínám, než jsem usnula. Nojo, pech. Takový boží rande a já usnu už cestou domů! Nafackovala bych si za to, kdyby to nemělo tak zajímavé pokračování.

Uvědomuju si, jak auto zastavilo a jak na mě Petr mluvil. Hladil mě po tváři, ale to mě nevzbudilo. Facka by pomohla, ale to bych asi nebyla ráda. Pak si matně vzpomínám, že zase nastartoval, ale nějak mě to netankovalo. Pak vím, že zastavil a vynesl mě z auta. Pak po schodech nahoru. Pak mě chvíli držel jen jednou rukou, neptejte se jak, to nevím. Cinkly klíče. Zapadl zámek. Po chvíli mě opatrně položil do postele. Zul mi boty. Stáhnul sako. A já pořád spala! Nenakopali byste mi? Teda, byl to spíš takovej ten spánek, kdy sice tělo chrápe, ale mozek sem tam něco vnímne. No ale není schopnej se probudit. Někdy se mi to stane. Ale tohle byl fakt mega výpadek. Ještě jsem si jistá, že mi sundal rifle a přikryl supr teplou dekou.

Když jsem se ráno probudila, krve by se ve mě nedořezal. Cizí strop! Cizí zdi! Cizí postel!! A já bez kalhot... Zmateně a trochu vyděšeně jsem se posadila a mozek mi začal servírovat útržkovité vzpomínky na závěr včerejšího večera. Když už jsem si byla poměrně jistá, kde jsem, otevřeli se dveře.

"Dobré ráno Růženko," usmál se na mě. Asi ho miluju.

"Dobré," špitla jsem, nevěda, co se vlastně včera dělo.

Petr se otočil někam za sebe a pro něco se natáhnul. Pak prošel pozadu dveřmi a když se otočil, děsně mě překvapil. V rukou držel postelový stolek se snídaní.

"Já už snídal před hodinou, ale počítám, že ty budeš mít hlad."

"Počítáš naprosto správně."

Jak to tak pěkně načasoval, jsem se neptala. Nakonec, možná že spím u sebe v posteli a tohle se mi jenom zdá.

Postavil přede mě tác a já se fakt musela zeptat, kolik že je vlastně hodin.

"Bude deset."

"Tak to není tak zlý..." Konstatovala jsem a napila se čaje.

"A co se vlastně včera... Stalo?" Zeptala jsem se po chvíli ticha.

"No, usnula jsi. Jak poleno." Usmál se, ale v jeho úsměvu bylo něco znepokojivého.

Neptala jsem se. Nechtěla jsem to vědět. Bylo mi tak nějak jasné, že i když to začalo pohádkově, ani zdaleka to neznamená, že to bude i pohádkově končit. Svoje myšlenky jsem na sobě nedala znát a po pravdě, snídaně mi dost zvedla náladu.

"Jsi výborný kuchař."

"Chvíli jsem se bál, že mi sníš i ten talíř." Mrknul na mě a odnesl tác pryč.