I do not live without you - Dramione

XX.

- Benjamin -

„Přestaň! Už tady není!"

„Mám své rozkazy," odvětil.

Už to trvá hodiny a stále nepřestávají. Když Lucius zemřel, otec na jeho žádost povolal dalšího čaroděje, aby dokončil, co začal. Opět je celá zmlácená. Rány, které se zacelily, se znovu objevily a jsou horší. Střídají kouzla a hrubou sílu.

Bolí mě, jak ji to bolí...

Byli k ní dost surový, ona ale ani nepípla. Při žádném úderu ani kletbě nedávala najevo žádné emoce. Nepokoušela se bránit, bylo by jí to k ničemu.

Náhle sebou tě čaroděj začal šít. Myslím, že jsem zaslechl i křupnutí. „Pro dnešek končíme," snažil se říct v klidu. „Odnes ji!"

Přistoupil jsem k ní a vzal ji do náruče. Ruce, které měla poškrábané, ztěžka zvedla a položila je na můj krk a víc se ke mně přitiskla. „Nepouštěj mě," zašeptala.

„Nikdy."

Nesl jsem ji opět do toho temného místa, kde mohla konečně dát najevo tu bolest. Když jsem ji pokládal, zaúpěla bolestí, až jsem se lekl. „Mio?!" Začala zvracet... I přes tmu jsem poznal, že je to krev, co ji jde z úst.

Klekl jsem si k ní, a i když jsem ji vytáhl vlasy, co ji padaly do obličeje, tak je měla od krve. Netrvalo to dlouho, ale když to skončilo, tak řekla. „Nezvládnu to," brečela, ale dál mluvila. „Udělej to! Zabij mě..."

„To neudělám!"

„Stejně jsem už napůl -"

„Dost! Nevzdávej se!"

„Benjamine... Další den už nepřežiju."

Naštvaný jsem se zvedl a odešel nahoru. Nemůže zemřít... Nesmí. Nedovolím to!

Měl jsem plán, ale chtělo to ještě důkladně promyslet. Procházel jsem kolem pracovny. „Je čas..."

„Podle úmluvy se to musí stát zítra." Byl to můj otec, co se bavil s tím bastardem. Stál jsem mlčky za dveřmi a vyslechl si jejich rozhovor. Ten však netrval dlouho a já se proto vydal do pokoje.

Ten pokoj patřil jeho synovi. Zůstal přesně, tak jak ho tu zanechal. Fotky, na kterých byli spolu. Dopisy, které jí psal, ale nikdy neodeslal. Vytáhl jsem tašku a začal si do ní balit své věci. Sbalil jsem i věci, které je nějak spojovali, a přesně o půlnoci jsem vyšel z pokoje.

Pohladil jsem ji po tváři. „Hermiono." Neprobouzela se. „Mio? Vzbuď se." Stále nic... Začal jsem panikařit, protože skoro nedýchala. Její tep byl slabý, byla to jen otázka času. Vzal jsem jí do náruče a modlil se. „Nevzdávej se. Bojuj... Neumírej mi prosím." Šel jsem s ní potichu, jak jen to šlo.

Otevřel jsem vstupní dveře a ty hned zaskřípaly. Věděl jsem, že jestli s ní odejdu, potrestají za to otce, ale kdybych tu zůstal, tak ji zabijí.

Chystal jsem se už vyjít ze dveří, když se za mnou ozvalo. „Benjamine?" Byl to otec, který stán na schodech jen v pyžamu a županu. Díval se na mě ztrápeným pohledem, který mě píchl u srdce. Asi nejsem takový syn, kterého ze mě chtěl mít, ale vybral jsem si a on s tím nic neudělá. „Co se tu děje?" Za otcem se objevil ten chlap, co ji chce zabít. Když mě uviděl, jak se chystám odejít s tou dívkou, hned se rozčílil. „Zrádče!" Zakřičel na mě. Vystoupil ze stínu a začal vytahovat hůlku. „Jestli se chceš připojit k tý šmejdce, rád ti tvé přání splním," Víc a víc byl rozčílený. Můj plán, který měl proběhnout hladce, se najednou hroutil. Neměl jsem kam utéct. Kdybych se chtěl bránit, nestihl bych vytáhnout hůlku, co jsem měl v kapse. Podíval jsem se na dívku, co jsem držel v náručí. Vypadala, tak bezbranně, jako kdyby spala. „Odpusť."

„Impedimenta."

Kouzlo však nezasáhlo mě, ale toho chlapa.

Vzhlédl jsem ke schodům. Otec tam stále stál, ale teď měl v ruce hůlku. „Běž," řekl. Podíval jsem se znovu na toho chlapa, který se začal zvedat. „Běž!"

„Ale co ty?"

„O mě se nestarej. Běž! Zachraňte se!"

Dál jsem už nečekal, vyběhl ven a za branou Manoru se přemístil.