I do not live without you - Dramione

VI.

- Neděle -

- Hermiona -

Když jsem se vzbudila, tak ještě ani nesvítalo...

Draco ještě spal. Vypadal tak roztomile, tak bezbranně... Prostě ANDÍLEK.

Chtěla jsem ho nechat spát a tak jsem se zvedla z pohovky a zamířila k zábradlí. Než jsem však odešla, přikryla jsem ho.

Když jsem došla k zábradlí, zahleděla jsem se do dálky. Bylo úžasné vidět Bradavice, jak na ně svítí Měsíc...

Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála a přemýšlela nad vším možný, ale najednou už se noc měnila v den.

Byl to nepopsatelný pocit, vidět to jak se na jednom místě shromažďuje oranžová, červená a fialová barva...

Znenadání mne někdo obejmul... Tu jeho vůni bych poznala i na míle daleko - Draco.

Oba dva jsme se v objetí dívali na východ Slunce, bylo to tak úžasné, jako včera, když jsme společně pozorovali jeho západ...

„Co kdybychom se po obědě sešli před Zmijozelskou společenskou místností?" Ptá se mě Draco, který si mne k sobě otočí.

„Už máš nějaké plány?"

„Možná," směje se na mě.

„Tak dobře. Po obědě před Tvou společenskou místností."

Políbím ho a jdu směrem do Nebelvírské společenky. Když vejdu do společenky, tak si to rychle zamířím do dívčích ložnic, tam už na mě čeká rozzuřená Ginny.

„Proboha Hermiono, kde si sakra byla!! Od pátka jsem Tě neviděla. Stalo se něco!! Víš, jaký jsem měla strach!!"

„Promiň Ginny," říkám s úsměvem na tváři.

„Kde si celou tu dobu byla?!"

„Myslím, že to moc dobře víš," s těmito slovy si sedám na svou postel.

„S Dracem?! To jste spolu byli celé dva dny!?"

„Celé dva úžasné dny."

„Pozval Tě na ten ples?" Ptá se nedočkavě Ginny.

„Ano pozval. A udělal to hrozně romanticky..."

„Draco? Romanticky? Všechno mi řekni!! Chci vědět, jak se z nafoukaného princátka stal romantik."

„Když jsem přišla na Astronomickou věž...."

Začala jsem s vyprávěním a bylo neuvěřitelné jak Ginny naslouchala. Byla z toho velmi nadšená a překvapená zároveň.

Když jsem jí všechno převyprávěla a ukázala jí ten prsten, byla šťastná.

„Hermiono, jsem ráda, že jsi konečně šťastná, ale dávej si na něj pozor. Nechci, aby Ti ublížil..."

- Draco -

Po tom co Hermiona odešla, jsem i já šel do své společenské místnosti.

Skoro nikdo tam nebyl. Rozhodl jsem se tedy, že se půjdu trochu umýt.

Dal jsem si dlouhou báječnou sprchu. Když jsem z ní vylezl, šel jsem se obléct.

Vzal jsem si na sebe černé rifle a pohodlný černý rolák.

Než jsem se nadál, byl čas oběda.

Ve Velké síni jsem si sedl ke Zmijozelskému stolu, ale můj pohled směřoval k dívce, která seděla u Nebelvírského stolu. Seděla tam společně s Ginny a o něčem se bavily. Skoro po každém slově se začaly smát. Bylo úžasné vidět Hermionu se zase smát.

Začínal jsem si uvědomovat, že to díky mně se celé ty roky moc neusmívala. Že kvůli mně neprožila klidné roky na téhle škole.

Pořád se mi tyhle myšlenky vrací. Bojím se, že mi nikdy úplně neodpustí. Ani se nedivím, že mi ve třetím ročníku jednu natáhla... Já osobně bych si dal mnohem víc než jednu „facku."

Když jsem jí v knihovně žádal o prominutí, chvíli váhala, ale odpustila mi, nebo se snad pletu?!

Z mého přemýšlení mne vyrušily hnědé oči, které na mě zíraly od protějšího stolu. Dívala se na mě se strachem v očích.

Jejími rty naznačila - „Děje se něco?!" Zakroutil jsem hlavou na nesouhlas a malinko jsem se usmál, ale podle jejího výrazu ji to nepřesvědčilo. Je až nesnesitelné jak je všímavá, před ní bych ani vraždu nezakryl.

Zvedl jsem se od stolu a zamířil si to na Astronomickou věž. Ani nevím, proč mě napadlo zrovna tohle místo, asi proto, že pro mne hodně znamená...

Postavil jsem se k zábradlí a díval se do dálky... „Draco? Děje se něco?!" Nečekal jsem v téhle chvíli společnost, ale mělo mi dojít, že to Hermiona nenechá být a vydá se za mnou. „Ne nic. Proč?! Mělo by?"

Proč jí sakra neřeknu pravdu?! Že o ni nechci přijít? Že se bojím, že mi neodpustila? A, že mám strach, že mě nemiluje tak jako já ji?

„Něco Tě trápí... Řekni mi to, prosím!?" Zase ten strach v jejich očích.

„Odpustila jsi mi?" Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha to říct, ale možná, že je to dobře.

„Proč se mě na to ptáš?!" - „Prosím, řekni mi pravdu. Odpustila jsi mi ty hrozné roky?" Sklopil jsem zrak a čekal, co mi odpoví. Co když řekne, že mi neodpustila? Nevím, jestli bych zvládl o ni teď přijít, ne po tom všem co jsem s ní prožil.

Přišla ke mně blíž, chytila mne za bradu a donutila mě se na ni podívat. „Tohle Tě trápí? To, že jsem Ti neodpustila?" - „Nejen to..."

„Draco, nikdy jsem na Tebe kvůli tomu nebyla naštvaná... Možná jen chvilku, ale všechno se změnilo. Ty ses změnil i já jsem se změnila, ale i přes to všechno Tě miluju. Kdybych Ti neodpustila, sama bych si to pak vyčítala." - „Řekni to znovu."

„A co?" Dal jsem svoje čelo na to její a zašeptal: „To slovo na M."

„Draco Malfoyi, miluji Tě!" - „Také Tě miluji Hermiono Grangerová!" Dal jsem ji jemný polibek na rty a pak si ji přitáhl do objetí. Bylo úžasné mít jí znovu u sebe.

„Měli jsme spolu strávit i dnešní den, ale já vůbec nemám žádný plán." Byl jsem tak zaneprázdněný pochybnostmi, že jsem ani nevymyslel žádný plán. „Mně stačí, když budu s Tebou."

Šli jsme si tedy sednout na pohovku, co tu pořád ještě byla. Seděli jsme mlčky a koukali ven.

To dlouhé ticho prolomila ona. „Pořád chceš se mnou strávit Vánoční prázdniny?" - „Samozřejmě, že ano. Jak Tě mohlo napadnout něco jiného?!" Hleděla někam do dálky a vypadal, že nad něčím přemýšlí. „Já nevím, prostě mě to napadlo... Pořád mám strach, že mě Tvoje matka nepřijme. Jsem z nečisté krve a ona je z čistokrevných..."

„Tobě na tom asi vážně záleží, že ano?"

„Ani nevíš jak moc..."