dark web. [n.h.]

13

Rána, všechny ty vzpomínky a rychlá a pronikavá bolest.
Tělo padlo k zemi a krvácelo, krev stékala po jeho tváři až k podlaze, kde se plazila jako had a rozdělovala se do několika oddílů.

Tahle myšlenka mi prolétla hlavou, když jsem pomyslel na svého otce, který se přede mnou zabil.
Teď tu stojím se zbraní u hlavy a snažím se o to samé, uniknout ze světa, to ale přece není to co chci.

Slyšel jsem vzlykání a hned jak jsem se otočil předemnou stála Jamie, její ruce se klepali a byli potřísněné krví, stejně tak, jako její košile.

Veškerá ta neschopnost mě ihned přešla.
"Jamie," vydechl jsem a běžel k ní. Chytl jsem jí do náruče a pospíchal s ní pryč ze sklepa.

Pokládajíc její rozklepané tělo jsem pohotově volal sanitku a podupával si nohou, bylo mi v tu chvíli úplně jedno, že jsem celý špinavý a od rudé horké a čerstvě krve, přece jen Jamie krvací a já to mám jak zazdít.

Poklekl jsem si k sedačce a hladil jí po mokrých vlasech od potu.
Sledoval jsem každou kapičku, která jí stékala po tváři, její slzy zářily jako diamanty.
"Všechno bude v pořádku, shh," utišil jsem jí a ruku si položil na její bříško, doslova přímo hořelo.

Se zvukem sirén jsem jí vzal do náruče směrem k hlavním dveřím.
"Co se stalo?" Optal se mě sanitář a já je jen sledoval, dokud otázka opět nezazněla.
"Já nevím!" Vydechl jsem v rozpacích a sledoval je, jak tu od krve ušpiněnou brunetku dávají do sanitky, kam jsem taktéž vešel.

Seděl jsem na sedadle vedle lůžka a držel Jamie za levou ruku, jelikož pravé se zmocnili oni a píchli jí kanylu, po které hned následovala trubička.

Hleděl jsem na svou lásku, jak krvácí a cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek, jak je mi opravdu nepříjemně a špatně.
Krvácela a já nemohl udělat nic, jen jsem seděl, držel její ruku a přihlížel.
Srdce mi bušilo jako o závod a já nevěděl, co dříve. Brečet z téhle situace či si vyčítat, jak jsem se zachoval.

Nevnímal jsem ani sirény, které houkaly a jen jsem zhluboka vydýchaval.
Pak už následovala jen tma a samota.

"Pane? Pane?" Jemný tlak na rameni mě donutil rozlepit od sebe oční víčka.
"Nevíme vaše jméno," usmála se na mě pohledná sestra a já se pomalu posadil, s svraštěným obočím jsem sledoval okolí a zjistil tak, že ležím na lůžku.
"Jsem Niall, Niall Horan," vydechl jsem a pohlédl kolem sebe.

"Přijel jste sem s jednou dívkou, že?" Přikývl jsem a sledoval jí. "Nemáme její jméno," vzala si blok a propisku.
"Jamie Horan," stále jsem nevěděl její příjmení, tak jsem v rychlosti řekl první, co mě napadlo.

Sledoval jsem jak zapisuje do klientské karty a hned jsem se chystal něco říct, ale ona mě předběhla. "Je v pořádku," usmála se a já jsem tiše vydechl.
"A co dítě?" Dodal jsem kousajíc si ret. "Taktéž v pořádku, má štěstí, že vás má," "Spíše naopak," vydechl jsem a koukl na strop.

"Byl jste celý od krve, byla její?" Přikývl jsem a koukal jí do očí, když se lže, musím pořádně, to jsem se za život naučil dokonale.
"Muselo to pro vás být hrozné," promnula si tvář a já přikývl.

Uslyšel jsem alarm a hned se zaposlouchal do hlasu: "Pacientka číslo tři sta má problém! Ihned se dostaví doktor Strenght na sál! Opakuji, ihned se dostaví na sál!" Srdce mi poskočilo a já zadržel dech.

"Není to ona, že ne?" Vydechl jsem a pohlédl na sestru.
Jen s nevinným výrazem a smutkem v očích přikývla.

Znovu jsem na sebe pocítil takový vztek, ruce jsem zaťal v pěsti a následně jsem zaklonil hlavu a prohrábl si vlasy, někdy jsem se za ně i zatahal a zhluboka jsem dýchal.

Tohle všechno jsem si zasloužil spíše já a ne ona. Za všechno mohu jen já, ona byla jen hloupou obětí.
Obětí, která mi přirostla k srdci a dostala se pod mou kůži.

Sestřička odešla a já se koukl po celém pokoji, pomalu jsem se posadil a rozhodl se jít jinam, ta čistota mě přímo žrala zaživa.

Šel jsem po dlouhé chodbě,, která byla bílá jako čisté sněhové vločky, prohlížel jsem si pokoje a jmenovky vedle dveří.

Jamie Horan.

Ihned jsem otevřel dveře a zapadl do pokoje, přemýšlel jsem o tom, jak jí asi právě teď je.
Koukl jsem ven, kde pršelo a vydechl jsem, vše co jsem měl byla ona. Ona a naše dítě.

"Pane Horane?" Uslyšel jsem méně známý hlas a otočil se na sestřičku.
"Jak je na tom?" Naléhal jsem a kousal si ret, tak moc jsem se bál, jako nikdy předtím.
"Omlouvám se, ale nemohu vám to říct, doktoři se stále snaží, ale nevypadá to nejlépe," sklonila pohled a vzhlédla mi s omluvou zpět do očí.
"Děkuju," vydechl jsem a opět se zahleděl ven z okna.

Cítil jsem se zranitelný, tak moc. Byl jsem neporazitelný, ale teď jsem byl slabý a ustaraný.
Všechno to byli jen oběti, i ona byla, ale přesto jsem v ní našel něco jiného.

Když jsem si vzpomněl na to, jak jsem jí poprvé viděl, neznal jsem slova, která by vyjádřila její krásu. Neznám je doteď.
Její delší tmavě hnědé vlasy, hustší obočí a v jednom z nich měla ukrytou jizvu.
Její kaštanově hnědé oči v sobě skrývaly ty nejzářivější jiskry, které kdo vůbec mohl mít.
Nosík měla jako knoflíček a tu krásu doplňovali dva hebké polštářky, které jsem tak moc rád líbal.

Sedl jsem si na lůžko a promnul si obličej, nemůžu jí ztratit, nemůžu o ní přijít.
Hlavu jsem si položil na polštář a pomalu jsem usínal, cítil jsem se těžce, moje mysl byla přeplněná a já byl vyčerpaný.

Slzy si našly cestu ven a já jen tiše vydychavál každý přebytečný vzduch, který jsem v plicích měl o něco déle.

"Kdyby jste něco potřeboval, jsem tu pro vás," a i jsem už nevnímal, že tu stále je, hned na to odešla a zavřela dveře od pokoje.

Byla ma mě tak milá, hodná a příjemná mezitím co já jsem lidi jako jí bral o život a teď se to obrátilo.
Teď brali život mé lásce.