I do not live without you - Dramione

XVII.

- Draco -

„Jak dlouho jsi vzhůru," říká právě probouzející Hermiona.

„Už několik hodin."

„A to proč?"

„Bál jsem se, že se probudím a ty tu už nebudeš. Bál jsem se, že to byl jen sen."

Dala mi pusu na rty a dodala: „Nebyl to sen."

Ani jednomu se nechtělo vstát, tak jsme leželi a sledovali krajinu, kterou prosvěcovalo už vyšlé slunce. Držel jsem si ji v náručí, vdechoval její vůni a přemýšlel nad naší budoucností. Vím, je brzy o tom mluvit natož přemýšlet. Ale jsem si jistý, že chci zestárnout po jejím boku. „Myslím, že bychom už měli jít, než sem někdo přijde a uvidí nás tu takhle," poukázala na přikrývku, která nám skrývala naše nahá těla. Začali jsme se tedy zvedat a oblékat, společně jsme pak vyšli z věže a následně pak každý do své koleje.

- Hermione -

Vcházela jsem zrovna do pokoje, když v tom po mně někdo hodil polštář. Nestihla jsem ani nijak zareagovat, protože hned spustila: „Kdes sakra byla?!" Křičí na mě. „Já tady riskuju krk a ty zatím někde lítáš."

„O čem to sakra mluvíš, Ginny?"

„O tom, že jsi nebyla na hodině."

„Vážně? To už začalo vyučování?"

„Ano!"

„Proč tak šílíš," ptám se jí.

„Protože jsem řekla, že ti nebylo moc dobře, takže jsi zůstala v posteli."

„No a?"

„Chtěli za tebou poslat madam Pomfreyovou. Řekla jsem jim, že bys měla na další hodinu už přijít, takže by to nemělo cenu."

„Mrzí mě, že jsem tě dostala do téhle situace," říkám, když se převlékám do hábitu.

Ginny na mě počkala, ale pořád se mě vyptávala, co jsem celou tu dobu dělala. Nechtěla jsem jí to říct. Bála jsem se totiž, že by to nepochopila...

Den se dost pomalu táhl, proto jsem byla ráda, když byl čas večeře. Na ni jsem šla společně s Ginny, která mi už odpustila, že jsem jí neřekla důvod mé nepřítomnosti na ranním vyučování. Teď sedíme u našeho kolejního stolu a bavíme se o závěrečných zkouškách, které nás čekají. Já se však nedokázala plně soustředit, protože jsem těkala po místnosti a hledala ho.

„Není tady," řekla najednou Ginny.

„Cože? O čem to mluvíš?" Snažím se zakrýt svoji starost o něj.

„Hele, nevím, jestli jsem udělala něco, proč mi nechceš říct, co jsi večer dělala, ale jsem si jistá, že tě Draco pořád zajímá."

„Ginny, omlouvám se. Poslední dobou nejsem moc dobrá kamarádka, ale musíš mě pochopit," říkám s hlavou sklopenou.

„Chápu tě," položila mi ruku na rameno. „Co jsem slyšela, tak odjel domů."

„Proč?"

Nahnula se ke mně a do ucha mi pošeptala, proč že tu vlastně není. Okamžitě jsem pak vystřelila od stolu a vydala se na Malfoy Manor.

- Draco -

Z jedné strany jsem dostal facku a druhou hned koupil o zeď. „Zbláznil si se?!" Křičí na něho matka. „Já!? Náš syn chodí s mudlovskou šmejdkou, ale já jsem se zbláznil." Držel jsem se za oko, které mi začalo otékat. Matka ke mně přiběhla a držela mou hlavu v objetí. „Luciusi, tohle už přeháníš."

