Výměna rolí [DOČASNĚ UKONČENO]

*24*

Procházím se parkem a koukám na vysoké stromy. Co když někdo vleze do mého pokoje?! Co když uvidí prázdnou postel s jídlem, kterého se nikdo, kromě sestřičky, která mi snědla jablko a myslela si, že si toho nevšimnu, nedotkl? Bude průser! Ale když mě to tam tak nebaví! Hlavně ten plakát. Ten plakát mě doslova zabíjí! Projdu kolem fontány a všimnou si mě dvě menší holčičky. Hned ke mě běží.
"Ladybug! Ladybug dáš mi podpis?"
"Ladybug podepíšeš se i mě?"
Oběma s úsměvem podepíšu jejich sešity, nejspíš na francouzštinu a ony vesele odhopkají. Je zvláštní, že lidi potěší i taková blbost jako je podpis. Je to jen pár čárek. Pár obyčejných čárek, které napíšete jen obyčejným perem. Tyhlety čárky může kdokoli a kdykoli zfalšovat. Třeba celá Paříž. Všichni z Paříže se můžou chlubit falešnýma čárkama, které skládají mé, nebo Chatovo hrdinské jméno. A nebo ty dvě holky. Zítra se ve škole budou chlubit podpisy a všichni jim budou nadávat, že určitě nejsou pravé. Ale proč to řeším? Raději rychle běžím do nemocnice. Skočím do mého pokoje a stane se ze mě Marinette.
"Marinette proč tak ryskuješ? Mohl tě tady někdo 'nenajít'!"
"Když já se tady tak nudím!"
Lehnu si do postele.
"A navíc mě z té postele bolí záda!"
Postěžuju si.
"Už jen jeden den. To zvládneš."
"Asi máš pravdu. Jak je asi Adrienovi?"
Raději změním téma.
"Neboj. Určitě to přežije. Přeci mu Kim nemohl tak moc ublížit! Byl sám!"
"Co když ne?! Co když nebyl sám? Mohl být s Emily!"
"Emily je holka. Ta by ho takhle nezřídila."
Asi má pravdu. Kim byl sám. Nemohl mu smrtelně ublížit! Doufám...

On

Tma...ticho...ticho...tma. Kde to sakra jsem?! Přede mnou se objeví světélko. Mám jít k němu? Já umírám?! Já nechci umřít! Něco mě k tomu světélku začne tahat. Kopu, máchám rukama a snažím se křičet. Nejde to. Pusu otevřu, ale nevyjde z ní jediný zvuk. Už jsem u světélka. Uvidím tam mě s mámou a tátou. Tu fotku už jsem někde viděl. Je stará asi pět let. Objeví se další fotka. Ne. Tohle není fotka. Je to vzpomínka z minulosti. Z blízké minulosti. Jsem na ní já, jak sedím vedle Marinette pod stromem v parku. Prší a ona má na sobě jen letní šaty. Půjčuju jí mou bílou košili. Na ten den vzpomínám rád. Najednou se vzpomínka vypne. Už je všude jen tma. Co se bude dít dál? Znovu se objeví světlo. Je tam další vzpomínka. Jsem tam já, jak mlátím Emily. Chovám se jako zvíře! Vzpomínka se vrátí na začátek. Je tam Emily a Cameron, jak si doslova okusují hlavy. Jsem tam já schovaný za skříňkama a...brečím. Miloval jsem jí. Ona mě takhle hnusně podvedla! Ale neměl jsem jí mlátit. Je to věc, kterou si nikdy neodpustím! Kleknu si na zem a dám si hlavu do dlaní. Najednou ucítím, jako když se vznáším. Odkryju si oči a opravdu. Jsem ve vzduchu a mířím nahoru k bílému světlu. Přibližuji se a čím jsem blíž, tím hlasitěji slyším pípání.

Píp...píp...píp...
Rychle se posadím. Zabolí mě celé tělo. Znovu si lehnu. Neodvážím se otevřít oči. Bojím se, že uvidím zase jen černou tmu. Tmu, ve které nic není. Co když jsem umřel? Co když jsem mrtvej? Otevřu oči. Oslepí mě bílá barva. Jsem v nebi? Blbost. Zvyknu si na světlo z lampy, která venku svítí. Nejsem mrtvej! Díky bohu. Jsem v nemocničním pokoji. Co tady dělám? Jo počkat. Kim a Emily...
Strašně mě bolí hlava. Šáhnu si na čelo a ucítím obvaz. Určitě vypadám komicky. A proč mě bolí tak moc záda? To mi něco dělali i s nima?! O no jo. Ty špendlíky. Ale víte, co mě bolí úplně nejvíc? Noha. Ta noha, se kterou mi Kim tak dlouho kroutil. To je debil. Ne. Debil je slabý slovo. On je...je...pedopiškot! Jo! Pedopiškot (omg co to vymíšlím za kraviny? 😂). To je to správné slovo. Podívám se na nohu. Mám na ní sádru. Super. Teď mě tak napadlo. Jsem ve stejný nemocnici, jako Marinette? Neasi. Poblíž žádná jiná nemocnice není. Mám jí jít navštívit? Jo. Jdu jí navštívit! Ale jak, když mě bolí celé tělo a s nohou v sádře nemůžu chodit? Rozhlédnu se po pokoji. Co by mi mohlo pomoct? Takže...lustr ne, obrázek kytky taky ne, berle ne...počkat! Berle jo! Zdá se mi to, nebo mám pomalé vedení? Opatrně se posadím a přehodím nohy přes okraj postele. Proč dali ty berle až na druhou stranu pokoje?! Postavím se na pravou nohu a začnu skákat. Uprostřed cesty mě noha zklame a já spadnu. Doplazím se k berlím a vstanu. Vyjdu z pokoje a rozhlédnu se. Jsem pokoj číslo 243. Marinette je pokoj 258. Takže...tudy. Ukážu na správnou cestu a jdu tam. Pokoj 255, 256, 257 a tady je! Pokoj 258. Otevřu dveře a uvidím jí. Mého anděla, který mi vždy vykouzlí úsměv na tváři. Kouká z okna. Zareaguje, že v pokoji je další osoba a otočí hlavu. Ve tváři má tolik emocí...
____________________________________
Ahoj! Překonala jsem se a jsem tu z další kapitolou! Psala jsem jí v tramvaji a všichni mi do toho mobilu čuměli -,- ale hlavní je, že je tu další kapitola! Huraaa Adrien neumřel ani neztratil paměť! 👏👏 jsem chtěla, aby ztratil paměť, ale u minulý knížky jí ztratila Marinette a je to prostě...no už ohraný 😂 doufám, že se kapitola líbila a užijte si týdenní prázdniny! (Teda my máme volno celý týden. A co vy?)😍😍
*donuttik*