Hudba v nás

6. kapitola

Lori: To bude něco romantického.

Richard: Bože, to ne. To vypadá na nějakou výhružku.

Anna: Nožná jen špatně sepsaný nákupní seznam.

Ivo: Z historického hlediska to vypadá ... Lori, co do mě kopeš?

Tak s těmahle si to večer vyřídím!

„Moc hezké nápady. Hlavně ten nákupní seznam. Ale jaká to má smysl? Nákupní seznam bych pochopila, ale není to asi to nejpravděpodobnější, že?"

„Já souhlasím s výhružkou, ale ne ve špatném slova smyslu." Ozvalo se z prostředních řad.

„Mohla bych poprosit o jméno?"

„David. Jen mě napadlo, že nevyhrožuje smrtí, nebo tak něco. Spíš jako by autor varoval před tím, že nekončí, že ještě chce něco dodat, ale možná čeká na nějakou vaší odpověď."

„Děkuju za vaší odpověď, Davide."

Padne ještě pár dobrých nápadů, ale mě v hlavě leží jen otázka, jestli se čeká, že odpověď hodím do 111. Jdu chodbou k sobě a hlavou mi vrtá, co asi vymyslím. U sebe usednu do křesla a snažím se vypotit něco na kus papíru, který hodlám vhodit do té skříně.

Sedím takhle asi hodinu. Kouknu na hodinky a zjistím, že bych měla vyrazit. Něco nasmolím na ten kus papíru. Cestou z budovy je vhodím dovnitř a odcházím, protože se bojím, že by se to mohlo nebezpečně otočit proti mně.

Tisíce nocí, tisíc slov a dní.
Hlavolam první a poslední.

Zvládnu zříct se pout
A z místa dál se hnout?
Dál nechci být splínů číž
Dát sílu šrámům stavět mříž

Chtít rány vrátit
A být pak jen spíš ráně blíž, blíž, blíž,blíž

Jdu domů a hlavou mi běží následky, které mě můžou potkat. Hlavně, aby z toho nebyl nějaký problém. Nebudu to moct na koho svést. Můj anonym se asi dobrovolně nepřihlásí, takže pokud něco, tak to půjde na mojí hlavu.

Mám ještě pár hodin do setkání v Lemonu, takže se připravím a pak na čas vyrazím. Cestu jsem si našla, takže vím, kam se má vydat, ale nepočítám s tím, že se vrátím domů střízlivá, takže si zavolám pro taxi a pak to jedu rozjet.

Bar duní hlasitou muzikou. Každým krokem, kterým se přibližuji, cítím tu energii. Když vejdu dovnitř a oči si přeladí na úplně jiné světlo, uvidím Richarda, jak na mě mává z druhého konce baru. No, mává... Skáče, máchá rukama a asi i něco volá, ale přes ten dav lidí to vážně nemůžu poznat.

Přijdu k jejich stolu, kde už sedí Lori, Anna, Richard a Ivo.

„To je dost, že jsi přišla." Objal mě Ivo a usadil mě do jednoho křesla.

„Teda, vybrali jste to nejlepší místo." Opravdu jsem to musela pochválit.

„Jsme tu pečení vaření, takže to nebylo těžký." Usmála se na mě Lori.

Znovu jsem si je ještě jednou prohlédla a musela jsem se zamyslet, jak se takováhle nesourodá banda dala dohromady. Anna byla vysoká černovláska starší než já, možná 35. Lori byla naopak malá zrzka ve stejném věku jako Anna. Richard byl celkem hromotluk, ale nedá se o něm říct, že by byl nějak monstrózně vysoký. Ivošek je na druhou stranu čahoun, hubený, vytáhlý s brejličkami. A pak já. Naprosto průměrný člověk, který brzo vyšel ze školy a skončil v další škole.