„Jak to se mnou mluvíš!" Vzal ji za paži a vytáhl ji na nohy. Svíral ji tak pevně, že ani nedokázala skrýt, jak moc ji to bolí. Nemohl jsem se dívat na to, jak jí ubližuje. Vyškrábal jsem se na nohy a s hůlkou, kterou jsem svíral v ruce, jsem řekl: „Pusť ji!" On se na mě jen podíval se zhnuseným pohledem a dál ji držel. „Povídám, pusť ji!" Začal jsem na něho mířit hůlkou, aby věděl, že když neposlechne, použiju ji. „Co si to dovoluješ! Mířit na mě hůlkou v mém vlastním domě!" Matku pustil tak, že ji odhodil na zem a ta tam pak ležela bez jakéhokoli pohybu. Otec se tedy přesunul na mě. Šel ke mně a rázem mě znovu uhodil. Nechtěl jsem vyslat žádné kouzlo, protože to je pořád můj otec. Poodstoupil jsem od něho a on promluvil. „Jsi vážně takový blbec! Nevychoval jsem tě k tomu, aby ses zahazoval s holkou z mudlovské rodiny. A tvoje matka je tak blbá, že to ani nezastavila."

Nemohl jsem poslouchat, jak nadává matce, neudržel jsem se a uhodil ho. Bohužel jsem to neměl dělat, protože vytáhl hůlku a vykřikl. „Crucio!" Hned jsem se začal na podlaze svíjet v bolestech. Snažil jsem se zvednout, trochu se mi to i povedlo, ale on tu kletbu vyřkl znovu a já pocítil větší bolest než před tím. Dokázal jsem jen vidět otcův vítězný výraz, který mu hrál na obličeji. Z celého srdce jsem si přál, aby to skončilo. Udělal bych pro to cokoliv...

„Mdloby na tebe!"

Bolest najednou ustupovala a já se mohl volně nadechnout. Rozhlédl jsem se po místnosti a zjistil, že otec leží v bezvědomí u zdi. Matka se už začínala zvedat, ale nebyla by schopná boje, takže ta to nebyla. Až po důkladném rozhlédnutí jsem zjistil, že mým zachráncem byla Hermiona. Stála na schodech připravená, kdyby se otec zvedl.

Vstal jsem ze země a hned běžel k matce, která zaúpěla bolestí, jen co jsem se jí dotkl. „Promiň," řekl jsem. „Jak ti je?"

„Trochu líp."

Zkusil jsem ji pustit, abych věděl, jestli dokáže stát bez pomoci. S překvapením dokázala. Přešel jsem k Hermioně, která už stála u nás, a následně ji objal.

„Co tady vlastně děláš?" Zeptal jsem se, když jsem přerušil naše objetí.

„Ginny mi řekla, že se tvůj otec vrátil. Bála jsem se o vás, tak jsem se sem přemístila."

Opět jsem si ji vtáhl do objetí a dodal. „Ty jsi paličatá."

„Chce se mi z vás zvracet!"

Všichni jsme se otočili a viděli, jak už otec stojí pevně na nohou. „Poskvrnil jsi dobré jméno naší rodiny! A ty Narcisso jsi tak slabá, že jsi tomu ani nezabránila." Přistupoval k nám pořád blíž a blíž a nepřestával mluvit. „Já to tak ale nenechám! Nebudu se dívat, jak tahle šmejdka ničí naši rodinu." Vztyčil hůlku směrem k Hermioně, která stála v klidu... Nebála se. Propletla si se mnou ruce a chytla se i mé matky.

Další slova, která vycházela z otcových úst, jsem nevnímal, neboť mi Mia šeptala do ucha. „Věříš mi?"

Podíval jsem se na ni a přikývl. Nevěděl jsem, co má za lubem, ale jestli chtěla něco udělat, měla by začít.

„Nebudeme to protahovat. Můžu ti slíbit, že tvá smrt bude rychlá."

Krev mi pulzovala v žilách... Nechtěl jsem, aby ji zabil. Nechtěl jsem vidět, jak by mi umírala před očima. Sevřel jsem jí víc a ona jen znovu zašeptala. „Věř mi!"

Zavřel jsem oči a vnímal ty hrozná slova, která se odrážela od zdí. „Avada kedavra!"