Učitel

Cestou domů

Pod Petrovým vedením se mi nakonec podařilo švihnout s ním o zem stejně, jako on se mnou. Párkrát jsem si to vyzkoušela a Petr šel obhlídnout ostatní, jak jim to jde. Využila jsem té chvilky a šla se rychle napít. Ne moc. Jen svlažit vyschlou pusu. Všem to šlo, tak se ke mě rychle vrátil. Připadala jsem si už děsně spocená. Amelie se blížila ke konci a já začínala cítit levý kotník a pravé zápěstí. Už před nějakým časem jsem si oboje pochroumala. Oboje najednou. Při jednom tanci. Nejdřív se mi na vysokém podpatku podvrtnul kotník a dopadla jsem tvrdě na ruce. Naštěstí bez zlomenin, ale příjemné to teda nebylo. Asi to na mě bylo vidět. Nebo mě možná prozradilo to, jak jsem si to zápěstí třela. Nebolelo tolik, dělala jsem to podvědomě.

"Bolí tě něco?" Zeptal se, když jsme byli zase u sebe.

"Ne," podivila jsem se, ale vzápětí jsem si všimla, že se držím za ruku. "No, to není z dneška, to je už dávno," řekla jsem na vysvětlenou a ruku si pustila.

"Tak si to pojď ještě zkusit, než nám zazvoní konec," vyzval mě a já rozhodně nehodlala protestovat. Sice jsem měla už trochu strach, abych mu třeba neublížila, přece jenom, nějak mě to unavilo, ale nechtěla jsem dát najevo slabost. A nakonec ono u tohohle jde o to, tomu druhýmu ublížit. I když s Petrem jsem měla poněkud jiné plány.

Naštěstí budík zazvonil ve chvíli, kdy mě objal kolem ramen. Na jednu stranu škoda, že mě pustil (i když chvályhodně pomalu), na druhou stranu jsem byla ráda, že nemusim riskovat zkažení dnešní povedené lekce. Petr odběhl vypnout budík. Po nás prý mají tělocvičnu nějací volejbalisti.

"Tak, a jestli se vám dnešní hodina líbila, budu rád, když přijdete ve čtvrtek. Cvičíme dvakrát týdně. Čas a místo stejné. Příště bychom se naučili reagovat na útok ze předu. Pro dnešek dobrou noc a pozor cestou domů!" Přidal ještě milý úsměv a tím se s námi rozloučil. Popadly jsme svoje hromádky a odporoučely se k šatně. Každá se solo rozloučením. Ani já jsem si to nenechala ujít. V šatně bylo rušno. Všechny obdivovali jeho svaly. Úsměv. Vůni. Co vás jen napadne. No a krom toho na mě zahlížely. Některé závistivě. Některé vražedně. Nevím, co z toho bylo horší. Všechny byly rychlejší než já. Vlastně jsem se schválně loudala, nechtěla jsem je mít v zádech cestou na zastávku. Když jsem se konečně vyloudala z šatny, čekalo mě překvapení. Petr. Nezdálo se, že by na mě čekal, ale myslet jsem si to mohla. Usmál se na mě.

"Ahoj."

"Ahoj."

"Myslel jsem, že už tu nikdo nebude, ty nikam nespěcháš?" Zeptal se a bylo jasné, že nečekal. Škoda.

"Ani ne. Ostatní se na mě divně koukaj, tak radši počkám na další autobus." Sice jsem mu to nechtěla říkat, ale nějak to ze mě vyletělo.

"Proč?"

"Asi že ses celou hodinu věnoval převážně mě," špitla jsem a sklopila oči.

"To se ti určitě jen zdálo, ale jestli nechceš jet autobusem, můžu tě hodit autem. Kde bydlíš?"

Tak fajn, jdu na hodinu sebeobrany a vlezu do auta s prvním chlapem, který mi to nabídne? Je to vůbec možné? Jo, je. Popsala jsem mu cestu a on se zaradoval.

"Tak to je super! Bydlím o dvě ulice vedle!"

Vyšli jsme ze školy a osvítilo nás zapadající slunce. Spíš oslnilo. Zastávka byla přímo proti škole. Trochu jsem se obávala, že na mě bude příští hodinu spáchán atentát, až holky uvidí, že mě Petr doprovází. Natož, až zahneme na parkoviště. Radši jsem se na zastávku vůbec nedívala. Stejně bych skrz to slunce nic neviděla. Ale úplně jsem na sobě cítila jejich nenávistné pohledy.

