I do not live without you - Dramione

XII.

- Hermiona -

Sedím v knihovně na svém obvyklém místě a znovu si čtu - Hvězdy nám nepřály. Výjimka je v tom, že jsem zády k ostatním, aby neviděli, že brečím... Ale kvůli knize to není.

Čtu si a zanechávám na každé stránce kapky od slz. Už si říkám, že to snad nemůže být horší, ale najednou mi někdo zakryje oči a první osoba, která mi přistane na mysli je Draco.

Po chvíli stisk na mých očích povolil a já se mohla otočit, abych s lítostí, ale zároveň s překvapením, zjistila, že k Dracovi to má hodně daleko.

„Co tady děláš?"

Tohle bylo to jediné, co mě napadlo říci. Neviděla jsem ho od čtvrtého ročníku, ale teď je tady, no a já se zmůžu jen na hloupé – co tady děláš...

„Taky tě rád vidím Hermiono," říká s tím jeho úšklebkem na tváři.

„Promiň, jen jsi mě trochu zaskočil. Nečekala jsem tě tady," říkám s nervozitou v hlase.

„Taky to mělo být překvapení..."

---------------------------------

Strávila jsem s ním celé odpoledne. Společně jsme se nasmáli a já kvůli tomu zapomněla, že mám snad 100 důvodů se trápit.

Bylo to jako by ty zbylé roky nebyly. Byla jsem ráda, že mě Viktor přivedl na jiné myšlenky.

„No a co ty a holky? Už jsi našel tu pravou?"

„No... Vlastně... Ano. Našel," říká a přitom má úsměv od ucha k uchu.

„Vážně? A která je ta šťastná?"

„Jmenuje se Sophie a je úžasná..."

Najednou se Viktor rozpovídal o tom, jak a kdy se poznali, že to byla láska na první pohled, že jsou spolu už dva roky a spoustu dalších věcí. Dokonce měli i krušné chvíle, ale jejich lásku to nijak nepoznamenalo, spíš ji to posílilo.

Všechno to říkal s jiskřičkami v očích... Říkal to, jako kdyby tam právě teď byl, jako kdyby to celé znovu prožíval.

Byl opravdu zamilovaný.

Jak jsem ho tak poslouchala, vzpomněla jsem si na mě a na Draca. Jak mi s ním bylo krásně, jak jsem byla zamilovaná... jak jsem pořád zamilovaná.

„Mio, důvod proč jsem tě navštívil je trochu jiný," říká a dívá se mi při tom upřeně do očí. „Chtěl jsem tě požádat o takovou laskavost."

„Viktore, vyklop to prosím tě! Začínám se dost bát."

„Neboj, není to nic hrozného nebo tak nějak."

„Tak o co teda jde?"

Chytil mě za ruku a řekl: „Šla bys nám na svatbě za družičku?"

„Jo, jistě," řekla jsem s nejistým úsměvem na tváři. Ne, že bych mu to nepřála, ale já si v tu chvíli uvědomila, co jsem provedla. Proč jsem jen dovolila, aby se to tak pokazilo?

V tuhle chvíli jsem nedokázala být šťastná, i když jsem to Viktorovi moc přála, tak jsem to nedokázala.

On si mě jen začal prohlížet, jako kdyby se snažil přijít na to, na co myslím. Pak promluvil: „Mio, běž za ním."

„Nemůžu."

„On tě ale potřebuje!"

„Myslím, že už ne..." Konečně jsem si to řekla. Až do teď jsem si to nepřiznala, a ani to nevyslovila na hlas.

On mi však odporoval. „Ale ano."

No a pak mi to došlo. „A jak ty vlastně víš o mně a... Dracovi? Já jsem ti o nás ještě nic neřekla."

„Protože poslední, co řekl, než upadl do bezvědomí, bylo tvoje jméno. Pak jsem tě našel ubrečenou v knihovně, no a jak jsem teď mluvil o mě a Sophii, tak jsem si všiml, jak nad něčím dumáš a dal jsem si jedna a jedna dohromady, a pak mi to došlo... Miluješ ho. Tak se seber a běž za ním! Neudělej chybu, které bys pak po čase litovala."

Když skončil, tak jsem se rozeběhla zpět do Bradavic. Běžela jsem tak rychle, že se mi to po sněhu i klouzalo. V životě jsem tak rychle neběžela, bylo to jako kdyby mi za patami hořelo.

Do Bradavic jsem dorazila během několika minut, a pak si to hned namířila na ošetřovnu, kde měl ležet.

V tuhle chvíli jsem se o něho vážně začínala bát. Viktor mi neřekl všechny detaily, ale podle jeho výrazu ve tváři bylo poznat, že to není něco, nad čím byste jen mávli rukou.

Na štěstí jsem už byla u dveří, které vedly na ošetřovnu, a nemusela přemýšlet nad tím, jak se mu to mohlo stát. Trochu jsem do nich strčila a hned se mi naskytl pohled na ležícího Draca, který byl dost potlučený, ale uklidnila jsem se, protože to nevypadalo moc vážně. Jenže můj klid vystřídala zvědavost, když jsem si všimla, že u Draca sedí nějaká osoba, která mu svírala zápěstí. Tu osobu jsem znala až moc dobře. Perfektně vyžehlené oblečení, dlouhé zrzavé vlasy a boty, na kterých bych si já zlomila obě nohy. Byla to Meredith.

Už jsem chtěla vejít a zeptat se jí, co tady dělá, ale rozmyslela jsem si to, když se Draco začal probouzet. A tak jsem tam stála jako nezúčastněná osoba, pozorovala je a snažila se zachytit aspoň něco z jejich rozhovoru...

„Meredith, co tady děláš?" Ptal se jí probouzející Draco.

„Doslechla jsem se, co se ti stalo a hned jsem se sem přemístila, abych se ujistila, jak to s tebou vypadá. Bála jsem se o tebe už jen pro to, co se mezi námi stalo."

Mezi nimi se něco stalo? Kdy? Vždyť jsme se rozešli jen pár dní před začátkem školy. To už si za mě našel náhradu?

„Takže se to vážně stalo?" Ptal se jí Draco. „Tedy... Myslím... Ty, já a Silvestr?"

Najednou pustila jeho ruku a s dotčeným pohledem promluvila: „Jen mi neříkej, že si to nepamatuješ."

„No vlastně až dodneška jsem si to nepamatoval. Ale asi jak jsem narazil do té zdi, tak se mi všechny vzpomínky, které jsem měl díky alkoholu rozmazané, vrátily. Myslím tím to, jak si se vrátila na Manor a jak ten večer skončil v mém pokoji..."

Víc už jsem nedokázala poslouchat. Rychle jsem odtamtud utekla a šla na místo, kde jsem mohla být sama a přemýšlet... Šla jsem na Astronomickou věž.

Když jsem dorazila, šla jsem k zábradlí a zahleděla se do dálky. Začínala jsem vzpomínat na staré časy. Na mě, Harryho a Rona - na naše nesmrtelné trio. Nikdy bych nevěřila, že mi budou tak moc chybět.

Díky Viktorovi jsem si vzpomněla na staré časy a chybí mi to.

Chybí mi mí přátelé...