dark web. [n.h.]

12

Jamie ležela v posteli a ujídala z talíře vařené brambory, maso nechala na talíři a já jí pohladil po tváři.
"Poslední dobou se mi nezdáš," vydechl jsem a ona se pousmála.
Její oči už tolik nezářili, vždy byli jako lampy, které osvětlují cestu tou ranní tmou.

"Odpočiň si," vlasy jsem jí dal za ucho a odešel jsem do koupelny, kde jsem zamířil k záchodu.
V tom mě rozhodil obal v koši, obal od těhotenského testu, hned v něm byla slyšet chrastit nějaká věc, test.

A výdechem jsem vytáhl tu podlouhlou plastovou tyčinku a hlasitě polkl, byl pozitivní.
Zíral jsem na to beze slova, vše jakoby v tu chvíli neexistovalo.

Zavřel jsem oči a slyšel kroky.
"N-i-Nialle, já-já, já t-i-ti to vysvětlím," otočil jsem se na vystrašenou brunetku, která se opírala o futro.
"Nic nepotřebuju vysvětlit," hodil jsem to zpět a rychlým krokem jsem se hrnul pryč z koupelny, odstrčil jsem jí ode dveří a po schodech jsem zmizel ve sklepě.

"Kurva!" Křikl jsem a dvě zbylé osoby na mě zvedly pohledy. "Doprdele!" Znovu jsem zaklel a hodil svým telefonem na zem, ten se hned roztříštil.
Ruku jsem měl stisknutou v pěst a snaha o klidné dýchání mi selhávala.

"Ty!" Ukázal jsem na jednu z dívek a ona hned dávala pozor.
"Postav se támhle, dělej!" Vykřikl jsem a jakmile jsem znovu křikl, s pláčem vstala a šla do rohu místnosti.

Vzal jsem ze stolu žiletku a mířil k ní, mezitím co její kamarádka seděla na zemi a taktéž vzlykala.
"Pojď sem, dělej," zavolal jsem i na druhou z nich a ta poslechla hned na první žádání.
Došla k nám a já v tu chvíli roztrhl triko té vyšší, se vzlyky se mi snažila uniknout ze sevření, ale marně.

"Vezmi si tu děvku! Dělej!" Hodil jsem s ní na zem a sledoval, jak se k ní pomalu blíží ta druhá.
Nalehla nad ní a se vzlyky se jí přisála na rty, dlaní pomalu vnikla do kalhot a já si skousl ret.

"Svlékni jí!" Poručil jsem a ona hned poslušně plnila každý můj příkaz, klepala se, ale vedla si výborně.
"Splň cokoli ti řeknu a budeš volná," řekl jsem s vážným pohledem a sledoval, jak jí vystřelili jiskry v očích.

Hodil jsem jí žiletku na zem a následně i skalpel.
"Jen jí udělej dobře, pořádně," zavrčel jsem a sledoval, jak se její grimasy měnili.
Byla vystrašená, vystrašená a nejistá.
"Udělej to pro svou svobodu," objasnil jsem jí a ona se chopila skalpelu.

Usadil jsem se na zem o něco dále od ní a sledoval, jak s pláčem utišuje dlaní svou kamarádku, mezitím co jí druhou dlaní míří skalpelem do klína.

"Zrychli to!" Okřikl jsem jí a ona se samým strachem rychlostí světla cukla rukou, byl slyšet jen křik, křik a hlasitý pláč.

Sledoval jsem, jak krev stéká po ledovém betonu a spokojeně se usmál.
"Napij se," zvedl jsem pohled na dívku, která stále držela ostrý nástroj ve své kamarádce.

Na můj požadavek se zakřenila, ale pomalu se sklonila a začala usrkávat krev ze země, ušklíbl jsem se a sledoval to, následně jsem vstal a šel ke stolečku s nástroji.
Vzal jsem dva háky a přešel k ležícímu tělu nahé dívky, za vlasy jsem jí vytáhl k sobě a háky jí protrhl kůži na ramenech.

Její výkřiky sílily a s tím sílila i má touha po větších věcech, po větším množství krve.

S námahou jsem jí pověsil na lano a sledoval, jak se houpe na ostrých kovových předmětech.
Celý ten pohled hladil mé ego, hladil mou mysl, uspokojoval mě, konečně jsem něčeho dosáhl, něco dokázal.

Znovu jsem sáhl do stolečku a vytáhl zbraň, otočil jsem se na patách a pohlédl na tu naivní panenku.
"Myslela sis, že tě vážně pustím? Že zdrhneš a naprášíš mě?! Tak to hovno!" Vykřikl jsem a sledoval, jak její pláč sílí.

"Ticho!" Křikl jsem a ukazováčkem lehce tlačil na spoušť, její křik jsem už však nevydržel a spoušť jsem zmáčkl, bum.

Její tělo padlo k zemi, krví se kuckala a já na ní pohlédl a střelil jí ještě dvakrát do hlavy.
Dvě rány na čele a první přímo pod okem, krev jí stékala po celém obličeji a tvořila různé rudé skvrny na betonu pod ní.

"Za všechno můžete vy! Za všechno!" Klekl jsem si k ní a tahal jí za vlasy, některé prameny mi zůstaly v dlaních, mezi prsty a já jsem zaťal ruce v pěsti a několikrát udeřil do jejího obličeje.

Její nosní kost křupla jako slabý klacek v lese, v krvi vedle ní plavaly prameny vlasů a tvořili tak na pohled dost nehezkou kombinaci.

Rukama od krve jsem si zajel do vlasů a padl na její tělo s tichými vzlyky.
"Všechno je špatně, všechno se posralo," litoval jsem a škubal dlaní za její triko.

"Nikdy se tohle nemělo stát, měl jsem zůstat sám, měl jsem zůstat utajený, nikdy jsem jí neměl potkat!" Mumlal jsem do mrtvého těla, které bylo ledové, veškerá krev v ní stuhla a zmrzla.

V tu chvíli jakoby se zastavil všechen čas a já stuhl ve všem zmatku, ve všem tom nejhorším, v té hrozné situaci.
Nemohl jsem se ničemu postavit, nemohl jsem nic dělat.

Všechno bylo předtím lepší, s zamračeným obličejem jsem se otočil na svou druhou oběť a pomalu se postavil ze země na nohy.

"Nikdy se tohle nemělo stát," šeptl jsem a kráčel k poslednímu tělu.
Chytl jsem její dlaň a s rychlým pohybem dlaně, jsem jí vytrhnul hák z ramene, její hlas už nepracoval jak by měl, nekřičela, snažila se, ale marně.

Pohodil jsem jí na zem a sledoval, jak se snaží, jak prosí, ale přitom neprosí. Viděl jsem se v tom, v tuhle situaci jsem byl stejně ztracený jako ona.
Prosil jsem, nevěděl jsem co dělat.

Otřel jsem si slzy a natáhl se pro sekeru, která ležela opřená o zeď vedle stolečku.

S až šíleným úsměvem jsem napřáhl ruce a silně sekl a tak oddělil její hlavu od těla jednou ranou.

Sekera ihned padla k zemi a já vedle ní vytahujíc zbraň a přikládajíc si jí k hlavě.