Učitel

Vejde se?

Krve by se v nás nedořezal. Oba jsme ztuhli a čekali, co se bude dít.

Šramocení ale trvalo nějak dlouho. Nakonec Petr zmobilizoval své tělo a podíval se kukátkem, co se na chodbě děje. 

"Tak co?" zašeptala jsem. Petr se ale místo odpovědi začal smát a otevřel dveře. Naprosto jsem ho nechápala. Naklonila jsem se, abych viděla, kdo je na chodbě.

"Pane Vokurka, ještě o jedno patro nahoru," říkal Petr laskavě starému muži se síťovkou. Nesl si domů čtvrtku chleba a máslo. A ještě něco v papíru, možná salám nebo šunku. Musela jsem se taky zasmát.

"Ááá, to jsi ty, Luďku! A o patro výš, říkáš? A jsi si jistý?" 

"Jsem Petr, pane Vokurka a ano, jsem si jistý. Nepotřebujete s něčím pomoct?"

"Ale ne Luďku, děkuji ti. Měj se hezky!" a zamával nám a odešel.

"Tak, Luďku, co vypadnout?" šťouchla jsem do Petra a podala mu klíče. Vzal si je ode mě, sundal z nich klíč od bytu a od vchodových dveří, a nechal je jen tak ležet na botníku. Vynosili jsme věci z bytu a zabouchli za sebou. Tak to by bylo.

"Vezmeme to přískokem. Co pobereme, odneseme kus cesty, pak se vrátíme pro zbytek a ten odneseme o kus dál, než první kousek. A takhle až k autu. A pak se uvidí, co se nám podaří nacpat dovnitř," a s tím pobral, co mohl.

Nakonec to šlo celkem rychle. Nejhorší byly schody a židle. Jinak celkem dobré. To pravé dobrodružství začalo u auta. Otevřela jsem kufr a přemýšlela, jak to tam nacpat. Petr zatím vykydal bordel, který jsme si tam nadělali při čekání.

Začali jsme židlí a kolem ní jsme pak osázeli ostatní věci. Zapomněli jsme hlídat dveře, takže jsme neměli přehled o Honzovi. Po pravdě nevím, jestli si na něj Petr vůbec vzpomněl, jak byl zabranej do plnění kufru, ale já měla sem tam nepříjemný pocit v zádech... Snažila jsem se moc nerozhlížet a spíš pomáhat, abysme byli co nejdřív pryč. Díky zkušenostem, které jsme v dětství nabrali hraním tetrisu, se nám nakonec podařilo všemu najít místečko. Když jsme měli konečně hotovo, byla už dávno noc. Nepříjemný pocit v zátylku sílil, tak jsem zavelela k odjezdu.

"Chceš řídit?"

"Takhle nacpaný auto radši ne," a vklouzla jsem na sedačku spolujezdce. Jak jsem dosedala, zapípala mi esemeska. Byla od Honzy: "Doufam, ze vis, co delas. Stehujes si k sobe cizince. Opravdu ho znas? Honza"

"Kdo píše?" zeptal se Petr, zatímco startoval.

"Operátor mi nabízí slevu na internet v mobilu," velice pohotová lež, měla bych se sebou něco dělat. Esemesku od Honzy jsem smazala. Zanechala ale červíka pochybností, vsadím se, že přesně tohle ten prevít chtěl. Naposledy jsem se podívala k oknům Petrova starého bytu. V tu chvíli se rozsvítilo v kuchyni.