I do not live without you - Dramione

XIX.

- Draco -

U je to týden. Týden už čekám, jestli se ozve. Už z té chaty šílím. Nevydržím to tady.

„Kam si myslíš, že jdeš?!" Křičí na mě matka, když jsem u dveří.

„Musím se ujistit, že je v pořádku. Nebraň mi v tom." Vzal jsem za kliku a vyšel ven. Pak se už jen přemístil do Bradavic.

Běžel jsem chodbami a rozhlížel se všude, bohužel bez úspěchu. Zatáčel jsem za roh a do někoho narazil. Naštěstí náraz ustála. „Dívej se, kam... Malfoyi?!"

„Ginny... promiň, hledám Miu."

„Ona není s tebou?"

„Ne. Před několika dny mi nechala vzkaz, že se vrací do školy a že já se radši vracet nemám."

„Ona se ale vůbec nevrátila."

Po našem rozhovoru jsem odešel ze školy do Prasinek, ze kterých jsem se mohl přemístit. Stál jsem tedy před domem, ve kterém jsem vyrůstal, kde jsem poprvé spadl a kde jsem holku poprvé políbil. Někde na zahradě je ještě můj ztracený baseballový míč, který mi jednou matka dala k narozeninám. Bohužel ten dům šťastné chvíle dlouho nezažil a v tento den vypadá dům víc temně než kdy předtím.

Rozrazil jsem vstupní dveře a začal se tu rozhlížet. Překvapivě jsem nehledal dlouho. Otec stál uprostřed obývacího pokoje. Stál tam v klidu ani se nehnul.

„Kde je?" Zakřičel jsem.

Neodpověděl. Začal ke mně přistupovat a šibalsky se usmíval. „Co jsi s ní udělal?"

Opět bez odpovědi. Už byl přímo u mě. Položil mi ruku na rameno a pak odešel.

Podíval jsem se na místo, kde ještě před chvílí stál, a málem jsem omdlel. Na zemi ležela postava. Nehýbala se... Rozběhl jsem se a pak si k ní klekl. Z celé své duše jsem se modlil, aby to nebyla ona. Otočil jsem ji k sobě, odhrnul vlasy z její tváře a...

- Hermione -

„Už ne! Už mě nech být!" Snažím se říct výhružně. Moje vyčerpání mi to však neumožňuje. Přitiskla jsem se víc ke stěně v domnění, že bych se do ní mohla schovat. Marně. „Nesahej na mě!"

„Uklidni se." I přes tmu, která ve sklepě panovala, jsem poznala, že jde ke mně s rukama vztyčenýma nahoru. „Nejsi tady proto, abys... abys mě?" Sedl si naproti mně a podal mi chleba. Vytrhla jsem mu ho z rukou a začala ho jíst. Slyšela jsem, jak se nenápadně usmál. Ještě mi podal lahev s vodou a já mu v tuhle chvíli byla moc vděčná. „Ví Lucius, že jsi tady?"

„Myslím, že ještě spí."

„Proč tohle vlastně děláš?" Ukazuju na poloprázdnou lahev. „Jestli na to přijdou, ublíží ti."

Neodpověděl. Jen se zvedl a odešel. Zase jsem zůstala sama. Mohla jsem jen čekat, až nastane má chvíle. Byla jsem ale tak vyčerpaná, že jsem zase usnula...

„Kde je?" Neslo se od zdí. „Co jsi s ní udělal?" Otevřela jsem oči a zjistila, že zase u mě sedí. Ten hlas mi byl dost povědomý. „Co se děje?" Zeptala jsem se.

„To není důležité."

„Proč? Jak to myslíš?"

„Přestaň se ptát!" Zvýšil hlas. „Jen seď a buď zticha." Neudržela jsem se a uhodila ho. „Co šílíš?" Znovu jsem ho uhodila. „Zbláznila ses?!" Já ale nepřestávala. Všechen ten strach, zlost a úzkost se draly na povrch. Už jsem to v sobě nedokázala držet, potřebovala jsem to ze sebe dostat a on byl bohužel můj boxovací pytel. Mlátila jsem ho a do toho brečela. Bylo toho na mě moc. Chytl mi ruce tak pevně, že jsem je nemohla z jeho sevření vymanit. Rozbrečela jsem se tedy ještě víc, protože to bylo to jediné, co jsem mohla dělat. „Ššš," chlácholil mě. Přitiskl si mě do objetí a nechal mě vybrečet. Ještě párkrát jsem ho praštila do hrudi, ale už ne tak silně. „To bude dobrý." Pohupoval se mnou jako s miminkem, které chce jeho matka uspat. „Dobrý?" Odstrčila jsem se od něho. „Nebude to dobrý! Každý den mě tady přizabijí a ty tomu zrovna moc nepomáháš."

„Myslíš, že mně se to nějak zamlouvá? Že se mi líbí, když u toho pořád brečíš?"

„Benjamine! Přiveď ji nahoru!"

- Draco -

„Co se ti stalo?" Ptala se matka, když jsem se vrátil. „Našel jsi ji?"

„Našel..." Sedl jsem si na gauč a díval se na fotografii, na které byla s rodinou. „Draco -"

„Mami, dost. Nech mě být."

Přisedla si ke mně a položila mi ruku na nohu. „Byl to Lucius?"

„Samozřejmě! Myslela sis, že někdo jinej?"

„Tvůj otec -"

„Už to není můj otec. Ne po tom co udělal..." Řekl jsem matce všechno, co se stalo od mého příchodu na Manor. Jak jsem ho tam viděl stát, jak mu v očích plála pohrdavost a radost. Jak s úšklebkem odešel... Jak jsem držel její tělo v náručí. „On ji mučil... Byla celá pomlácená, poškrábaná a plná modřin." Nebyl jsem u ní dlouho. Vyběhl jsem ven a hledal ho. Chtěl jsem se pomstít.

„Jak si mohl?" Křičel jsem na něho.

„Byla jen odpad. Vlastně jsem ti udělal laskavost!"

Vytáhl jsem hůlku a vyslal kletbu. „Mdloby na tebe." Odrazil to a vrátil mi to dvakrát víc. Nevzdával jsem se. Proudil mnou vztek. Několikrát mě zasáhl, ale dokázal jsem mu to vrátit. „Jsem lepší než ty! Na rozdíl od tebe já dokážu zabít!" Měl pravdu. I když jsem byl na něho naštvaný, nedokázal bych ho zabít. „Vždycky jsi byl slabý." Stáli jsme naproti sobě a čekali, kdo z nás znovu zaútočí. „Pořád ses schovával za máminu sukni!" Snažil se mi dostat do hlavy. „Tvoje matka byla slabá. Měla tě naučit síle, ale pořád tě jen bránila!"

„Dost!"

„Měl jsem ji zabít společně s ní!" Nedokázal jsem to poslouchat. Vzal mi Hermionu a chce mi vzít i matku. „To ti nedovolím!"

„Oba víme, že mě nezastavíš." Byl jsem ještě víc naštvaný. Více jsem stiskl hůlku... A pak se to stalo...

„Zabil jsi ho?!" Ptala se mě matka.

„Neudržel jsem se," odpověděl jsem se slzami v očích. Zvedla se a odešla do svého pokoje, kde se zamkla, a už nevyšla.