Na parkovišti bylo už jen jedno auto. Tmavě modré Audi. V autech se nevyznám, ale tohle se mi líbilo. Sice mým favoritem i nadále zůstal starý brouk od Volks-Wagen, ale i tak. Nastoupili jsme a Petr nastartoval. Pustil rádio a vyjel z parkoviště.

Cestou jsem měla příležitost si ho pořádně prohlédnout.

Večerní slunce nás oslňovalo i v autě, tak jsme si sklopili stínítka. Petr jel pomalu. Buď byl opravdu tak vzorný, nebo se mnou chtěl být déle, než dvacet minut. Samozřejmě jsem se neptala, abych si mohla myslet to druhé. Zatímco se věnoval řízení, prohlížela jsem si ho. Opravdu se mi líbil. Vždycky jsem byla na tmavší typy a Petr byl přímo ukázkový. Vychutnávala jsem jeho blízkost a ke své smůle jsem si nevšimla, že budeme zastavovat na červenou. Kdybych si všimla, dělala bych, že sleduju silnici. Ovšem já si nevšimla. Petr se na mě otočil a usmál se. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří. Rychle jsem se otočila k silnici.

"Jak dlouho učíš sebeobranu?" Zeptala jsem se, abych zakryla rozpaky nad tím, že mě přistihnul.

"Asi dva roky, nevím přesně. Nejdřív jsem pomáhal kamarádkám. No a ty mě pak přemluvily, abych to dělal i pro veřejnost."

"A není k tomu potřeba nějaký povolení, nebo tak něco?"

"Jen takovej papír, že jsem schopnej a že to fakt umím," zasmál se a přeřadil. Pak předjel jednoho loudu a zajel do mojí ulice. Byla to kratší cesta, než jsem čekala. Trochu mě to zamrzelo.

"Víš, napadlo mě..." Začal nesměle. "Nechtěla bys někdy, třeba, se mnou, někam...?" Najednou nevypadal jako někdo, kdo si vás přehodí přes rameno, kdykoliv se mu zachce.

"Ráda."

Ani jsem se nenamáhala s tou dementní taktikou, že muž má být lovec. Zase bych na to mohla doplatit a to se mi tentokrát nechtělo riskovat.

"Super." Usmál se a evidentně se mu ulevilo. "Kdy se ti to hodí?"

"No to podle toho, co budeme dělat." Pokrčila jsem rameny a zamyslela se. "Kdyby to bylo kino, tak pátek a sobota. Kdyby to byla čajovna, tak třeba i úterý."

Taky jsem se na něj usmála a poprvé jsem měla pocit, že je to pěknej úsměv. Jinak si totiž o svém úsměvu myslím, že je hodně strojenej, škrobenej, nepěknej, křivej... No prostě moje sebevědomí...

"Včera jsem viděl reklamu na pěknej fantasy film, tak co na něj v pátek skočit?"

"Fajn, tak v pátek."

Už jsem chtěla vystoupit, když mě zarazil.

"Počkej, snad ve čtvrtek, ne? Nebo ty už ke mě nechceš chodit na tu sebeobranu?"

"No vidiš, skoro bych zapomněla!" Klepla jsem se se smíchem do čela. "Jasně, že ve čtvrtek. Ale prosim tě, nedávej na sobě nic znát, mám pocit, že by mě ostatní holky pak v šatně zabily. Dost na tom, jestli nás dneska viděli odjíždět." Petra to kdovíproč pobavilo.

"Neboj, budu s tebou mlátit, ani nebudeš vědět, z kterého směru." Tomu jsem se musela taky zasmát, jako bych to dneska snad věděla.

"Výborně, tak jsme domluvení."

"Jsme."

Ještě jsme se na sebe usmáli a já vystoupila. Počkala jsem, až mi zmizí za zatáčkou a sem tam jsem mu zamávala. Když už byl opravdu pryč, už pár minut, řekla bych, otočila jsem se ke vchodu. Vybrala poštovní schránku a plná energie vyšlapala pět pater po schodech. Normálně bych jela výtahem, ale dneska se mi nechtělo. Celou cestu nahoru jsem se dementně usmívala a skoro jsem si prozpěvovala. Už aby byl čtvrtek.