Hudba v nás

1. kapitola

První hodina šla celkem hladce, ale to se mohlo kdykoliv změnit. Měla jsem zcela naplněnou třídu. Byla to má jediná třída, ale i přes to si asi nebudu schopna zapamatovat všechny jména. Vlastně všech 100 jmen.

Z hodiny jsem šla rovnou do své kanceláře. Byla jsem opravdu nadšená. Myslela jsem si, že mě nějaký malý smrad ztrapní hned na začátku ale nakonec ne. Došla jsem ke kanceláři, otevřela dveře a uviděla skupinku lidí, jak si vesele povídají v mé kanceláři.

Hned mě samozřejmě postřehli. Jedna žena ze skupinky se postavila a jala se mi všechno vysvětlit. „Ahoj, jmenuju se Anna a jsem tady přebornice na biologii. Tohle je Lori – chemie, Richard – fyzika, Ivoška tu máme na dějepis." Ivošek, jak mi byl muž jen o něco málo starší než já představen, se postavila a napřáhl ke mně ruku: „Ahoj, jsem Ivo, Ivošek jen ve vzácných případech. Jsme tu taková super banda, takže jsme tě přišli přivítat mezi nás." V tu chvíli jsem si všimla chlebíčků a jednohubek na stole. Když jsem se na ně koukla, musela jsem uznat, že jsou celkem slušná parta hic.

Lori naplnila skleničky a rozdala je každému z nás. Byli jsme v práci, takže jsem se musela zeptat: „Chlastat před polednem? Jsme v práci." Richard mě jen poplácal po rameni a zahájil přípitek: „Na nás." Anna se zasmála, protože viděla, jak jsem se zatvářila. „Richard není moc výřečný."

Usadili jsme se do pohovek, které jsem měla v rohu místnosti, a začala lavina otázek, kterým jsem se asi nemohla vyhnout. Jak jsem se tu vzala? Jak se mi tu líbí? Jak jsem se dostala k tomu, že učím?

„No, vlastně se už na škole ukazovalo, že budu spíš na hudbu, umění, než na počty a kytičky. Vlastně jsem nebyla sama. Ve třídě byl kluk, který dokonce musel. No nic. V tomhle městě jsem se už narodila a touhle cestou jsem se vlastně dala omylem." V pokračování mě vyrušilo zaklepání. „Dále." Dveře se otevřely a v nich se tyčil muž jako hora. Seděla jsem, takže i liliput by pro mě byla hora, ale tenhle chlap byl obrovský, dobře asi dva metry.

„Andreo, chci ti představit šéfa, tohohle blázince, pana Martina Juliho." Představil mi toho obra Ivošek. Sama jsem se postavila a napřáhla ruku k tomu šíleně hezkému muži. „Andrea ..." „Ano, jsem obeznámen s vaším působením zde. Ale nenapadlo mě, že tu najdu kupu svých zaměstnanců, jak se opíjejí."

„No tak, Pony, pojď se přidat. Taky ti naliju jablečný džusík."

„To nebude potřeba, Lori. Jen nezmeškejte své hodiny." Otočil se a odešel stejně rychle, jako přišel. Nikdo nehnul ani brvou, ale já měla na jazyku stejně jednu otázku.

„Proč jste mu řekli Pony?"

„Tak jsme mu začali prostě říkat. Neboj, to pochopíš." Dál se k tomu už nikdo nevyjadřoval.

Dál jsme se bavili a pili a jedli. Všichni bylistrašně upovídaní a já jsem se během té hodinky dozvěděla snad všechno o téhleškole. Už znám většinu studentů, což se mi hodí. Vím, kdo je ten největšíproblematik a kdo zas největší šplhna. Bohužel po hodince pokecu byl čas vrátitse do práce. Pro mě byl dnešek zakončen.